2 Afs 392/2017 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 392/2017- 48 - text 2 Afs 392/2017 - 56 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: Wassa s. r. o., se sídlem Příšovice 157, zastoupená Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 14, Praha 5, proti žalovanému: Finanční úřad pro Liberecký kraj, se sídlem 1. máje 97, Liberec, proti exekučním příkazům žalovaného ze dne 30. 11. 2016, č. j. 1452619/16/260900540-507160, č. j. 1452698/16/2609-00540-507160, č. j. 1450843/16/2609-00540-507160, č. j. 1450857/16/2609-00540-507160, č. j. 1450862/16/2609-00540-507160, č. j. 1452293/16/2609-00540-507160, č. j. 1452360/16/2609-00540-507160, č. j. 1451080/16/2609-00540-507160, č. j. 1452523/16/2609-00540-507160; ze dne 2. 12. 2016, č. j. 1453446/16/2609-00540-507160; a ze dne 30. 11. 2016, č. j. 1452453/16/2609-00540-507160, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 10. 2017, č. j. 59 Af 1/2017 – 46, takto: I. V řízení se pokračuje. II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. 10. 2017, č. j. 59 Af 1/2017 – 46, se ruší. III. Exekuční příkazy Finančního úřadu pro Liberecký kraj ze dne 30. 11. 2016, č. j. 1452619/16/2609-00540-507160, č. j. 1452698/16/2609-00540-507160, č. j. 1450843/16/2609-00540-507160, č. j. 1450857/16/2609-00540-507160, č. j. 1450862/16/2609-00540-507160, č. j. 1452293/16/2609-00540-507160, č. j. 1452360/16/2609-00540-507160, č. j. 1451080/16/2609-00540-507160, č. j. 1452523/16/2609-00540-507160; ze dne 2. 12. 2016, č. j. 1453446/16/2609-00540507160; a ze dne 30. 11. 2016, č. j. 1452453/16/260900540-507160, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 94 168 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jakuba Hajdučíka. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyni bylo zajišťovacími příkazy ze dne 30. 11. 2016 uloženo, aby zajistila úhradu daně z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období duben 2014, červen – srpen 2014, říjen  prosinec 2014, leden – červen 2015, srpen – září 2015 a listopad – prosinec 2015 složením jistoty v celkové výši 43 783 274,79 Kč. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně byla v předmětných zdaňovacích obdobích účastníkem v řetězci obchodů, jejichž účelem bylo podvodně vylákat nadměrný odpočet DPH. Žalobkyně dle tvrzení žalovaného figurovala jako konečný článek (odběratel) v řetězci obchodů, při nichž byla od prvního dodavatele nakoupena technologie, která byla v řetězci nekontaktních a daň neodvádějících subjektů několikanásobně nadhodnocena a poté dodána žalobkyni, jež z tohoto dodání uplatnila odpočet daně. Žalobkyně se dále účastnila fiktivního nákupu materiálu a fiktivního prodeje výrobků na Slovensko. Žalovaný se obával o dobytnost a vymahatelnost daně v době její splatnosti, neboť se žalobkyně mohla účastnit daňového podvodu, vykazovala zadluženost, změnila své sídlo, technologie v dlouhodobém hmotném majetku byla výrazně nadhodnocena, většina majetku žalobkyně byla zatížena zástavním právem a hotovost na jejich bankovním účtu nepostačovala k úhradě v budoucnu splatné daňové povinnosti. Podle žalovaného tak v případě žalobkyně bylo dáno nebezpečí z prodlení, a proto stanovil, že zajišťovací příkazy jsou vykonatelné okamžikem jejich vydání. Na základě těchto vykonatelných zajišťovacích příkazů žalovaný nařídil daňovou exekuci vydáním v záhlaví označených 2 exekučních příkazů na přikázání pohledávky z účtu, 3 exekučních příkazů na prodej movitých věcí, 3 exekučních příkazů na prodej nemovitých věci v k. ú. Dolní Chrastava a 3 exekučních příkazů na prodej nemovitých věcí v k. ú. Bělá u Turnova, a to k vymožení částky v celkové výši 43 783 274,79 Kč (dále jen „exekuční příkazy“). Proti exekučním příkazům žalobkyně neuplatnila námitku podle § 159 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). [2] Proti exekučním příkazům brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci. Ten ji shora označeným rozsudkem zamítl (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“). Podle krajského soudu nebyla námitka žalobkyně, že jí žalovaný neposkytnul žádnou lhůtu k dobrovolnému splnění povinností, důvodná. Otázka vykonatelnosti zajišťovacích příkazů jakožto exekučních titulů k nařízení daňové exekuce již v okamžiku jejich vydání je podle krajského soudu podmíněna posouzením, zda hrozilo v daném případě nebezpečí z prodlení. Splnění této