1 Ads 114/2019 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 114/2019- 41 - text 1 Ads 114/2019 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: V. P., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2012, č. j. 2012/50548-422, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2019, č. j. 64 Ad 2/2019 – 158, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2019, č. j. 64 Ad 2/2019 – 169, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Dne 16. 5. 2012 rozhodl Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Brně (dále jen „úřad práce“ či „správní orgán prvního stupně“) tak, že žalobci přiznal mzdové nároky za měsíc říjen 2011 nevyplacené mu zaměstnavatelem MPS Brno s. r. o. ve výši 6 800 Kč podle § 9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění účinném v roce 2012 (dále jen „zákon č. 118/2000 Sb.“). K odvolání žalobce žalovaný formálně změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že tentýž mzdový nárok přiznal dle § 9 odst. 1 věty druhé zákona č. 118/2000 Sb., namísto § 9 odst. 4 téhož zákona. [2] S uvedenými rozhodnutími žalobce nesouhlasil, podal proto dne 11. 9. 2012 žalobu k Městskému soudu v Brně dle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kterou se domáhal vyplacení odstupného ve výši 50 299 Kč. Usnesením ze dne 5. 11. 2015 Městský soud v Brně vyslovil svou věcnou a místní nepříslušnost k projednání žaloby a věc postoupil Městskému soudu v Praze. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2019 na základě přechodného ustanovení čl. XXV zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, postoupil věc Krajskému soudu v Ostravě jako místně příslušnému soudu dle novelizovaného § 7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. [3] Krajský soud žalobu věcně projednal a shledal ji důvodnou. Rozhodnutí žalovaného proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [4] Soud uvedl, že ze zákona č. 118/2000 Sb. plyne povinnost zaměstnance prokázat výši svých mzdových nároků. V případě odstupného je na zaměstnanci, aby prokázal odpracovanou dobu a zaměstnavatelem zúčtovanou hrubou mzdu v kalendářním čtvrtletí předcházejícím vzniku nároku na odstupné. Obě skutečnosti musejí být prokázány současně, neprokázání byť i jedné z nich vede k nemožnosti výpočtu průměrného výdělku, příp. pravděpodobného výdělku. [5] Dále soud konstatoval, že v posuzované věci žalobce žádným způsobem neprokázal odpracovanou dobu za 3. čtvrtletí. Platby od zaměstnavatele na výpisech z účtu nejsou nikterak specifikovány a nepředstavují důkaz o tom, že jsou vůbec mzdou (zda nejsou např. náhradou mzdy), za jaké období byla případná mzda vyplacena ani důkaz o skutečně odpracované době. Krajský soud proto uzavřel, že žalobce neprokázal svůj mzdový nárok za říjen 2011 v jím tvrzené výši. [6] Krajský soud se ovšem dále zabýval otázkou, zda žalobce neprokázal svůj mzdový nárok v jiné než jím tvrzené výši. Odkázal na § 357 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění do 29. 12. 2011 (dále jen „zákoník práce“), z nějž vyplývá, že průměrný ani pravděpodobný výdělek nemůže být nikdy nižší, než minimální mzda. Žalobce v nyní posuzované věci prokázal, že tu byl pracovní poměr mezi ním a jím označeným zaměstnavatelem, a to v nezkráceném úvazku (pracovní smlouvou), že rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením pro nevyplacení mzdy (okamžitým zrušením s dodejkou). Prokázal tedy co do základu, že mu vznikl nárok na odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku [§ 56 písm. b) zákoníku práce], příp. pravděpodobného výdělku. [7] Žalobce tedy v řízení prokázal, že mu náleží odstupné ve výši nejméně trojnásobku minimální mzdy, bylo tak na správních orgánech, aby mu za této situace přiznaly mzdový nárok v této jím prokázané výši podle § 9 odst. 1 věty prvé zákona č. 118/2000 Sb. Závěr správních orgánů o tom, že žalobce ani tuto výši neprokázal, a že je tedy na místě postup podle § 9 odst. 1 věty druhé zákona č. 118/2000 Sb., proto neobstojí. Ustanovení § 9 odst. 1 věty druhé zákona č. 118/2000 Sb. je totiž aplikovatelné jen, neprokáže-li zaměstnanec nárok vyšší, než je částka odpovídající minimální mzdě. V nyní posuzované věci však žalobce nárok vyšší než odpovídající (jedné) minimální mzdě prokázal jako nejméně trojnásobek minimální mzdy. [8] Krajský soud uvedl, že takový závěr není v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2008/94/ES o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (dále jen „směrnice“), jejímž provedením je zákon č. 118/2000 Sb., neboť účelem směrnice je zaručení úhrady nesplacených pohledávek zaměstnanců za platebně neschopným zaměstnavatelem. Dle krajského soudu nelze pominout ani účel odstupného dle § 67 odst. 1 zákoníku práce, které má zabezpečit zaměstnance na dobu, po kterou si bude muset hledat nové zaměstnání. Obvyklou délku této doby zákonodárce spatřuje ve třech měsících, nikoliv měsíci jediném. Soud dále odkázal na § 44a větu prvou zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném v letech 2011-2012, z nějž vyplývá, že zaměstnanec, který skončil okamžitě pracovní poměr pro nevyplacení mzdy, a který má být chráněn před nepříznivými finančními důsledky takového jednání zaměstnavatele, nemá po dobu prvých tří měsíců nárok na podporu nezaměstnanosti, neboť má být (i podle důvodové zprávy k zák. č. 347/2010 Sb., dostupné na www.psp.cz) zabezpečen odstupným. [9] Soud uzavřel, že při výkladu zastávaném správními orgány by zaměstnanec nebyl zabezpečen ani odstupným ani podporou v nezaměstnanosti, neboť odstupné podle zákona č. 118/2000 Sb., by mu bylo vyplaceno jen ve výši jediné minimální mzdy. Takový výklad je neudržitelný, neboť by jím byl zmařen sociální cíl směrnice. [10] Dále soud uvedl, že nárok na odstupné vzniká jednorázově okamžikem, kdy dojde ke skončení pracovního poměru dle § 56 zákoníku práce. Okamžik skončení pracovního poměru žalobce prokázal (okamžitým zrušením a dodejkou). Prokázal tak celou dobu rozhodnou pro vznik nároku na odstupné podle § 67 odst. 1 zákoníku práce, neboť takovou dobou je právě a jen okamžik doručení okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavateli. [11] Na závěr soud k vyjádření žalovaného k žalobě uvedl, že zaměstnanec nemá povinnost prokázat nevyplacení mzdy, nelze po něm ani požadovat, aby předložil potvrzení zaměstnavatele o nevyplacení mzdového nároku. Z povahy věci nelze prokazovat negativní skutečnost, kterou nevyplacení mzdy resp. nepřijetí peněžní částky bezesporu je. II. Kasační stížnost [12] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. [13] Stěžovatel v prvé řadě poukazuje na účel zákona č. 118/2000 Sb., jímž je řešení sociální situace zaměstnanců, kteří se bez své viny ocitnou v tíživé finanční situaci, a uspokojení jejich mzdových nároků, aniž by museli čekat, zda v průběhu insolvenčního řízení dojde k uspokojení jejich pohledávky. Přijetí zákona je tedy jakousi „pojistkou“ a „dobrodiním státu“. Již samotný zákon č. 118/2000 Sb. tak představuje zlepšení finanční situace zaměstnanců. Jeho účelem je poskytnout zaměstnanci minimální ochranu jeho práv a výplata mzdových nároků odvozených z minimální mzdy naplňuje sociální cíl směrnice, ze které zákon vychází. [14] Dle stěžovatele není možné podmínit či odůvodnit výplatu uplatněných mzdových nároků (tehdejší) právní úpravou podpory v nezaměstnanosti či odstupného. Jedná se o instituty upravené odlišnými předpisy, které jsou nezávislé a nijak nesouvisí se zákonem č. 118/2000 Sb. [15] Z § 9 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb. vyplývá, že pro jeho účely je prokázanou výší uplatněného mzdového nároku ta částka, která je výsledkem překrytí zaměstnancem uplatněného nároku a vykázání zaměstnavatele. Pokud nelze výši prokázat, tj. není zde částka, která by se překrývala či zaměstnavatel vykáže zcela odlišnou částku, je přiznán nárok odpovídající minimální mzdě. Není zde prostor pro správní uvážení, jak naznačuje krajský soud. Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem, že byla prokázána výše mzdového nároku, naopak má za to, že nelze prokazatelně určit jeho výši, postup podle § 9 odst. 1 věty druhé zákona č. 118/2000 Sb. tak byl správný. [16] Stěžovatel nesouhlasí s odkazem krajského soudu na ustanovení o průměrném a pravděpodobném výdělku v zákoníku práce (§ 353, § 355 a § 357), neboť ty se týkají za