2 Afs 316/2018 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 316/2018- 35 - text  2 Afs 316/2018 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: EDHESSA, s. r. o., se sídlem Biskoupky 33, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31 proti rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 12. 2016, č. j. 57243/16/530021442-711315, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2018, č. j. 22 Af 26/2017 – 55, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2018, č. j. 22 Af 26/2017 – 55 se zrušuje. II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 20. 12. 2016, č. j. 57243/16/5300-21442-711315, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8000 Kč jako náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Včasnou kasační stížností žalobkyně jako stěžovatelka napadá shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2016, č. j. 57243/16/5300-21442-711315, jímž změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 24. 5. 2016, č. j. 2143571/16/320350524-802037, tak, že v jeho výroku nahradil ustanovení § 106 odst. 1 písm. e) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), ustanovením § 106 odst. 1 písm. d) daňového řádu; v ostatním ponechal výrok beze změny. [2] Žalobkyni byla rozhodnutím správce daně v řízení o dodatečném daňovém přiznání, dodatečným platebním výměrem ze dne 4. 3. 2011 doměřena daň z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí roku 2007 ve výši 0 Kč; podané odvolání bylo zamítnuto. Žaloba proti odvolacímu rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2014, č. j. 62 Af 7/2013 - 103, a proti němu podaná kasační stížnost byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 Afs 131/2014 - 35; stejně tak byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 3962/14. Stěžovatelka podala u správce daně dne 26. 4. 2016 návrh na obnovu řízení ve věci dodatečného daňového přiznání k DPH za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2007 a současně podala nové dodatečné daňové přiznání za toto zdaňovací období. Správce daně rozhodnutím ze dne 24. 5. 2016, č. j. 2143571/16/3203-50524-80203, řízení o dodatečném přiznání k dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí roku 2007 zastavil, a to podle § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dodatečným daňovým přiznáním na daň nižší jsou namítány vady v postupu správce daně, což je podle § 141 odst. 2 daňového řádu vyloučeno. O návrhu na obnovu řízení rozhodl negativně žalovaný dne 21. 12. 2016; toto rozhodnutí není předmětem nynějšího soudního řízení. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení konstatoval, že daňový subjekt v novém dodatečném daňovém přiznání uplatňuje nárok na odpočet daně již dříve uplatněný v předchozím dodatečném daňovém přiznání, přičemž tehdejší rozhodnutí bylo prověřeno soudním přezkumem. Nárok byl posuzován i postupem pro odstranění pochybností a shledán neoprávněným. Požadoval-li daňový subjekt již jednou neuznaný nárok na odpočet daně, bylo namístě řízení zastavit. Žalovaný však dospěl k závěru, že k zastavení řízení mělo dojít z odlišného důvodu, než učinil správce daně, a proto jeho rozhodnutí v tomto směru změnil. II. Rozhodnutí krajského soudu [3] Krajský soud vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně podala první dodatečné daňové přiznání za předmětné zdaňovací období dne 20. 4. 2009, přičemž změna daňové povinnosti oproti řádnému daňovému přiznání spočívala v uplatněném nároku na odpočet DPH ve výši 24 846 572 Kč ze základu daně ve výši 130 771 429 Kč. Tehdejší správce daně vydal platební výměr podle tehdy platného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jímž doměřil daň ve výši 0 Kč, neboť nárok na odpočet neuznal pro neodstranění pochybností o uplatněném nároku. V odvolacím rozhodnutí ze dne 3. 12. 2012 žalovaný (tehdy Finanční ředitelství v Brně) konstatoval nesplnění tří podmínek pro nárok na odpočet (uskutečnění zdanitelného plnění, využití plnění pro ekonomickou činnost, existenci řádného daňového dokladu), což blíže konkretizoval a krajský soud podrobně popsal v napadeném rozsudku. Dále krajský soud konstatoval výsledek řízení o žalobě, o kasační stížnosti a o ústavní stížnosti, tak jak jsou popsány výše v odst. 2. Krajský soud uvedl, že nové dodatečné daňové přiznání z roku 2016 bylo shodného obsahu jako to, které bylo podáno v roce 2009, a popsal výsledek daňového řízení. Rozhodnutí správce daně bylo doručeno do datové schrány žalobkyně a současně prokuristce společnosti JUDr. K. T. Odvolací rozhodnutí obsahující změnu důvodu zastavení řízení pak bylo doručeno do datové schránky žalobkyně, k níž však neměla přístup. Krajský soud vzal za prokázané doručení až dnem, kdy se s ním seznámil Ing. T., a žalobu proto posoudil jako včasnou. Nepřisvědčil ovšem věcným žalobním námitkám. Dodatečným daňovým přiznáním z roku 2016 byl nárokován shodný odpočet, jako byl nárokován dodatečným daňovým přiznáním podaným v roce 2009, o němž bylo rozhodnuto. Usnesení krajského soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 26 Co 337/2015, které podle názoru žalobkyně vyřešilo předběžnou otázku existence rozhodného zdanitelného plnění, posuzoval v mezích rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 7 Afs 193/2006 – 79, podle něhož je možnost změny rozhodnutí o dani možná pouze cestou mimořádných opravných prostředků. Pokud by tedy žalobkyní odkazované usnesení mělo význam pro změnu rozhodnutí o dani, mohlo by jít maximálně o důvod k obnově řízení; krajský soud ovšem zmínil, že v něm odlišné posouzení rozhodné otázky neshledává. Krajský soud tak uzavřel, že se žalobkyně novým dodatečným daňovým přiznáním domáhá jiného posouzení právní otázky ve věci pravomocně ukončené, a to včetně soudního přezkumu. Je proto dána překážka věci pravomocně rozhodnuté a žalovaný správně postupoval podle § 106 odst. 1 písm. d) daňového řádu. [4] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že při nedoručení rozhodnutí o zastavení řízení do 30 dnů od podání dodatečného daňového přiznání nastala fikce konkludentního vyměření daně. Zákon totiž takový důsledek s touto situací nespojuje. Navíc, i kdyby se zde hypoteticky uplatnila tvrzená lhůta podle § 89 odst. 4 daňového řádu, bylo by i tak rozhodnutí vypraveno včas. [5] Námitka doručení výzvy ze dne 28. 11. 2016 do datové schránky, k níž žalobkyně neměla přístup, byla žalobkyní uplatněna po uplynutí zákonné žalobní lhůty; proto se jí krajský soud věcně nezabýval. Navíc žalobkyně ani netvrdila, jak tím byla dotčena její práva. III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného III. 1. Kasační stížnost [6] Stěžovatelka kasační stížnost opírá o § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“); namítá tedy nesprávné právní posouzení věci. Za nesprávné považuje posouzení vztahu dodatečného daňového přiznání a návrhu na obnovu řízení; k tomu cituje z komentáře daňového řádu odkazovaného v systému ASPI, podle něhož má dodatečné daňové přiznání přednost před mimořádnými opravnými prostředky (obnovou). Z toho dovozuje, že právní názor plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 193/2006 je za účinnosti daňového řádu nepoužitelný. Správce daně tedy byl povinen projednat dodatečné daňové přiznání za situace, kdy byla předběžná otázka v jiném řízení posouzena odlišně. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2007, č. j. 8 Afs 71/2006 – 52, podle něhož podání dodatečného daňového přiznání nebrání předchozí soudní přezkum, pokud se toto daňové přiznání opírá o skutečnosti v původním řízení neznámé. Stejně tak v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2007, č. j. 2 Afs 51/2006 – 58, je uvedeno, že nové skutečnosti nevedou k přehodnocení předchozího názoru, ale k posouzení skutečností dříve neznámých. Zákaz plynoucí z „§ 56a odst. 2 d. ř.“ v takovém případě není překážkou řízení. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 26 Co 337/2015 – 161, je novým důvodem v předchozím daňovém řízení nezkoumaným. Zastavením řízení byla stěžovatelka zkrácena na právu správného zjištění a stanovení daně. [7] Rozhodnutí správce daně a žalovaného se nijak nevypořádávají s dopadem nově vyřešené judikaturní otázky do právních důvodů jejich předchozích rozhodnutí a předchozích soudních rozhodnutí. K tomu se vyjádřil až krajský soud, čímž nepřípustně suploval správce daně a popřel smysl soudního přezkumu. [8] Stěžovatelka nesouhlasí ani s užitím zásady ne bis in idem. Podle komentáře se tato zásada