2 As 16/2018 — Nejvyšší správní soud

2 As 16/2018- 33 - text 2 As 16/2018 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobců: a) E. B., b) Ing. M. Š., c) Ing. Z. Č., d) I. Č., e) J. Ř., všichni zastoupeni JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupen JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, ve věci žaloby proti 1) rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. SPÚ 570578/2016, a 2) proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. PÚ 910-3/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, č. j. 6 A 230/2016 - 53, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, č. j. 6 A 230/2016 – 53, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. SPÚ 570578/2016, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. PÚ 910-2/2014 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k rukám zástupce žalobců JUDr. Aleše Dvouletého na náhradě nákladů řízení o žalobě částku 45 734 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k rukám zástupce žalobců JUDr. Aleše Dvouletého na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 55 734 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Jádro sporu a rozhodnutí správních orgánů [1] Rozsudkem označeným v záhlaví byla zamítnuta žaloba žalobců proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. SPÚ 570578/2016 (dále též jen „odvolací správní rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. PÚ 9102/2014 (dále též jen „rozhodnutí o nařízení obnovy řízení“; žalobci se žalobou domáhali taktéž zrušení tohoto rozhodnutí). [2] Rozsudkem označeným v záhlaví nebylo nijak rozhodnuto o jejich návrhu na zrušení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. PÚ 910-3/2014. [3] Podstatou věci je zákonnost nařízení obnovy restitučního správního řízení ve věci vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). V tomto správním řízení bylo rozhodnutím Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. PÚ 910/11, určeno, že žalobci jsou vlastníky tam označených nemovitostí. [4] Obnova řízení byla z úřední povinnosti nařízena proto, že správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci v restitučním správním řízení vyvolali ve správním orgánu mylný dojem, že jsou příbuznými, a nikoli toliko závětními dědici či potomky závětních dědiců původního vlastníka vydaných nemovitostí, J. B. (dále též „původní vlastník“). Tento mylný dojem byl revidován na základě nových důkazů, a sice usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, č. j. 24 Co 286/2008-175, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 32 D 644/2007-137 ve věci dodatečného projednání dědictví po J. B., a potvrzení OÚNZ Praha 2, Nemocnice Na Slupi, ze dne 17. 4. 1990, z nichž je zřejmé, že E. B. byla sousedkou, nikoli příbuznou JUDr. J. B., bratra a dědice původního vlastníka. Tyto listiny přibyly do sféry žalovaného v rámci přezkumného řízení v téže restituční věci koncem roku 2012. [5] Žalobkyně E. B. byla tedy správním orgánem mylně považována za neteř původního vlastníka J. B., ačkoli byla toliko sousedkou a závětní dědičkou JUDr. J. B., bratra původního vlastníka. Další žalobci byli mylně považováni za dědice synovců sestry původního vlastníka, A. K., ačkoli byli toliko potomky jejích závětních dědiců. Jádrem důvodu pro obnovu řízení byl závěr správního orgánu, že žalobci se v některých svých vyjádřeních, především čestných prohlášeních, označovali za právní nástupce původního vlastníka a jeho označovali za svého právního předchůdce. Žalovaný zároveň připustil, že žalobci nikdy netvrdili, že by oni či jejich právní předchůdci byli příbuznými J. B. [6] Na závěru, že správní orgán učinil mylný úsudek o příbuzenství žalobců s původním vlastníkem, podle žalovaného nemění nic ani záznam z jednání na pozemkovém úřadu ze dne 14. 12. 