podmínky musí ovšem vyplývat ze zajišťovacích příkazů, nikoliv příkazů exekučních, a je tedy věcí soudního přezkumu zákonnosti zajišťovacích příkazů, zda důvody pro nebezpečí z prodlení, a tedy okamžitou vykonatelnost, byly zjištěny a posouzeny správně. Ani pozdější zrušení zajišťovacích příkazů jakožto exekučních titulů by nemělo vliv na formální a materiální vykonatelnost exekučního titulu v době nařízení exekuce. Podle krajského soudu byly exekuční příkazy v souladu se zákonem, jelikož zajišťovací příkazy byly vykonatelné již jejich vydáním. [3] Krajský soud dále posoudil, zda nařízená daňová exekuce byla v souladu se zásadou přiměřenosti a byly žalovaným zvoleny takové prostředky, které by nejméně zatěžovaly žalobkyni, a přitom ještě umožňovaly dosáhnout cíle správy daní. Uvedl, že zřízení zajišťovacího zástavního práva k movitým a nemovitým věcem žalobkyně nevylučuje nařízení daňové exekuce k vymožení nedoplatku, jelikož zajišťovací institut zástavního práva neomezuje žalobkyni v jejím právu věc užívat, požívat a jakkoliv s ní disponovat. Zástavní právo tak ještě nezaručuje, že žalobkyně s předmětem zástavního práva nebude nakládat tak, aby byl negativně ovlivněn výtěžek z případného prodeje předmětu zástavy, což by bylo proti smyslu zajišťovacích příkazů a možnosti je okamžitě vykonat. Krajský soud dospěl k závěru, že samotné zřízení zajišťovacího zástavního práva nebylo dostatečným zajištěním částky stanovené zajišťovacími příkazy. [4] Při posouzení přiměřenosti použitých prostředků nařízení daňové exekuce krajský soud dále uvedl, že vzhledem k vymáhané částce přesahující 40 milionů Kč není vydání více exekučních příkazů ničím neobvyklým, přičemž žalovaný v souladu se zásadou přiměřenosti vzal v potaz výši vymáhaného nedoplatku a majetkové poměry žalobkyně a svou úvahu založil na odhadu vyplývajícím ze skutečností jemu známých v době vydání exekučních příkazů. Žalovaný tak podle krajského soudu správně postihl peněžní účty žalobkyně se zůstatky ve výši 2 360 237,79 Kč a 3 214,83 EUR. Jelikož to nepostačovalo k uhrazení celkové vymáhané částky, žalovaný v souladu se zásadou přiměřenosti postihl i další majetek žalobkyně, nikoli ale její další bankovní účty vedené u České spořitelny, a.s. a Československé obchodní banky, a.s., neboť chtěl umožnit žalobkyni pokračování v její podnikatelské činnosti. Podle krajského soudu žalovaný nepostihl ani věci, které žalobkyně nezbytně nutně potřebuje k podnikání, jelikož vydal exekuční příkazy na prodej movitých věcí, které byly následně daňovým exekutorem sepsány, a to 10 osobních automobilů, které podle krajského soudu nejsou věci vyloučené z exekuce ani se nejedná o věci, které by žalobkyně ke svému podnikání ve výrobě obalových materiálů nezbytně nutně potřebovala. Žalovaný na základě dohody s žalobkyní do soupisu movitých věcí nezahrnul věci související s manipulací, dopravou a výrobou tak, aby žalobkyně mohla pokračovat ve své ekonomické činnosti. Součástí protokolu o soupisu movitých věcí byla zároveň i výzva k uhrazení vymáhaného nedoplatku. Protože ani prodej movitostí podle soupisu by ovšem nepostačoval k uspokojení vymáhané částky, nebylo podle krajského soudu zjevně nepřiměřené postihnout daňovou exekucí i nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně. Námitka žalobkyně, že odhadní cena nemovitosti v k. ú. Bělá u Turnova ve výši 119 985 800 Kč vyplývající z jí doloženého znaleckého posudku převyšuje vymáhanou částku, je podle krajského soudu nedůvodná, jelikož znalecký posudek neměl žalovaný v době nařízení exekuce k dispozici. Žalovaný proto nepochybil, když nařídil daňovou exekuci prodejem vícero nemovitostí a vycházel při tom z údajů o hodnotě nemovitosti v k. ú. Bělá u Turnova z účetní rozvahy ke dni 31. 12. 2015 a vzal v potaz i to, že nemovitost v k. ú. Chrastava II je zatížena zástavním právem k zajištění pohledávek věřitelů žalobkyně ve výši 120 milionů Kč, stejně jako řada dalších movitých věcí. Krajský soud tak uzavřel, že prostředky daňové exekuce nebyly ve zjevném nepoměru k celkové vymáhané částce převyšující 43 milionů Kč. V nepoměru nebyly ani exekuční náklady a vymáhaná částka, jelikož exekučními náklady v daném případě jsou jen hotové výdaje při provádění exekuce. Žalovaný tedy nepostupoval v rozporu se zásadou přiměřenosti, excesivně či šikanózně. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalob