6 Azs 28/2019 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 28/2019- 24 - text 6 Azs 28/2019 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: S. B., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2016, č. j. MV-78200-4/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 48 A 106/2016 - 47, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2016, č. j. OAM-97-33/ZR-2015, Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „Ministerstvo vnitra“ nebo též „správní orgán I. stupně“), rozhodlo o ukončení přechodného pobytu žalobce na území České republiky dle § 87f odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Zároveň byla žalobci podle § 87f odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta 30 dnů k vycestování z území České republiky. [2] Ministerstvo vnitra rozhodnutí odůvodnilo tím, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno (rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 8. 2010, č. j. 10 C 90/2010 - 20), že manželství žalobce uzavřené dne 18. 7. 2009 s J. A. bylo pravomocně rozvedeno dne 9. 9. 2010. Jelikož v daném případě nebyly naplněny podmínky vylučující ukončení přechodného pobytu, neboť manželství netrvalo alespoň 3 roky, správní orgán I. stupně rozhodl o ukončení povolení k přechodnému pobytu žalobce jako rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 87f odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. K námitce žalobce, že řízení bylo zahájeno po více než 4 letech po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu, správní orgán I. stupně uvedl, že ačkoli žalobce skutečně nahlásil změnu svého rodinného stavu dne 4. 10. 2010, důvod pro ukončení povolení k přechodnému pobytu časem nezaniká, a proto mohlo být dne 24. 1. 2015 zahájeno správní řízení. Správní orgán dospěl k závěru, že vzhledem k ekonomickým, společenským a kulturním vazbám je ukončení povolení k přechodnému pobytu žalobce zásahem do jeho soukromého a rodinného života, nikoli však zásahem nepřiměřeným. Správnímu orgánu nebyly známy žádné rodinné vazby žalobce na území České republiky, naopak v Arménii žije jeho bratr a matka. Žalobce je v produktivním věku a bez tvrzených zdravotních potíží, a proto by v případě návratu do země původu mohl získat zaměstnání za srovnatelných podmínek jako ostatní občané jeho domovské země. Rovněž lhůta stanovená k vycestování se s ohledem na všechny okolnosti jevila jako přiměřená. [3] V odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí žalobce zdůraznil především časový odstup mezi rozvodem a zahájením řízení, kdy oprávněně předpokládal, že jeho pobyt na území České republiky zůstane zachován. Dle žalobce je odůvodnění správního orgánu I. stupně nedostatečné, neboť nevysvětluje, proč bylo správní řízení zahájeno s takovým odstupem. Žalobce dovozoval, že se musely změnit nějaké okolnosti, když správní řízení bylo zahájeno až po 4 letech a nikoli bezprostředně po oznámení změny rodinného stavu. V odůvodnění rozhodnutí však ministerstvo vnitra žádné takové skutečnosti nezmiňuje. Žalobce rovněž namítal, že se v průběhu uplynulých 4 let opakovaně správního orgánu I. stupně dotazoval, jak to bude dál s jeho pobytem, přičemž mu měla být vždy podána informace, že jeho pobyt zůstane zachován. Žalobce argumentoval také tím, že v České republice žije více než 7 let, zcela se zde integroval, ovládá český jazyk a má zde zaměstnání a sociální zázemí. Zrušení povolení k přechodnému pobytu je proto nutno považovat za zjevně nepřiměřené. [4] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce jako nedůvodné zamítla a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdila. Skutečnost, že Ministerstvo vnitra nebylo schopno na danou situaci zareagovat okamžitě, nemohla dle žalované založit legitimní očekávání žalobce ohledně jeho pobytu na území. Námitka zpochybňující dlouhou časovou prodlevu mezi rozvodem a zahájením řízení neměla dle žalované vliv na správnost a zákonnost vydaného správního rozhodnutí. Žalobce si musel být vědom toho, že mu povolení k přechodnému pobytu bylo uděleno z důvodu uzavřeného manželství s občankou České republiky, a proto měl po skončení manželství usilovat o získání jiného pobytového oprávnění. Žalovaná