3 As 322/2017 — Nejvyšší správní soud

3 As 322/2017- 70 - text 3 As 322/2017 - 77 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně Z. Š., zastoupené Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 14, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Praha 5, Zborovská 11, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2017, č. j. 46 A 87/2015 - 46, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2017, č. j. 46 A 87/2015 - 46, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2015, č. j. 022521/2015/KÚSK, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech soudního řízení částku 16.228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Jana Vlka. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ze dne 5. 1. 2015, č. j. 100/57946/2014, uložil Městský úřad v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi (dále jen „městský úřad“) podle § 86 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) žalobkyni, aby odstranila následky neoprávněného zásahu na pozemku p. č. X v k. ú. X tak, že na uvedeném pozemku vysadí 50 kusů dřevin. Žalobkyně se podle městského úřadu dopustila neoprávněného zásahu tím, že předmětný pozemek, na kterém se nacházel významný krajinný prvek - mokřad, zavezla ornicí. Odvolání žalobkyně zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 6. 2015, č. j. 022521/2015/KÚSK, a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Praze; ten ji rozsudkem ze dne 20. 10. 2017, č. j. 46 A 87/2015  46, zamítl. Z hlediska skutkového stavu vycházel krajský soud z toho, že dne 12. 4. 2011 obdržel městský úřad od žalobkyně sdělení, o zavezení předmětného pozemku ornicí. Přestupkové řízení, které městský úřad na základě tohoto zjištění se žalobkyní zahájil, bylo zastaveno pro uplynutí prekluzivní lhůty podle § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“). Na ústním jednání konaném v dané věci dne 30. 10. 2014 zmocněnec žalobkyně uvedl, že zavezení pozemku bylo důsledkem předchozí pasivity orgánů veřejné správy, které žalobkyni nebyly schopny pomoci vyřešit opakované zavážení pozemku nelegálními skládkami. K žádosti o vyjádření zaslané městským úřadem Policii ČR tato sdělila, že žádná oznámení od žalobkyně ani jejího zmocněnce ohledně černých skládek na předmětném pozemku neobdržela. Podle biologického hodnocení z května 2006 zpracovaného RNDr. Jiřím Vávrou, CSc., a podle vyjádření Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky (dále jen „AOPK“) ze dne 29. 6. 2008 se v případě tohoto pozemku jednalo o významné stanoviště pro avifaunu, a to díky prohlubním (depresím), které sloužily jako loviště a hnízdiště. Ve vyjádření ze dne 26. 11. 2014 starosta obce X uvedl, že před zahrnutím pozemku zeminou v dubnu 2011 se zde nacházelo jezírko s rákosím, čolky a žábami; obec nenalezla žádné žádosti žalobkyně o řešení černých skládek na pozemku. [3] Při samotném vypořádání žalobních námitek krajský soud nejprve uvedl, že jak v odvolání proti rozhodnutí městského úřadu, tak i v žalobě žalobkyně uplatnila pouze námitky procesního charakteru. Nenamítala tedy, že by se nedopustila jednání ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Krajský soud připomněl, že totožným případem se již v minulosti zabýval, a to v souvislosti s řízením o přestupku. Rozhodnutí odvolacího orgánu, jakož i prvostupňové rozhodnutí o přestupku, zrušil rozsudkem ze dne 25. 10. 2012, č. j. 51 A 1/2012 - 37, pro závažné procesní vady; krajský soud tedy nehodnotil, zda žalobkyně přestupek skutečně spáchala. Namítala-li proto žalobkyně, že žalovaný nerespektoval citovaný rozsudek, z něhož se podává, že žalobkyně nemohla svým jednáním poškodit již absolutně zničené hydrické poměry, není její námitka důvodná, citovaný rozsudek nadto neinterpretovala korektně. [4] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku zásahu do vlastnického práva. Uvedl, že právo vlastnit majetek není bezbřehé a při jeho výkonu nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Meze vlastnického práva jsou stanoveny již na ústavní úrovni, a to v čl. 4 odst. 2, čl. 11 a čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“); speciální úpravu omezení vlastnického práva ve vztahu k významným krajinným prvkům pak představuje § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Vlastnické právo k předmětnému pozemku bylo omezeno od okamžiku, kdy