4 As 4/2018 — Nejvyšší správní soud

4 As 4/2018- 36 - text 4 As 4/2018 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: FBT logistics, s.r.o., se sídlem Kolofíkovo nábřeží 1364/56, Opava, zast. Mgr. Markem Urbišem, advokátem, se sídlem Partyzánská 1565/18, Opava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2015, č. j. MSK 60350/2015, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2017, č. j. 22 A 95/2015 - 63, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2017, č. j. 22 A 95/2015 - 63, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím Magistrátu města Opavy, odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“), ze dne 26. 3. 2015, č. j. MMOP 31412/2015, nařídil stavební úřad podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), (dále jen „stavební zákon“), žalobkyni odstranění stavby „zpevněná plocha, oplocení, areálové osvětlení Opava, Kateřinky u č. p. 1364, Kolofíkovo nábřeží 56“ na pozemcích parc. č. 2699/12 a parc. č. 2699/10 v katastrálním území Kateřinky u Opavy, provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu. [2] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. O odvolání rozhodl žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. II. [3] Žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud shora označeným rozsudkem (dále také jen „napadený rozsudek“) napadené rozhodnutí zrušil a vrátil jej žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud dovodil nezákonnost provedení výslechu svědků R. a V. A. Skutečnost, že žalobkyně nebyla vyrozuměna o provedení důkazu výslechem uvedených svědků, mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí; žalobkyně nemohla klást svědkům otázky a konfrontovat je se svou skutkovou verzí případu. Krajský soud dále uložil žalovanému povinnost vypořádat se s existencí dvou sdělení ze dne 9. 10. 2006, č. j. VYST-24927/2006 Aki (dále též jen „sdělení ze dne 9. 10. 2006“), vydaných stavebním úřadem v téže věci, téhož dne, avšak s dílem odlišným obsahem týkajícím se vymezení staveb, k nimž se vztahují. Krajský soud uvedl, že není možné na jedno z nich bez dalšího pohlížet jako by vůbec neexistovalo, a nevyvolávalo tudíž žádné právní účinky ve sféře jeho adresáta, jak k věci přistoupil žalovaný. Krajský soud odkázal na zásadu presumpce platnosti a správnosti správních aktů, přičemž prostředkem nápravy je vyvolání úředního postupu, jehož výsledkem bude zrušení či změna takového vadného aktu. Dle krajského soudu žalovaný rovněž nesprávně přistoupil k posouzení otázky koncentrace řízení ve vztahu k předložení úředně ověřené kopie zmíněného sdělení ze dne 9. 10. 2006 k ohlášení stavebních úprav žalobkyní v odvolacím řízení. Krajský soud měl za to, že není možné tuto listinu posuzovat jako nový důkazní návrh, na který se vztahuje koncentrace řízení, neboť se jedná o skutečnost známou správnímu orgánu z jeho vlastní úřední činnosti. III. [4] Proti napadenému rozsudku se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) bránil kasační stížností z důvodu tvrzené nezákonnosti dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhoval napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] V kasační stížnosti stěžovatel připustil, že provedení výslechu svědků bez přítomnosti účastníka řízení je skutečně nezákonným postupem, avšak odmítl závěr, že se bez dalšího jedná o podstatnou vadu řízení. Uvedl, že v daném případě namítaná vada řízení neměla vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť stavební úřad při svém rozhodování vycházel zejména z listinných podkladů. Podle stěžovatele krajský soud posuzoval pouze použití nezákonně získaného důkazu, aniž by vyhodnotil, zda skutkové závěry stavebního úřadu obstojí i bez něj. [6] K otázce koncentrace řízení v souvislosti s předložením ověřené kopie sdělení ze dne 9. 10. 2006 v odvolacím řízení stěžovatel uvedl, že koncentrační zásada byla uplatňována již v řízení o dodatečném povolení stavby, a tudíž může být uplatněna i v navazujícím řízení o odstranění stavby. Dle názoru stěžovatele to nemůže nijak ovlivnit či zhoršit postavení toho, jemuž má být povinnost k odstranění stavby nařízena. [7] Přes tuto stížnostní argumentaci však stěžovatel současně dodal, že ověřenou kopii sdělení ze dne 9. 