8 Ads 28/2018 — Nejvyšší správní soud

8 Ads 28/2018- 33 - text 8 Ads 28/2018-35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. R., zast. Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Smetanova 1784/5, Přerov, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 7. 2016, čj. MPSV-2016/149400-922, a čj. MPSV2016/149926-922, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2017, čj. 59 Ad 17/2016-44, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlu Kužílkovi, advokátovi se sídlem Smetanova 1784/5, Přerov, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 146 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Olomouci rozhodnutími ze dne 6. 4. 2016, čj. 32091/2016/PRR, a čj. 32092/2016/PRR, nepřiznal žalobci (dále „stěžovatel“) dávky mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytných jednorázových výdajů, o které stěžovatel požádal žádostmi ze dne 1. 9. 2011 a 5. 10. 2011. Žalovaný v záhlaví uvedenými rozhodnutími odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil. Stěžovatel se domáhal zrušení obou napadených správních rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) žalobu napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud byl vázán právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014, čj. 6 Ads 95/201334, neboť tato věc již jednou byla zdejšímu soudu prostřednictvím kasační stížnosti předložena. Proti rozsudku krajského soudu nyní brojí stěžovatel kasační stížností. [2] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že se žalovaný i prvostupňový správní orgán řídili závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v citovaném rozsudku sp. zn. 6 Ads 95/2013. Krajský soud shodně se žalovaným dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal existenci dluhu, jehož splacení mělo zapříčinit nedostatek finančních prostředků, resp. jeho vyjádření a vyjádření jeho věřitele v průběhu správního řízení i vyjádření v žalobě si navzájem odporovala. Stejně jako správní orgány proto vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel obdržel nemalé finanční prostředky z prodeje domu, který získal z dědictví po své matce. Nebyl tedy osobou v hmotné nouzi dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). [3] Nad rámec krajský soud provedl právní hodnocení listiny nazvané uznání dluhu ze dne 12. 1. 2009, kterou stěžovatel prokazoval existenci dluhu vůči věřiteli. Krajský soud posoudil listinu jako uznání dluhu dle § 558 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Domněnka o existenci dluhu, kterou uznání dluhu zakládá, je však vyvratitelná a dle názoru krajského soudu byla jednoznačně vyvrácena shodným tvrzením stěžovatele a věřitele, že předmětná půjčka byla poskytnuta matce stěžovatele, nikoliv jemu samotnému. Pokud by stěžovatel umořoval dluh, který by po své matce převzal (původně věřitel hovořil o ručení), pak by to musely prokazovat povinně písemné úkony převzetí dluhu dle § 531 odst. 2 OZ nebo přistoupení k peněžitému závazku dle § 533 téhož zákona. Rovněž nebylo tvrzeno a prokázáno, že by došlo k zajištění závazku písemným ručitelským prohlášením stěžovatele vůči věřiteli dle § 546 OZ. Stěžovatel tedy nemohl umořovat ani dluh, který by byl od počátku jeho dluhem vůči věřiteli, neboť mu žádný takový nevznikl, ani nemohl platit dluh, který by převzal po své matce, protože žádné převzetí nebo přistoupení k dluhu ani ručení nebylo prokázáno. Krajský soud uzavřel, že poslední možností, jak by bylo možné k plnění stěžovatele přihlédnout, je přechod dluhu matky na stěžovatele jako na dědice dle § 470 odst. 1 OZ bez projednání v dědickém řízení. Tato úvaha však naráží na skutečnost, že nebyl prokázán vznik dluhu a dále na skutečnost, že i kdyby tento dluh vznikl, nebylo s ohledem na nejasná a zcela nepřesvědčivá tvrzení stěžovatele a věřitele o způsobu splácení dluhu matkou stěžovatele, prokázáno, že v době smrti matky stěžovatele dluh ještě existoval a v jaké výši. II. Obsah kasační stížnosti [4] Stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti závěru krajského soudu o neexistenci jeho dluhu vůči věřiteli, neboť je názoru, že ke zpochybnění a přezkoumávání dohody o uznání dluhu ze dne 12. 