4 As 43/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 43/2019- 45 - text 4 As 43/2019 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. O. K., zast. Mgr. Lukášem Rothanzlem, advokátem, se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalované: Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, se sídlem Sokolská 1498/15, Praha 2, zast. Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí představenstva žalované ze dne 14. 4. 2016, č. R1602-9, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, č. j. 6 Ad 12/2016 - 51, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, č. j. 6 Ad 12/2016 - 51, se zrušuje. II. Rozhodnutí představenstva České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě ze dne 14. 4. 2016, č. R1602-9, a rozhodnutí Disciplinárního senátu Stavovského soudu České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě ze dne 15. 2. 2016, č.j. StS 343/2014, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí představenstva České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě ze dne 14. 4. 2016, č. R1602-9, je žalovaná povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 34.684 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Lukáše Rothanzla. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Představenstvo žalované rozhodnutím ze dne 14. 4. 2016, č. R1602-9, zamítlo odvolání a potvrdilo rozhodnutí Disciplinárního senátu Stavovského soudu žalované ze dne 15. 2. 2016, č.j. StS 343/2014, kterým byl žalobce uznán vinným, že jako inženýr pro obor dopravní stavby v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti SPK Žamberk s.r.o. a rovněž tak obchodní společnosti AVESTA-AZ spol. s.r.o.: (a) vydal přímý pokyn v období února až března 2014 k provádění, stavebním úřadem nepovolených stavebních úprav, zásahů do nosných konstrukcí a vzhledu stavby „RD č.p. 935, H., P. 9 – K.“, (b) nerespektoval nařízení Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 14 k okamžitému zastavení těchto prací, (c) nezajistil odborné vedení těchto stavebních úprav osobou oprávněnou ve smyslu § 160 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „stavební zákon“), přičemž nedostál své odpovědnosti za odbornou úroveň výkonu vybraných činností a dalších odborných činností, rovněž tak nedostál své odpovědnosti za ochranu veřejného zájmu při výkonu vybraných a dalších odborných činností, nedbal na dodržování společenských, profesních a etických pravidel, nevyvaroval se jednání, které znevážilo profesi ve společnosti, nesplnil povinnost v celém rozsahu plnit veškeré své povinnosti člena Komory tak, jak mu ukládá zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákon č. 360/1992 Sb.), a plně nerespektoval veškerá ustanovení řádů a vnitřních předpisů Komory, jakož i obecně závazných právních předpisů, tedy nerespektoval § 2 odst. 1 a odst. 2, § 4 odst. 2 písm. a) a b) a § 6 odst. 4 Profesního a etického řádu České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále jen „Profesní řád a etický řád ČKAIT“), čímž závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu v § 12 odst. 1, 3 a 4 písm. b) zákona č. 360/1992 Sb., a podle § 20 odst. 1 písm. c) a § 21 tohoto zákona mu bylo uloženo disciplinární opatření v podobě pozastavení autorizace na dobu 12 měsíců. [2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 6 Ad 12/2016 - 51, žalobu proti rozhodnutí představenstva žalované zamítl. Konstatoval, že je obvyklou praxí samosprávných komor, že postihují i jednání, která mohou ohrozit pověst či snížit důstojnost daného stavu. Jednání dané osoby proto nelze oddělovat tak, že by částečně jednala jako člen komory a jindy jakoby jím nebyla. Žalobce tedy byl vázán vnitřními předpisy komory, které byl povinen respektovat. Podle soudu byl žalobce povinen dodržovat povinnosti člena komory i při činnostech, které sice napřímo nesouvisely s výkonem jeho autorizace, ale mohly být spojovány s jeho povoláním a stavem, ke kterému přísluší. Jednání žalobce mělo blízkou souvislost s jeho autorizací, jakkoliv se jej žalobce dopustil jako statutární orgán společností SPK Žamberk s.r.o. a AVESTA-AZ spol. s.r.o. Soud konstatoval, že žalobce musel vědět, jak má postupovat, jestliže byla jeho nemovitost v havarijním stavu. Pokud tedy nerespektoval obecně závazné předpisy, jeho jednání mohlo ohrozit a znevážit postavení jeho profese ve společnosti. Soud konstatoval, že správní rozhodnutí z hlediska jejich odůvodnění obstojí a lze z nich dovodit, proč a jak hodnotily jednání žalobce. Podle soudu správní orgány přesvědčivě vysvětlily, proč nebyla předmětná nemovitost v havarijním stavu. Navíc žalobce jednal zcela svévolně a bez jakéhokoliv projednání svého záměru se stavebním úřadem, neboť bez povolení provedl odstranění části nemovitosti, a to navzdory tomu, že byl stavebním úřadem upozorněn na to, že jedná v rozporu se zákonem. Podle soudu je zřejmé, že shromážděné podklady umožnily učinit přesvědčivý závěr o vině žalobce. Uložená sankce byla řádně odůvodněna, stanovena v rámci zákonných mezí a je přiměřená závažnosti jednání žalobce i celkovým okolnostem případu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [3] Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. Zdůraznil, že právní úprava spojuje v případě činnosti autorizovaných inženýrů odpovědnost jen s jednáním, pro které byla dané osobě udělena autorizace, což však soud nerespektoval. Stěžovatel přitom odlišil členství v Komoře autorizovaných inženýrů a techniků od členství v České advokátní komoře a poukázal na to, že na rozdíl od advokátů má autorizovaný inženýr odlišně (úžeji) vymezen okruh působnosti. Městský soud v Praze se navíc nijak nevypořádal s odkazem na rozsudek téhož soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 11 Ca 330/2009, kde byla řešena otázka mezí odpovědnosti právnické a fyzické osoby v situaci, kdy tato fyzická osoba zastává pozici statutárního orgánu a zároveň je členem profesní komory. [4] Stěžovatel rovněž odmítl, že by předmětná stavba nebyla v havarijním stavu. Poukázal přitom na závěry odborného posudku Ing. J. M. Podle stěžovatele soud nesprávně založil hodnocení věci na závěrech stavebního úřadu, který bez řádné prohlídky stavby dospěl k závěru, že stavba nebyla v havarijním stavu. Stěžovatel byl přitom veden úmyslem zabránit zborcení stavby, v níž se opakovaně pohybovaly osoby, vůči nimž nebylo možné efektivně zasáhnout. Nelze proto klást k tíži stěžovatele, že nevyčkal až do okamžiku havárie, ale naopak předešel možným rizikům. Poukázal přitom na případ lávky v Praze - Tróji, u níž došlo k pádu bez zřejmějších známek narušení. V situaci, kdy stavební úřad rezignoval na svou činnost stavebního dozoru, musel stěžovatel jako odpovědný vlastník jednat. Z nastíněných důvodů stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. [5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na to, že disciplinární odpovědnost jejich členů není vázána výlučně jen k činnostem, pro které jim byla udělena autorizace. Její členové jsou totiž povinni dodržovat obecně závazné i vnitřní předpisy. Člen žalované je proto v souladu s příslušnými předpisy odpovědný i za jednání, které by mohlo ohrozit či znevážit dobré jméno celé profese. Stěžovatel vystupoval jako odpovědný zástupce daných právnických osob, kterým se stal právě v důsledku udělení autorizace žalovanou, přičemž jeho jednání mělo souvislost s udělenou autorizací a bylo zároveň způsobilé ohrozit či znevážit dobré jméno celé profese. Stěžovatel byl povinen respektovat závěry stavebního úřadu o tom, že stav nemovitosti není závadný či havarijní. Přitom stavební úřad stěžovatele vyzval k ukončení prací, a protože stěžovatel výzvu ze dne 14. 2. 2014 nerespektoval, o pět dní později stavební úřad rozhodl o okamžitém zastavení stavebních prací. Žalovaná setrvala na názoru, že stěžovatel byl uznán vinným disciplinárním proviněním důvodně, přičemž uložený trest je přiměřený okolnostem případu, což ostatně správně dovodil i Městský soud v Praze. Nejvyššímu správnímu soudu proto žalovaná navrhla, aby kasační stížnost zamítl. III. Posouzení kasační stížnosti [6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 ods