2 As 153/2019 — Nejvyšší správní soud

2 As 153/2019- 16 - text 2 As 153/2019 - 18 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: L. K., proti žalované: Vězeňská služba, Věznice Valdice, se sídlem nám. Míru 55, Valdice, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2019, č. j. 30 A 56/2019 – 25, takto: I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamítá. II. Kasační stížnost se zamítá. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) brojil žalobce proti nezákonnému zásahu žalované, který spatřoval v neprovádění srážek z jí zřízeného a vedeného účtu povinného P. K., a to na uspokojení pohledávky žalobce v rozsahu jdoucím do poloviny finančních prostředků přijatých na účet povinného, která není určena na uspokojení pohledávek vedených v § 25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění. Současně s žalobou požádal žalobce o osvobození od soudních poplatků pro svoji nemajetnost. [2] Usnesením ze dne 16. 5. 2019, č. j. 30 A 56/2019 – 25 (dále jen „napadené usnesení“), rozhodl krajský soud tak, že žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků zamítl. Uvedl, že žalobce u něj podal v poslední době vícero žalob ve věcech ochrany proti nezákonnému zásahu, přičemž dříve mu osvobození od soudních poplatků přiznával, neboť vycházel z předpokladu, že bude nutné se zabývat meritem věci. S ohledem na závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkajících se skutkově obdobných žalob však svůj postup přehodnotil; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019, č. j. 1 As 202/2018 - 33, dle nějž bylo obdobnou zásahovou žalobu nutno odmítnout, protože pro její meritorní projednání nebyly naplněny podmínky řízení; žalobce totiž brojil proti postupu žalované, který zcela zjevně a nepochybně nemůže být zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Dále poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 427/2018 – 20, a ze dne 6. 2. 2019, č. j. 10 As 301/2018 - 30. Protože posuzovaná žaloba nemohla být zjevně úspěšná, návrh žalobce na osvobození od soudního poplatku ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s. zamítnul. [3] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž se domáhá jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Připomenul, že ještě v nedávné době nebyl ani povinný oprávněn k podání zásahové žaloby, pokud žalovaná nesprávně prováděla soudem nařízený výkon rozhodnutí, neboť byla ve vztahu k povinnému považována pouze za dlužníka. Po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16, však Nejvyšší správní soud přiznal odsouzenému v postavení povinného aktivní legitimaci k podání zásahové žaloby; nepřiznal ji ovšem oprávněnému. Stěžovatel je osobou ve výkonu trestu odnětí svobody a žalovaná je tak ve vztahu k němu správním orgánem, ke které má práva i povinnosti vyplývající nejen ze zákona, ale též ze soudních rozhodnutí. Výkon rozhodnutí byl nařízen Vězeňské službě, která je správním úřadem a účetní jednotkou; správkyní jeho majetku je však věznice, která je pouze organizační jednotkou a sama nemá právní subjektivitu. Stěžovatel má za to, že může-li povinný podat zásahovou žalobu pro nesprávně prováděný výkon rozhodnutí ve svůj prospěch, pak ji může podat též on jakožto oprávněný. Poddlužnickou žalobu ve smyslu § 315 odst. 1 o. s. ř. je možno vést proti dlužníkovi povinného; dlužníkem povinného je Věznice Valdice, konkrétní věznice však není samostatným subjektem, vůči kterému by bylo možno vést civilní žalobu, neboť se jedná pouze o organizační složku státu. Stěžovatel je proto přesvědčen, že proti věznici nemůže podat poddlužnickou žalobu. Dále poukazuje na to, že § 315 odst. 1 o. s. ř. sice připouští domáhat se vyplacení pohledávky v řízení podle zvláštního předpisu, v takovém případě je však nezbytné, aby soud zakázal žalované pokračovat v nezákonném zásahu; za již způsobenou škodu by pak mohl uplatnit náhradu podle zákona č. 82/1998 Sb. Není-li však žalovaná ve vztahu ke stěžovateli správním orgánem, pak škoda nevznikla při výkonu veřejné moci a stěžovatel ji nemůže uplatnit. Shrnuje, že jestliže zásahovou žalobu není oprávněn podat oprávněný, pak je jeho právo na soudní ochranu závislé na vůli povinného sledující zcela protichůdný zájem; v takovém případě je aplikovatelný princip nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3009/17. Stěžovatel zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. [4] Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila. [5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle § 106 s. ř. s. [6] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014  19, dospěl k závěru, že „stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§ 1 písm. a), § 2 odst. 2 písm. b) a § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.“ V projednávaném případě nebylo kasační stížností napadeným usnesením rozhodováno o věci samé (nýbrž pouze o žádosti o osvobození od soudního poplatku za řízení o žalobě), a proto stěžovateli nevznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti. O žádosti o osvobození od soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti tedy Nejvyšší správní soud pro nadbytečnost nerozhodoval. [7] Výše uvedené závěry učiněné ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát v uvedeném usnesení i do úvah o povinném zastoupení stěžovatele. „Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení § 105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Stěžovatel tedy nemusí být v tomto řízení zastoupen advokátem. Přestože ovšem zastoupení není v předmětné věci obligatorní, stěžovatel o ustanovení zástupce požádal, pročež Nejvyšší správní soud musel o tomto návrhu rozhodnout. Podle § 35 odst. 9 s. ř. s. se pro rozhodnutí o ustanovení zástupce vyžaduje kumulativní splnění dvou podmínek, a to jednak splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, jednak též nezbytná potřeba takového zastoupení k ochraně práv účastníka řízení. Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť jím podaná kasační stížnost je (shodně jako žaloba) zjevně neúspěšným návrhem; bližší posouzení je uvedeno v následujících pasážích tohoto rozhodnutí, neboť právě zjevná bezúspěšnost návrhů stěžovatele je v projednávané věci předmětem meritorního posouzení. Nejvyšší správní soud proto návrh na ustanovení zástupce výrokem I. zamítl. [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Stěžovatel v podané kasační stížnosti brojí proti neosvobození od soudních poplatků, jež krajský soud v napadeném usnesení odůvodnil zjevnou bezúspěšností jeho žaloby, přičemž vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel má za to, že tato rozhodovací praxe zdejšího soudu není správná, a dovolává se její revize. Nejvyšší správní soud však konstatuje, že neshledal žádné důvody, pro něž by se měl od vlastní ustálené judikatury odchýlit a předmětnou otázku předložit k posouzení rozšířenému senátu. Odkazuje proto na závěry, které konstatoval např. ve svých usneseních ze dne 20. 2. 2019, č. j. 4 As 37/2019 – 8, ze dne 2. 4. 2019, č. j. 6 As 56/2019 – 11, ze dne 24. 4. 2019, č. j. 3 As 37/2019 – 19, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 6 As 55/2019 – 12, ze dne 3. 5. 2019, č. j. 6 As 75/2019 – 11, ze dne 15. 5. 2019, č. j. 6 As 74/2019 – 12, či ze dne 27. 5. 2019, č. j. 5 As 63/2019 – 13. [10] Zákonné podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 36 odst. 3 s. ř. s. musí být splněny současně. Při posuzování, zda jsou uvedené podmínky splněny, se soud v prvé řadě zabývá otázkou zjevné neúspěšnosti návrhu; teprve poté přihlíží k majetkovým poměrům žadatele. Opačný postup by byl z povahy věci v rozporu se smyslem daného ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2016, č.