1. 2009 uzavřené formou notářského zápisu nebyl soud příslušný. Úmyslem stěžovatele bylo uhradit vzniklý dluh vůči věřiteli, přičemž záměrem věřitele bylo písemně potvrdit, že jeho pohledávka vůči stěžovateli existuje, čemuž odpovídá obsah dohody. Stěžovatel namítal, že vyvratitelná domněnka existence dluhu, kterou zakládá notářský zápis, nebyla vyvrácena s ohledem na shodná tvrzení stěžovatele a věřitele, že dluh ve výši 2 milionů Kč vznikl a v době jeho plnění trval. Nelze tak mít za prokázaný závěr, že stěžovatel plnil na neexistující dluh, byť není známa jeho přesná výše. Rozhodnutí správních orgánů a soudu je tak založeno pouze na domněnkách neodpovídajících skutkovému stavu a je nesprávné. Správní orgány a soud postupovaly v rozporu s právním názorem obsaženým ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu účelově, aby stěžovateli dávky nebyly přiznány, případně aby nemuselo probíhat další složitější dokazování a zohlednění individuální situace stěžovatele. Stěžovatel z důvodu nesprávných skutkových zjištění nebyl shledán jako osoba v hmotné nouzi. Navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [5] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, napadá rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [6] Nejvyšší správní soud předesílá, že velmi podobnou věcí stěžovatele se již zabýval v rozsudku ze dne 9. 5. 2018, čj. 9 Ads 52/2018-18. Právě rozhodující senát se se závěry devátého senátu v uvedeném rozsudku ztotožňuje, proto z něj v následujícím posouzení vychází. [7] Nejvyšší správní soud ze správních spisů a soudního spisu zjistil následující skutečnosti podstatné pro posouzení kasační stížnosti. Matka stěžovatele si měla od věřitele pana P. vzít půjčku ve výši 2 000 000 Kč na vyřešení své bytové situace. Tento dluh stěžovatel uznal v celé výši a zavázal se jej splatit. Stěžovatel po smrti své matky nabyl do výlučného vlastnictví dům v Přerově. Ten na základě kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2011 prodal za 920 000 Kč. Z výtěžku prodeje byly zaplaceny částky 27 833, 15 964 a 27 600 Kč na pohledávky Finančního úřadu v Přerově, částka 110 560 Kč byla zaplacena na úhradu nákladů řízení z civilního sporu a částka 437 993 Kč byla převedena na nespecifikovaný bankovní účet. Svědek P. následně potvrdil, že tato částka byla připsána jemu. Částka 300 000 Kč byla vyplacena stěžovateli v hotovosti. Stěžovatel tvrdil, že tato částka byla obratem předána panu P., ale advokát, v jehož kanceláři k tomu mělo dojít, toto nedokázal potvrdit. [8] Stěžovatel svůj status osoby v hmotné nouzi ve správních řízeních, z nichž vzešla napadená správní rozhodnutí, odůvodňoval jako důsledek splácení půjčky, která měla být poskytnuta jeho matce a k jejímuž splácení, ještě před její smrtí, se měl zavázat. Správní orgán prvního stupně však shledal rozpor mezi jeho tvrzeními a tvrzeními věřitele pana P. ohledně samotného vzniku závazku. Stěžovatel tvrdil, že nebyl při uzavření smlouvy o půjčce mezi svojí matkou a věřitelem osobně přítomen, kdežto věřitel tvrdí, že smlouva byla sepisována za jeho přítomnosti. Dalším rozporem je tvrzení stěžovatele, že v době uzavření smlouvy o půjčce se svojí matkou nebydlel a tedy nevěděl, na pořízení jakého bytu si měla peníze od věřitele půjčit, naopak věřitel při svědecké výpovědi uvedl, že stěžovatel svoji matku pravidelně navštěvoval, pečoval o její domácnost a při návštěvě věřitele byl u matky vždy přítomen. Správní orgán prvního stupně shledal jako rozporná tvrzení stěžovatele a věřitele i ohledně existence závazku v době jeho úda