5 Ads 220/2018 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 220/2018- 20 - text 5 Ads 220/2018 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: D. D., zast. advokátem JUDr. Karlem Frimlem, CSc, se sídlem V Sedlci 15, Praha 6, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště pro Prahu a Střední Čechy, se sídlem Sokolovská 855/225, Praha 9, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018, č. j. 4 Ad 10/2015 – 60, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 1. 2015, č. j.: X, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 5. 11. 2014, č. j.: X; tímto byla žalobci na základě § 126 odst. 1 a 4 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“) uložena povinnost uhradit regresní náhradu v celkové výši 238 544 Kč. [2] Stěžovatel dne 25. 11. 2012 kolem 20:15 hodin řídil osobní motorové vozidlo tovární značky VW Passat, registrační značky X ve vlastnictví společnosti Anoble, s. r. o., a to v Praze 5 po ulici Jeremiášova směrem od ulice Radlické v levém jízdním pruhu; v místě, kde byla nejvyšší povolená rychlost 70 km/h, jel rychlostí nejméně 109 km/h, a při projíždění křižovatky s ulicí Pod hranicí se střetl s osobním motorovým vozidlem tovární značky Renault Safrane, registrační značky X, které řídil poškozený, jenž se rozjížděl z prostoru křižovatky; před střetem stál najetý z pravé strany z ulice Pod hranicí kolmo přes jízdní pruhy ulice Jeremiášova pro směr jízdy od ulice Radlické a dával přednost v jízdě jiným vozidlům křižujícím jeho směr jízdy; při střetu vedle hmotné škody na zúčastněných vozidlech poškozený utrpěl mnohočetná poranění. Se stěžovatelem bylo následně vedeno trestní řízení pro přečin z těžkého ublížení na zdraví, jež bylo ukončeno usnesením ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 1 T 136/2013, o podmíněném zastavení trestního stíhání se zkušební lhůtou v trvání 24 měsíců. Během pracovní neschopnosti poškozeného trvající od 25. 11. 2012 do 31. 10. 2013 mu bylo vyplaceno na nemocenském 238 544 Kč. Podle vyjádření lékaře byla celá doba trvání dočasné pracovní neschopnosti poškozeného v příčinné souvislosti s dopravní nehodou ze dne 25. 11. 2012. [3] Na základě zjištěných skutečností bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o regresní náhradě podle § 126 zákona o nemocenském pojištění a následně bylo dne 5. 11. 2014 vydáno rozhodnutí č. j.: X, kterým byla stěžovateli na základě § 126 odst. 1 a 4 uvedeného zákona uložena povinnost uhradit regresní náhradu v celkové výši 238 544 Kč, proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaná zamítla a potvrdila prvoinstanční rozhodnutí. [4] V žalobě proti rozhodnutí žalované stěžovatel zejména namítal, že za způsobené zranění si může převážně sám poškozený a dále, že o dopravní nehodě nebyly zjištěny základní skutkové okolnosti. Dle jeho přesvědčení spoluzavinil dopravní nehodu podstatným způsobem i poškozený, proto měla být stěžovateli uložena povinnost zaplatit regresní náhradu v nižší výši. Poškozený mu nedal přednost v jízdě, trestně stíháni měli být oba; stěžovatel se v podstatě dopustil jen přestupku, ale v tíživé situaci se rozhodl splnit podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání dle § 307 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Tvrdil, že žalovaná řádně nezjistila skutkový stav, nezabývala se zjištěními Policie ČR ani soudu, závěry o výhradním zavinění stěžovatele jsou v rozporu s důkazy; rozhodnutí se nevypořádalo s jeho námitkami. Skutkový stav byl v trestním řízení náležitě zjištěn a vysvětlen znaleckým posudkem Ing. L. K.; poškozený nedal stěžovateli přednost v jízdě, ačkoliv jej mohl při troše pozornosti vidět, rychlost stěžovatelova automobilu neměla vliv na povinnost poškozeného dát stěžovateli přednost v jízdě; naopak stěžovatel nemohl automobil poškozeného vidět vůbec. V rámci rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání stěžovatel uznal jen díl viny. [5] Městský soud námitky stěžovatele neshledal důvodné; poukázal na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 1 T 136/2013, o podmíněném zastavení trestního stíhání, z něhož vyplývá, že poškozený zjevně nemohl předpokládat, že v dálce jedoucí vozidlo stěžovatele překročí povolenou rychlost o více než 50 %. Městský soud