9 As 132/2018 — Nejvyšší správní soud

9 As 132/2018- 206 - text 9 As 132/2018 - 209 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: J. K., zast. Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 2. 5. 2014, č. j. KM-19-8/PK-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, č. j. 10 A 112/2014 - 1125, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Stanislavu Němcovi, advokátovi se sídlem Postupice 58, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 2057 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím ministr vnitra zamítl odvolání proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 18. 12. 2013, č. j. OSZ-12723/2013 a toto rozhodnutí potvrdil. Daným rozhodnutím bylo dle § 159 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném pro projednávanou věc, stěžovateli od splátky za měsíc leden 2014 zvýšen výsluhový příspěvek náležející ve výši 1 078 Kč měsíčně o 0,20 %, tj. o 3 Kč měsíčně. [2] K vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí, které se týká navýšení výsluhového příspěvku, a kterou stěžovatel odvíjí zejména od rozhodnutí Policie ČR ze dne 14. 12. 1995, kdy byl na základě nepravdivého a zfalšovaného rozhodnutí lékařské komise Východočeského kraje Policie České republiky vyhodnocen nezpůsobilým pro výkon pozice právníka, na základě čehož byl přeložen do podatelny a s ohledem na okolnosti donucen skončit služební poměr, městský soud uvedl, že v nyní posuzované věci rozhodnutí vydaná v minulosti nejsou předmětem přezkumu, neboť tato byla samostatně přezkoumatelná v jiných řízeních a v řízeních o žalobách podaných proti těmto rozhodnutím (za všechna například rozhodnutí městského soudu sp. zn. 7 Ca 278/2006, 8 Ca 217/2007, 2 Cad 131/2008, 7 Ca 106/2009, 7 Ca 218/2009, 9 A 133/2011). [3] Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v obdobné věci téhož stěžovatele např. v rozsudku ze dne 1. 12. 2016, č. j. 10 As 268/2015 - 130, dle kterého námitka nicotnosti směřující k posuzování jeho zdravotního stavu a důvodu převedení na jinou práci v minulosti, není relevantní pro posouzení rozhodnutí ve věci zvýšení výsluhového příspěvku. V souladu s výše uvedeným rozhodnutím NSS městský soud konstatoval, že rozhodnutí o valorizaci služebního příspěvku je toliko naplněním zákonného požadavku, nejedná se o paakt bez zákonné opory, nýbrž o realizaci příkazu, a jeho nicotnost by nezpůsobila ani případná nicotnost rozhodnutí ze dne ze dne 14. 12. 1995. [4] K nicotnosti z důvodu věcné nepříslušnosti odboru sociálního zabezpečení žalovaného ve věci nároku stěžovatele na „starobní důchod“, v důsledku čehož jsou navazující rozhodnutí v této věci nicotná, městský soud odkázal na rozsudek ze dne 19. 5. 2010, č. j. 2 Cad 131/2008 - 176. Po detailním historickém exkurzu soud v tomto řízení uzavřel: „Pravomoc žalovaného ministerstva vnitra ve věcech důchodového zabezpečení, později důchodového pojištění je dána tedy zákonem a to zprvu zák. č. 121/1975 Sb., později zák. č. 100/1988 Sb., a dále zák. č. 582/1991 Sb., který byl mnohokrát novelizován naposledy zákonem č. 296/2007 Sb., kdy kompetence Ministerstva vnitra provádět, kontrolovat a řídit důchodové pojištění (zprvu důchodové zabezpečení) zůstala beze změny. Nelze tedy hovořit o tom, že by Ministerstvo vnitra ČR nemělo pravomoc pro vydání rozhodnutí ve věci dávek důchodového pojištění a že by jeho rozhodnutí ve věci dávky důchodového pojištění bylo nicotné. Pokud žalobce odkazuje v tomto směru na zák. č. 2/1969 Sb., je odkaz nepatřičný, neboť ministerstvo lze zřídit, a jeho kompetence upravit zákonem. První úprava zákonem, kdy do pravomoci ministerstva vnitra bylo dáno rozhodování a provádění důchodového zabezpečení bylo dáno již zák. č. 121/1975 Sb., následně zák. č. 100/1988 Sb., a zákonem č. 582/1991 Sb., kdy od 1. 1. 1996 se zák. č. 155/1995 Sb. princip zabezpečovací změnil na princip pojišťovací.“ [5] Neztotožnil se ani s návrhem, aby podal návrh Ústavnímu soudu na vyslovení protiústavnosti § 3 a § 9 zákona č. 582/1991 Sb. Uvedená ustanovení upravují organizační uspořádání, stanoví, kdo je orgánem sociálního zabezpečení (včetně žalovaného), a působnost žalovaného. Ostatně ani stěžovatel žádný konkrétní důvod neuvedl, protože toliko tvrdí s čím vším mají být uvedená ustanovení v rozporu, aniž by toto doplnil o nějakou bližší argumentaci. [6] Soud následně přistoupil k věcnému přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Žádné nové konkrétní skutečnosti, které by zpochybnily nezákonnost napadeného rozhodnutí, uvedeny nebyly. Uplatněné námitky byly toliko vyjádřením obecného nesouhlasu s prvoinstančním rozhodnutím s poukazem zejména na korupci, zločinné spolčení úředníků a poměrů u žalovaného, což stěžovatel doprovodil citací z různých podkladů, a žalovaný se s tímto adekvátně vypořádal. [7] Stěžovatel bez bližšího upřesnění namítal rozpor napadeného rozhodnutí s rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) ze dne 29. 2. 2012, č. j. 323-6313-24. 2. 2012-375/Ha, které v rámci svých podání rovněž učinil součástí soudního spisu (viz č. l. 7172 soudního spisu MS). [8] Z obsahu rozhodnutí soud zjistil, že jím bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 1. 2012, č.j. 41000/000/13.12012/13, dle kterého stěžovatel v době od 19. 3. 1997 do 30. 9. 2004 nebyl občanem se změněnou pracovní schopností, a že v době od 1. 10. 2004 do 30. 6. 2006 nebyl osobou zdravotně znevýhodněnou. ČSSZ v rámci svého rozhodnutí rovněž uvedla, že není příslušná k vyslovení nicotnosti rozhodnutí ze dne 14. 12. 1995 o změněné schopnosti výkonu služby policisty ze zdravotních důvodů, které mělo vydat ministerstvo vnitra, resp. Policie ČR. [9] V rozsudku ze dne 4. 11. 2015, č. j. 9A 133/2011-292, městský soud již jednou stěžovateli vysvětlil, že žalobou napadené rozhodnutí se týká valorizace výsluhového příspěvku, nikoli jeho zdravotního stavu. Jedná se o dvě zcela různá řízení, jejichž předměty jsou naprosto odlišné. Městský soud proto neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s rozhodnutím ČSSZ. [10] Soud se neztotožnil ani s tvrzením, že v průběhu správního řízení stěžovatel uplatnil námitku podjatosti vůči JUDr. V. Blažkovi, řediteli odboru správy sociálního zabezpečení žalovaného, který vydal prvoinstanční rozhodnutí, přičemž o námitce podjatosti nebylo před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí rozhodnuto. [11] Ačkoliv stěžovatel zejména v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí skutečně na několika místech výslovně zmiňuje osobu ředitele JUDr. V. Blažka, jedná se o neurčitá, spekulativní a částečně i difamující tvrzení, která povětšinou uvádí, co všechno ředitel odboru žalovaného neměl respektovat, dále jej obviňují z korupce, podvodu a poškozování práv a svobod stěžovatele. Taková tvrzení nelze považovat za dostatečně konkrétní ve smyslu založení pochybnosti o podjatosti uvedené osoby. [12] Napadené rozhodnutí není v rozporu s § 2 odst. 1, 2, 3, 4 správního řádu, Nařízením (ES) č. 45/2001 v souvislosti se směrnicí č. 95/46/ES a čl. 21 Evropského kodexu řádné správní praxe – ohledně ochrany osobních údajů, či s rozsudkem Evropského soudního dvora ve věci C-84/94 Spojené království v. Rada, resp. čl. 137 Smlouvy o ES. Ostatně sám stěžovatel žádné konkrétní důvody, pro které by tomu tak mělo být, neuvedl. [13] Městský soud nevyhověl ani požadavku, aby „předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku jak tak již učinil NSS viz výše ve věci důchodu, dle čl. 267 Smlouvy EU, čímž bez kompetence nevysloví neplatnost Amsterodamské smlouvě, rozsudku SD EU ve věci : 84/94 ze dne 12. 11. 1996, viz spis soudu, jehož součástí je odvolání žalobce proti nicotnému, neústavnímu, zmatečnému, nezákonnému a překvapivému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 12. 2014, č. j. 42C 393/2009-1513 a ze dne 21. 1. 2015, č. j. 22C 118/2009-1026“. [14] Námitka, dle které nebylo stěžovateli v rozporu s § 174 zákona o služebním poměru umožněno vyjádřit se v odvolacím řízení, a to zejména k podkladům, neboť nebyl vůbec vy