vstoupila v účinnost vyhláška Okresního úřadu Praha-východ č. 8/ŽP/94 o registraci významných krajinných prvků v k. ú. Jenštějn, Radonice, Nehvizdy, Záluží, Horoušany a Vyšehořovice (dále jen „vyhláška č. 8/ŽP/94“). Výhrady žalobkyně k této vyhlášce a zařazení jejího pozemku na seznam významných krajinných prvků jsou ve věci irelevantní. Žalobkyně je povinna respektovat omezení, která jí plynou přímo ze zákona o ochraně přírody a krajiny, a to především z jeho § 4 odst. 2. Jelikož žalobkyně tyto meze nerespektovala, bylo jí uloženo náhradní opatření, a to o opatření přiměřené. Jeho realizaci sice nebude obnoven původní stav, náhradní výsadbou dřevin však bude možné vytvořit předpoklady pro pokračování využití lokality ptactvem. [5] Podle krajského soudu žalovaný nepochybil, pokud nevyslechl svědky navržené žalobkyní. Krajský soud zdůraznil, že v projednávané věci je klíčovou otázka, zda žalobkyně poškodila, respektive zničila významný krajinný prvek. Tato okolnost byla podle krajského soud dostatečně prokázána i bez výpovědi navržených osob; žalobkyně se nadto ke svému jednání v zásadě doznala. V řízení před městským úřadem ani v odvolání přitom neuvedla, k jakým skutečnostem měli být svědci vyslechnuti. Za akceptovatelný označil krajský soud postup žalovaného, který si od některých z žalobkyní navržených svědků vyžádal písemné vyjádření. Ačkoli tímto způsobem nelze obcházet pravidla pro dokazování stanovená v § 51 odst. 2 a § 55 správního řádu, v daném případě postupoval žalovaný v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti. V řízení před krajským soudem žalobkyně sice důkazní návrhy svědeckou výpovědí upřesnila, krajský soud však shledal, že navržení svědci nemohli vypovídat ke skutečnostem relevantním pro uložení opatření k nápravě. Žalobkyně totiž svědky hodlala konfrontovat s tvrzenou nečinností orgánů veřejné moci v souvislosti s umisťováním černých skládek na jejím pozemku. Krom toho žádala, aby starosta obce X, jako svědek svojí výpovědí doložil pravdivost svého vyjádření ze dne 26. 11. 2014. V tomto ohledu žalobkyně pominula, že svědek není povinen pravdivost vlastní výpovědi jakkoli prokazovat. [6] Krajský soud nepovažoval za vadu řízení ani skutečnost, že žalovaný neprovedl důkaz znaleckým posudkem, který žalobkyně navrhovala. Žalobkyně totiž neuvedla, jaká skutečnost měla být předmětem posouzení a z jakého znaleckého oboru by měl být posudek zpracován. Ostatně, stav významného krajinného prvku již nelze po více než třech letech od jeho zavezení ornicí znaleckým zkoumáním posoudit. [7] Krajský soud se konečně neztotožnil ani s námitkou žalobkyně, že se žalovaný nevypořádal s jejími odvolacími námitkami. Žalobkyně podle krajského soudu uplatnila v odvolání toliko dvě námitky procesního charakteru, a to neprovedení důkazu výslechem svědků a neprovedení důkazu znaleckým posudkem, ohledáním a listinami. S oběma námitkami se žalovaný přezkoumatelným způsobem vypořádal. [8] Proti tomuto rozsudku podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž namítá důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b), a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [9] V prvním okruhu námitek stěžovatelka zpochybňuje oprávněnost uložení náhradního opatření k nápravě s odkazem na analogii s řízením o přestupku a podmíněnost vydání rozhodnutí podle § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny rozhodnutím o vině v přestupkovém řízení. Namítá, že městský úřad nemohl uložit opatření k nápravě, neboť přestupek, jehož se měla stěžovatelka dopustit na jaře 2011, byl již prekludován. Tvrdí, že ukládání opatření podle § 86 odst. 2 citovaného zákona se řídí stejnými lhůtami jako přestupkové řízení. Jelikož základním předpokladem pro uložení tohoto opatření je rozhodnutí o vině v řízení o přestupku, přičemž trestnost přestupku zanikla, nemohlo být stěžovatelce náhradní opatření k nápravě uloženo. [10] Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí o uložení opatření k nápravě musí splňovat požadavky kladené na rozhodnutí o přestupku. Dovozuje tak ze systematiky zákona o ochraně přírody a krajiny, v němž je opatření k nápravě podle § 86 zařazeno, stejně jako přestupky, v části osmé. Výrok rozhodnutí městského úřadu tyto základní náležitosti nesplňuje, neobsahuje označení osoby, která se neoprávněného zásahu dopustila, přesné ča