uvedl, že skutkový děj je dostatečně popsán ve znaleckém posudku č. 210 – 4/2013; podle znalce závisí určení příčiny dopravní nehody z technického hlediska na tom, zda měl poškozený předvídat vozidlo pohybující se výrazně vyšší rychlostí, než bylo v místě předepsáno. Co do objektivní stránky, mohl poškozený stěžovatele v dálce zpozorovat, jak konstatoval znalec, avšak dle soudu nedošlo u poškozeného k naplnění subjektivní stránky, tedy zavinění. Rychlost stěžovatelova vozidla na počátku nehodového děje byla 109 – 121 km/h, ač povolená rychlost byla v místě nehody jen 70 km/h, stěžovatel překročil povolenou rychlost minimálně o 39 km/h, tedy více než o 50 %. Dle městského soudu po účastnících silničního provozu lze žádat, aby počítali s eventualitou určitých porušení dopravních předpisů ze strany ostatních řidičů, avšak natolik flagrantní překročení povolené rychlosti nemohl poškozený předvídat. Vzhledem k vysoké rychlosti vozidla stěžovatele, jakož i krátkému časovému úseku, kdy mohl dle znalce poškozený jeho vozidlo vidět a velké vzdálenosti, v níž mohl poškozený automobil spatřit, došel soud k závěru, že po poškozeném nebylo možno spravedlivě požadovat, aby si stěžovatelova vozu všiml. Městský soud dospěl k závěru, že poškozený dopravní nehodu nezavinil, proto nelze v daném případě aplikovat § 126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění, dle kterého by bylo možné povinnost k regresní náhradě stěžovateli poměrně snížit. Poukázal rovněž na to, že ze znaleckého posudku rovněž vyplývá, že v případě dodržení dopravních předpisů ze strany stěžovatele by k dopravní nehodě vůbec nedošlo (viz str. 19 znaleckého posudku č. 210 – 04/2013); poškozený by tak žádná zranění neutrpěl. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaná řádně zjistila skutkový stav věci, správně vycházela ze znaleckého posudku č. 210 – 04/2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 o podmíněném zastavení trestního stíhání. Rozhodnutí obou správních orgánů soud shledal v souladu s těmito podklady, které postačí k spolehlivému zjištění všech rozhodných okolností; rozhodnutí žalované ani prvoinstanční rozhodnutí, jehož nicotnost stěžovatel rovněž namítal, dle soudu netrpí nedostatkem odůvodnění; správní rozhodnutí odpovídají okolnostem daného případu, nestaví se proti oprávněným zájmům osob, naopak v obou stupních řízení mohl stěžovatel uplatňovat svá práva a oprávněné zájmy. Městský soud podotkl, že v trestním řízení se stěžovatel ke skutku doznal na základě svého svobodného rozhodnutí a jeho stíhání bylo podmíněně zastaveno rozhodnutím soudu; zpochybňuje-li nyní svou odpovědnost, působí to vzhledem k jeho chování v trestním řízení nepřesvědčivě. Částka, kterou uhradil poškozenému nad rámec pojistného plnění, nemá na řízení o regresní náhradě vliv bez ohledu na to, zda „šlo vlastně o dar“, jak stěžovatel v žalobě tvrdil. K návrhu stěžovatele na vyžádání spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn.: 1 T 136/2013, k důkazu městský soud uvedl, že by to bylo nadbytečné, jelikož všechna žalobní tvrzení týkající se skutečností zjišťovaných v trestním řízení se opírají o znalecký posudek č. 210 - 04/2013, resp. usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, přičemž oba tyto dokumenty představují součást správního spisu; znalecký posudek považuje soud co do skutkových otázek za přesvědčivý, důkladný, logický a precizně zpracovaný. [6] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost; v ní tvrdí, že městský soud projednal poměrně skutkově složitou a znalecky náročnou záležitost během pouhé půlhodiny sloužící nejen k identifikaci účastníků, provedení důkazů, závěrečným řečem stran, ale i k přípravě a vynesení rozhodnutí. Považuje za vyloučené, aby v takovém krátkém časovém období bylo vůbec možné dodržet zásady soudního řízení tak, jak je upravuje § 2 zák. č. 150/2002 Sb., a vzhledem k § 64 tohoto zákona i občanský soudní řád v § 1, 2, 3 a 6 o. s. ř. Napadené rozhodnutí nepovažuje za spravedlivé, neochránilo jeho práva a oprávněné zájmy, ani nerespektovalo nezbytnost spolehlivého a objektivního zjištění skutkového stavu věci tak, jak je předpokládá § 52 soudního řádu správního ani § 125 a násl., § 132 a násl. a § 157 odst. 2 o. s. ř. Namítá, že v žalo