10. 2006 předloženou žalobkyní v odvolacím řízení nelze považovat za nový důkazní návrh, neboť tatáž listina ve formě neověřené kopie byla předložena v průběhu správního řízení a stavební úřad se jejím obsahem zabýval a dospěl k závěru, že listina není hodnověrná. Stěžovatel současně nesouhlasil se závěrem, že listina je známa správnímu orgánu z jeho úřední činnosti. [8] Nakonec k otázce existence dvou sdělení stejné spisové značky vydaných stavebním úřadem téhož dne 9. 10. 2006 ve skutkově stejné věci (avšak s částečně rozdílným vymezením staveb, jichž se týká) stěžovatel uvedl, že stavební úřad se pokusil odstranit existující rozpor v těchto podkladech a poté, co se rozpor nepodařilo odstranit, vyložil, ke kterému podkladu se přiklonil, a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Podle stěžovatele krajský soud pochybil i v posouzení charakteru ověřené kopie této listiny, jakož i v tom, zda představuje nový důkazní návrh a zda se v souzené věci uplatní ohledně tohoto důkazu koncentrace řízení. IV. [9] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítla argumentaci stěžovatele o tom, že vada řízení spočívající v provedení výslechu svědků bez její přítomnosti a bez vyrozumění o provedeném výslechu neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Stavební úřad totiž sám uvedl, že k výslechu svědků přistoupil právě z důvodu vyloučení pochybností ve skutkových okolnostech případu. Žalobkyně rovněž projevila nesouhlas s přístupem stěžovatele k otázce existence dvou sdělení vydaných stavebním úřadem v téže věci téhož dne. Nesouhlasila zejména s tím, že se koncentrace řízení dovolává stěžovatel, jehož podřízený správní orgán tento stav způsobil a navíc měl obě předmětná sdělení ze dne 9. 10. 2006 po celou dobu vedení správního řízení k dispozici. Žalobkyně zdůraznila, že ani jedno z uvedených rozhodnutí nebylo právem předvídaným způsobem zrušeno, a tudíž je nutné obě sdělení považovat i nadále za platná. V. [10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [11] Kasační stížnost je důvodná. [12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou provedení důkazu výslechem svědků R. a V. A. bez přítomnosti žalobkyně. Nezákonnosti tohoto postupu namítané již v žalobě ostatně přisvědčil sám stěžovatel. V podané kasační stížnosti uvedl, že „nezpochybňuje, že provedení výslechu svědka bez přítomnosti účastníka řízení, aniž by byl o konání výslechu účastník předem vyrozuměn, je nezákonným postupem.“ [13] Skutečnost, že žalobkyně byla takto zkrácena na svých procesních právech postupem stavebního úřadu, však ještě bez dalšího neznamená, že se jedná o podstatnou vadu řízení, pro niž měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Předpokladem takového postupu by bylo, že by tato vada řízení, spočívající v provedení nezákonného výslechu svědků, mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [14] Krajský soud se otázkou zabýval a dospěl přitom k závěru, že se o podstatnou vadu řízení skutečně jednalo. Uvedl, že „již z předvolání svědků, jakož i ze samotných protokolů o svědecké výpovědi je zřejmý úmysl stavebního úřadu pracovat se svědeckými výpověďmi coby s důkazy v intencích správního řádu. Pochybení stavebního úřadu a žalovaného mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, když žalobce nemohl svědkům klást otázky a konfrontovat je tak se svojí skutkovou verzí, přičemž zjištění ze svědeckých výpovědí byly – jak již bylo uvedeno shora – použity v jeho neprospěch“. [15] S právním posouzením věci krajským soudem se však Nejvyšší správní soud v souzené věci nemůže ztotožnit. Obdobnou věcí se již kasační soud zabýval a v rozsudku ze dne 8. 3. 2012, č. j. 5 As 21/2011 - 39, dospěl k závěru, že „o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem by se jednalo tehdy, pokud by skutkové závěry správních orgánů bez použití nezákonných důkazů nemohly obstát.“ A contrario, podstatným porušením ustanovení o řízení, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, zásadně nebude situace, kdy by výrok rozhodnutí byl stejný, i kdyby k příslušné vadě řízení nedošlo. Je tedy nutné posoudit, zda měly výpovědi svědků R. a V. A. takový vliv na rozhodnutí st