9 As 28/2018 — Nejvyšší správní soud

9 As 28/2018- 37 - text 9 As 28/2018 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: JUDr. M. M., zastoupený Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem Vrázova 2243/7, Praha 5, proti žalovanému: ministr spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 (původně Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, č. j. 8 A 37/2017 – 64, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, č. j. 8 A 37/2017 – 64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Ministr spravedlnosti svým rozhodnutím ze dne 3. 2. 2017, č. j. MSP-764/2016-OOJ-SO/4 (dále jen „rozhodnutí ministra“), podle § 122 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), pozastavil žalobci výkon exekutorského úřadu na dobu do pravomocného skončení trestního stíhání. V projednávané věci je přitom nesporné, že žalobce je trestně stíhán podle usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 24. 10. 2016, č. j. KRPA-308761/TČ-2014-000093 (dále jen „usnesení o zahájení trestního stíhání“), pro zločiny účasti na organizované zločinecké skupině, zneužití pravomoci úřední osoby, přijetí úplatku a dále přečin účastenství ve formě pomoci k přečinu poškození věřitele. Rozhodnutí ministra na uvedené usnesení o zahájení trestního stíhání odkazuje. [2] Žalobce brojil proti rozhodnutí ministra žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). V žalobě označil jako žalovaného „Ministerstvo spravedlnosti České republiky“ (dále též „ministerstvo“) a městský soud v dalším řízení jednal s ministerstvem jako se žalovaným. [3] Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že byly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí ministra, protože proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin související s exekuční činností. Řízení o vydání rozhodnutí o pozastavení výkonu exekutorského úřadu podle § 122 exekučního řádu a ani řízení před správním soudem nemůže sloužit k tomu, aby ministr spravedlnosti, respektive správní soud zkoumali a hodnotili důvodnost zahájení trestního stíhání. Takové posouzení ministru spravedlnosti nepřísluší. Proto soud nepřisvědčil těm žalobním námitkám, v nichž žalobce vytýkal ministrovi spravedlnosti, že nezhodnotil závěry policejního orgánu a neprovedl kontrolu exekutorského úřadu žalobce, aby zjistil, zda exekuce byly vedeny v souladu se zákonem. Městský soud ze stejného důvodu také odmítl názor žalobce o nutnosti rozsáhlého doplnění dokazování (především výslechem spoluobviněných). [4] Městský soud nepřisvědčil ani argumentu, že ministr spravedlnosti se ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalobce v jeho vyjádření ze dne 5. 12. 2016. Městský soud poukázal na to, že zákon neupřesňuje, jaké okolnosti má ministr spravedlnosti při svém rozhodování zohlednit, a jejich výběr je tedy plně na jeho úvaze. Poukázal na omezený přezkum správního uvážení dle judikatury Nejvyššího správního soudu a uvedl, že rozhodnutí ministra bylo v mezích správního uvážení, jež ministr nepřekročil ani nezneužil. [5] Závěrem městský soud hodnotil jako nedůvodné i námitky týkající se správního řízení a porušení procesních práv žalobce. Konstatoval, že žalobci bylo oznámeno zahájení správního řízení, měl možnost se k věci vyjádřit a také tohoto práva využil (vyjádřením ze dne 5. 12. 2016, jež je zmíněno v předcházejícím odstavci). Rozhodnutí ministra se s uplatněnými námitkami vypořádalo. Jako „nevyhovující“ však městský soud hodnotil aplikaci § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Ministerstvo již v oznámení o zahájení správního řízení poučilo žalobce, že se může vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí, jimiž jsou usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho případné vyjádření. Městský soud k tomu uvedl, že z povahy věci nelze účastníka řízení účinně seznámit s podklady pro rozhodování již na začátku správního řízení, protože nelze zaručit, že v průběhu řízení nebude opatřen další podklad pro rozhodnutí. Ostatně i v odůvodnění rozhodnutí ministra se uvádí, že trestní stíhání žalobce pokračuje, protože dozorující státní zástupce dne 2. 1. 2017 zamítl stížnosti obviněných proti zahájení tohoto stíhání. Městský soud však nakonec dospěl k závěru, že uvedená procesní vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí ministra. Z žaloby a jejích příloh totiž vyplynulo, že žalobce o zamítnutí stížnosti dozorujícím státním zástupcem věděl, nejednalo se tedy pro něj o novou skutečnost. [6] Proti rozsudku městského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zrušení napadeného rozsudku. [7] Stěžovatel polemizuje s napadeným rozsudkem a tvrdí, že ministr měl povinnost provést takové úkony, které by zásadním způsobem doplnily skutkový stav, konkrétně za účelem zjištění, zda se stěžovatel dopustil uvedených zločinů prostřednictvím své exekuční činnosti. Vytýká městskému soudu, že aproboval postup, v němž žalovaný nevyužil kontrolního mechanismu, aby zjistil, zda stěžovatel vykonával svoji exekuční činnost v souladu se zákonem. V tom spatřuje procesní vadu, která měla za následek nezákonnost rozhodnutí ministra. [8] K tomu se podle stěžovatele přimyká také procesní vada identifikovaná městským soudem v napadeném rozsudku, tedy že ministr spravedlnosti nedal stěžovateli možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu. [9] Ke kasační stížnosti se vyjádřil ministr spravedlnosti. Ztotožnil se s rozsudkem městského soudu vyjma odstavce 17 jeho odůvodnění (tedy vyjma pasáže týkající se porušení procesního práva stěžovatele na seznámení se s podklady pro rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu – pozn. soudu). [10] Poukázal na to, že nelze vyhovět požadavku stěžovatele, aby ministr spravedlnosti revidoval závěry orgánů činných v trestním řízení. Ministr totiž mohl pouze posoudit závažnost jednání popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání. Co se týče námitky, že měla být provedena kontrola exekutorského úřadu, ministr uvedl, že nařízení kontroly by bylo zcela neúčelné. Účelem kontroly je totiž posouzení zákonnosti činnosti exekutorského úřadu, nikoliv odhalování trestné činnosti. Ministr také odmítl výklad § 122 odst. 1 exekučního řádu, jenž zmiňuje trestný čin související s exekuční činností. Podle stěžovatele z této formulace implicitně plyne povinnost ministra spravedlnosti přehodnotit postup policejního orgánu. Ministru spravedlnosti však toto nepřísluší a nemůže ani doplňovat závěry orgánů činných v trestním řízení. [11] Stěžovatel ve svém doplnění kasační stížnosti ze dne 25. 4. 2019 vytýká městskému soudu, že rozhodnutí žalovaného (míněno zjevně rozhodnutí ministra – pozn. soudu) bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a městský soud absenci odůvodnění nahradil vlastními úvahami, respektive zopakováním úvah žalovaného obsažených ve vyjádření k žalobě. [12] Stěžovatel uvedl, že rozhodnutí žalovaného (opět míněno rozhodnutí ministra – pozn. soudu) má na ekonomický chod úřadu stěžovatele likvidační důsledky a fakticky se stalo trestem pro stěžovatele, který v jeho důsledku utrpěl ekonomickou ztrátu. K těmto tvrzením přiložil přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2018 spolu se souvisejícími přílohami. Závěrem uvedl, že žalovaný (míněn ministr spravedlnosti) svými úvahami vyloučil možnost, že by výkon exekutorského úřadu při existenci stíhání pro úmyslný trestný čin nepozastavil. Jím nastavený „test přiměřenosti“ v podstatě znamená, že ministr vždy v případě úmyslné trestné činnosti exekutorovi výkon exekutorského úřadu pozastaví. I tato okolnost zakládá porušení práv stěžovatele. [13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a sám shledal existenci vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k níž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti. [14] Řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou. Postup Nejvyššího správního soudu i rozsah předmětu řízení se odvíjí od právních úkonů stěžovatele; soud je tedy v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Z této dispoziční zásady připouští zákon čtyři výjimky: 1. zmatečnost řízení před krajským s