se ztotožnila také se závěry správního orgánu I. stupně stran přiměřenosti dopadů vydaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. [5] Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). Namítal, že ačkoli změnu svého osobního stavu řádně a včas nahlásil, není zřejmé, proč správní orgán I. stupně zahájil řízení o zrušení pobytu až 4 roky po jeho rozvodu, kdy už žalobce oprávněně předpokládal, že mu pobyt na území České republiky zůstane zachován. Žalobce uvedl, že v případě, kdy správní orgán shledá důvody pro zahájení řízení z moci úřední, je povinen tak učinit neprodleně, což vyplývá také z ustanovení § 80 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Pokud správní orgán ve lhůtě 30 dnů od oznámení změny osobního stavu a doručení rozsudku o rozvodu nezahájil ve věci řízení (a ani žalovaná jako nadřízený orgán neučinila opatření proti nečinnosti), bylo dle žalobce v rozporu se základními principy veřejné správy i se zásadou legitimního očekávání, aby řízení bylo zahájeno a pobyt zrušen až po 4 letech. Žalobce předpokládal, že se následně musely změnit nějaké okolnosti, na základě kterých správní orgán změnil svůj názor a řízení po 4 letech zahájil. Žádnou takovou okolnost však v odůvodnění rozhodnutí správní orgán neuvedl, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce připomněl, že se v průběhu uplynulých 4 let opakovaně dotazoval na stav svého pobytu, přičemž se mu dostalo informace, že jeho pobyt bude zachován; ať si jen podá žádost o prodloužení platnosti průkazu, až bude třeba. Ačkoli žalobce shodnou argumentaci uplatnil již v podaném odvolání, žalovaná se s ní v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádala. Proto i její rozhodnutí je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti. [6] Žalobce rovněž pokládal zrušení povolení k přechodnému pobytu za zjevně nepřiměřené ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti uvedl, že v České republice žije dlouho, zcela se zde integroval, ovládá český jazyk, má zde zaměstnání, veškeré sociální zázemí a chystá se na nákup nemovitosti. Při zrušení pobytu by vzhledem ke svému věku a délce svého života v České republice jen obtížně znovu začínal v Arménii. Za významnou skutečnost z hlediska aplikace § 174a zákona o pobytu cizinců žalobce pokládal také prodlení správního orgánu se zahájením řízení, který svou nečinností pouze utvrdil žalobce v tom, že mu zde jeho pobyt zůstane zachován. [7] Krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že v daném případě zákon nestanoví žádnou lhůtu pro zahájení řízení z moci úřední, a proto žalobce ani po uplynutí několika let nemohl v dobré víře předpokládat, že řízení nebude zahájeno. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že nezahájení řízení z moci úřední v určité lhůtě nezakládá žádné důsledky, a žalobce tedy nemohl oprávněně očekávat, že mu jako rodinnému příslušníkovi občana EU bude přechodný pobyt zachován, když už podmínku rodinného vztahu nesplňoval. Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobce, že nadměrná prodleva se zahájením řízení o ukončení přechodného pobytu mohla založit jeho legitimní očekávání. Naopak měl za to, že ustanovení § 57f odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců nedává správnímu orgánu žádný prostor pro uplatnění správního uvážení. Žalobce účel pobytu spočívající v soužití s občanem EU již delší dobu neplnil, a proto ani eurokonformním výkladem zákona o pobytu cizinců nebylo možno dovodit, že by bylo možné jeho pobytové oprávnění zachovat. Žalobce nadto v průběhu předcházejícího řízení nijak nedoložil své tvrzení, že by se mu ze strany správních orgánů dostalo výslovného ujištění o tom, že mu jeho pobytové oprávnění zůstane zachováno. To by dle krajského soudu navíc bylo postupem nezákonným, jehož se nelze účinně domáhat poukazem na legitimní očekávání. Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku žalobce, že zrušení jeho pobytu s takovým časovým odstupem od nastalé okolnosti představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého života. Krajský soud v této souvislosti připomněl, že žalobcem namítaná prodleva se zahájením správního řízení by mohla být relevantní pouze do té míry