2001. Tento záznam byl sice součástí jiného restitučního spisu pozemkového úřadu než v nyní projednávané věci (a sice spisu k rozhodnutí sp. zn. PÚ 68/02, který se týkal jiného majetkového souboru původního vlastníka) a plynulo z něho, že žalobci nejsou příbuznými původního vlastníka. S ohledem na nejasnosti ohledně obsahu správního spisu v nyní projednávané věci, který bylo nutno kvůli ztrátě řady dokladů na Obvodním soudu pro Prahu 10 zrekonstruovat, však uvedené doklady nemusel mít správní orgán, jenž vydával v roce 2011 původní restituční rozhodnutí, k dispozici. II. Řízení před městským soudem [7] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) se ztotožnil s právním názorem žalovaného a žalobu zamítl. [8] Především akceptoval, že pokud se žalobci označovali za právní nástupce původního vlastníka (v čestném prohlášení z roku 2009), mohli tím vyvolat dojem, že jsou jeho příbuznými, ač tomu tak nebylo a ač to přímo nikdy netvrdili. To pak mohlo vést k tomu, že od roku 2010 byli žalobci takto v rozhodnutích správních orgánů označováni. [9] Dále akceptoval závěr správního orgánu, že o skutečném stavu věcí, tedy o absenci příbuzenského vztahu, si nemohl správní orgán učinit úsudek ze záznamu z jednání na pozemkovém úřadu ze dne 14. 12. 2001 týkajícího se jiného restitučního řízení ve věci majetku téhož původního vlastníka. Obě řízení nebyla procesně spojena do jednoho. Podle městského soudu samotná skutečnost, že listiny byly obsahem jiného procesně samostatného spisu téhož úřadu v podobné věci, nemůže vést k závěru, že v nynější věci si příslušní pracovníci daného úřadu mohli uvědomit, že žalobci nejsou příbuznými původního vlastníka. [10] Městský soud proto akceptoval, že o absenci příbuzenského vztahu se žalovaný dozvěděl až koncem roku 2012. III. Kasační stížnost a vyjádření k ní [11] Žalobci (dále též „stěžovatelé“) nesouhlasí se závěrem, že z tvrzení o právním nástupnictví lze dovodit nepřímé tvrzení o příbuzenství. [12] Dále namítají, že potvrzení OÚNZ Praha 2, Nemocnice Na Slupi, ze dne 17. 4. 1990 se týká E. B., ne však další údajně příbuzenské větve, tedy ostatních stěžovatelů. Ve vztahu k nim nejde podle stěžovatelů vůbec o nový důkaz. [13] Naopak ze záznamu z jednání na pozemkovém úřadu ze dne 14. 12. 2001 nepříbuzenství stěžovatelů s původním vlastníkem vyplývá. Ani usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, č. j. 24 Co 286/2008-175, v dědické věci tak nemůže být novým důkazem. [14] Podle stěžovatelů navíc byl součástí nynějšího spisu již od roku 1992 s největší pravděpodobností rodný list a potvrzení o sňatku E. B., tedy listiny, z nichž bylo možno zjistit, že není příbuznou původního vlastníka. [15] Argumentace, že ze záznamu z jednání na pozemkovém úřadu ze dne 14. 12. 2001 nemohl správní orgán závěr ohledně nepříbuzenství stěžovatelů učinit, neb byl součástí spisu jiného, s nynější věcí nespojeného řízení, nemůže podle stěžovatelů obstát. Podstatná je podle stěžovatelů znalost informací plynoucích z listin, nikoli formální spojení řízení či spisů. Podle stěžovatelů kolem roku 2009 zpracovávali oba formálně nespojené spisy titíž úředníci správního orgánu prvního stupně, JUDr. M. a poté JUDr. H. Tento orgán měl k dispozici i řadu dalších listin, z nichž plynulo, že stěžovatele nepojí s původním vlastníkem příbuzenský vztah. [16] Stěžovatelé taktéž namítali, že krajský soud nerozhodl o jejich žalobě proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. PÚ 910-3/2014, jímž bylo po nařízení obnovy řízení prvostupňově rozhodnuto opětovně v restituční věci samé, a to pro stěžovatele negativně. [17] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [19] Podle § 100 odst. 1 správního řádu platí, že (ř)ízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, a) jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku