1 As 193/2020 — Nejvyšší správní soud

1 As 193/2020- 32 - text pokračování 1 As 193/2020 - 35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové, soudce JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: JUDr. V. D., proti žalované: Městská část Praha 4, se sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, č. j. 3 A 13/2020  36, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a usnesení městského soudu [1] Žalobce se žalobou podanou k městskému soudu domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalované, který měl spočívat v nezařazení jeho dvou návrhů k projednání na zasedání zastupitelstva Městské části Praha 4 (dále jen „zastupitelstvo“). [2] Ve své žalobě specifikoval, že jako člen zastupitelstva podal dne 3. 11. 2019 dva návrhy k projednání na nadcházejícím zasedání zastupitelstva. Dne 11. 12. 2019 byl členům zastupitelstva rozeslán návrh programu 7. zasedání zastupitelstva, v němž návrhy žalobce obsaženy nebyly. Na předmětném zasedání dne 18. 12. 2019 žalobce přednesl interpelaci na radu městské části Praha 4 (žalované), proč nebyly jeho návrhy zařazeny na program zasedání, popř. kdy se tak stane. Dne 16. 1. 2020 byla žalobci doručena písemná odpověď starostky žalované, ze které vyplývá, že rada byla s jeho návrhy seznámena na jejím 21. zasedání dne 13. 11. 2019, kde rozhodla, že navrhované body nezařadí pro nevhodnost. Žalobce uvedl, že žalovaná, resp. její rada, popsaným postupem porušila čl. 5 odst. 6 Jednacího řádu zastupitelstva č. 8Z-24/2012 ze dne 8. 3. 2012 (dále jen „jednací řád“), jenž stanoví procesní postup předkládání návrhů členů zastupitelstva prostřednictvím rady, která má povinnost předložit návrhy na zasedání zastupitelstva, nebo doporučit předkladateli jejich přepracování či doplnění. [3] Městský soud žalobu odmítl z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení ve smyslu § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Vysvětlil, že žalovaná, resp. Rada Městské části Praha 4 jednala vůči žalobci, jako členovi zastupitelstva, v rámci vzájemného vztahu mezi orgány téhož územního samosprávného celku – vztahu mezi radou a zastupitelstvem, respektive jeho členem – na který se nevztahuje působnost zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve smyslu jeho § 1 odst. 3. Nejednalo se tak o žádný vrchnostenský akt vůči podřízeným subjektům. V takovém případě není dána pravomoc soudu rozhodnout ve smyslu § 82 ve spojení s § 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s, neboť se nejedná o zásah správního orgánu, k němuž došlo v oblasti veřejné správy. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [4] Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. [5] Namítl, že právo člena zastupitelstva městské části předkládat návrhy na projednání zastupitelstvem dle § 51 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 87 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále jen „zákon o hl. m. Praze“), je formulováno jako veřejné subjektivní právo náležející členovi zastupitelstva. Městský soud sice správně uvedl, že členství v zastupitelstvu je v této věci klíčové, ovšem to je z pohledu stěžovatele pouze pro účely stanovení, zda je právě on nadán dotyčným veřejným subjektivním právem. [6] Na posuzovanou věc není aplikovatelná výluka dle § 1 odst. 3 správního řádu, neboť se nejednalo o otázku vzájemného vztahu mezi orgány městské části Praha 4. Aby se jednalo o otázku vztahu mezi zastupitelstvem a radou, muselo by jít o akt jednoho orgánu vůči druhému. Jednání žalované ovšem nebylo nijak namířené vůči zastupitelstvu jako takovému, nýbrž vůči stěžovateli jako individuální osobě. Kdyby tomu tak bylo, muselo by platit, že žalobce nevykonával svoje subjektivní právo, nýbrž že svým jednáním vykonával působnost zastupitelstva městské části Praha 4. Pak by ale samotné právo předkládat návrhy dle § 51 odst. 2 písm. a) zákona o hl. m. Praze nemělo valný smysl (v zásadě by to znamenalo, že zastupitelstvo má právo předkládat návrhy zastupitelstvu). V dané věci proto šlo o jednání rady vůči jednotlivému členovi zastupitelstva, který v rámci tohoto kontaktu nijak nereprezentoval zastupitelstvo městské části Praha 4 jako orgán. [7] Závěr městského soudu o neodstranitelném nedostatku podmínek řízení je v rozporu s rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 10. 2018, č. j. 14 A 94/2018 – 36, ve kterém soud přezkoumal skutkově podobnou otázku meritorně, neboť dospěl k závěru, že v takovém případě je zásahová žaloba adekvátním prostředkem ochrany. Tento rozsudek zmínil městský soud toliko v pasáži shrnující argumentaci žalované, dále se s ním však nijak nevypořádal. Uvedený závěr přitom podporuje taktéž komentář k zákonu č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Obdobně možnost soudní obrany informační povinnosti dle § 82 písm. c) obecního zřízení připouští rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2013, č. j. 8 Aps 5/2012 – 47, což dokládá, že zmíněná práva dle § 51 odst. 2 zákona o hl. m. Praze jsou koncipována jako veřejná subjektivní práva. [8] Žalovaná s odkazem na názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11, uvedla, že nemá potřebu za každou cenu obhajovat kasační stížností napadené odmítavé usnesení městského soudu, neboť toto odmítavé usnesení jí jako veřejnoprávní korporaci spíše prokazuje příslovečnou medvědí službu. Z jeho odůvodnění se totiž fakticky dozvídá, že veřejným subjektivním právům jejích občanů (včetně členů zastupitelstva) je ve správním soudnictví poskytována ochrana jen tehdy, pokud do nich orgán žalované zasáhne ve vrchnostenském postavení a postupem upraveným ve správním řádu, a nikoliv v případech, kdy představitelé žalované nestojí nad společenstvím těch, kteří je k výkonu samosprávy zvolili. S takovým pojetím soudní ochrany veřejných subjektivních práv svých občanů se nemůže žalovaná ztotožnit již z podstaty smyslu své existence, byť by to bylo na úkor jejího dosavadního úspěchu v soudním řízení vedeném u městského soudu. [9] Podle žalované městský soud nesprávně vykládá § 2 a § 82 s. ř. s. za pomoci § 1 odst. 1, 3 správního řádu, jako by podmínkou pro soudní ochranu veřejných subjektivních práv bylo, že nezákonný zásah do nich je výsledkem autoritativního postupu správního orgánu podle správního řádu vůči adresátům veřejné správy v podobě vrchnostenské veřejné správy. Pokud městský soud vztah žalobce jako člena zastupitelstva a rady klade na roveň vztahu zastupitelstva a rady, potom měl přihlédnout k čl. 11 Evropské charty místních samospráv, podle něhož za účelem zajištění svobodného výkonu svých pravomocí a dodržování zásad místní samosprávy zakotvených v Ústavě nebo ve vnitrostátním zákonodárství mají místní společenství právo obracet se na soudy. [10] Vzhledem k uvedenému žalovaná shrnula, že její postup vůči žalobci je s to obstát v meritorním rozhodování správních soudů a že pomyslnou berličku v podobě odmítavého usnesení městského soudu nepotřebuje. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná. [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatel kasační stížností napadl usnesení městského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze založit pouze na námitkách nezákonnosti rozhodnutí podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (např. rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz rozsudek ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53). Předmětem posouzení v dané věci je tedy toliko otázka, zda městský soud postupoval správně, pokud žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalované podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. [14] Městský soud založil svůj závěr o nepřípustnosti žaloby na tom, že žalovaná, resp. její rada, nevystupovala vůči stěžovateli v postavení správního orgánu při výkonu veřejné správy, neboť zde nebylo dáno její vrchnostenské postavení. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem z níže předestřených důvodů ztotožnil. [15] Nejprve soud připomíná, že podle § 2 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem