1 Azs 134/2020 — Nejvyšší správní soud

1 Azs 134/2020- 32 - text pokračování 1 Azs 134/2020 - 35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: T. H. L., zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 10. 2019, č. j. MV107514-7/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2020, č. j. 30 A 130/2019 - 55, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 21. 6. 2019, č. j. OAM-23978-8/ZM-2019, zastavilo podle § 169r odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, neboť žádost byla podána v době, kdy k tomu žalobkyně nebyla oprávněna. [2] Žalovaná odvolání žalobkyně zamítla a rozhodnutí o zastavení řízení potvrdila. [3] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni, který na jejím základu rozhodnutí žalované i prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. [4] Podle krajského soudu je ve věci zásadní otázka, zda došlo, či nedošlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů mezi panem J. K. a společností J. T.. (dále jen „JKE“). Jde o předběžnou otázku, na jejímž posouzení závisí další postup správních orgánů. Byl-li by správný závěr správních orgánů, že zaměstnanecká karta žalobkyně zanikla 1. 3. 2018 v důsledku ukončení pracovního poměru ve vztahu k zaměstnavateli, k němuž byla vydána, bylo by správné i napadené rozhodnutí, potažmo usnesení ministerstva. [5] Správní orgány si o předběžné otázce učinily vlastní úsudek, a to na základě dvou listin - informace o výsledku kontroly Státního úřadu inspekce práce, Oblastního inspektorátu pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj ze dne 23. 4. 2018, č. j. 7778/6.72/18-1 (dále též „informace inspektorátu práce“), a sdělení J. K. adresované Úřadu práce, podle nějž ve vztahu k žalobkyni došlo k datu 31. 12. 2017 k ukončení zaměstnání z důvodu, že „fyzická osoba J. K. se změnila ve společnost J. T. stejná dílna, stejná práce“ (dále též „sdělení“). Závěr správních orgánů ohledně otázky přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nepovažoval krajský soud za správný. Žalobkyně již v průběhu správního řízení sdělila, že k zániku pracovního poměru a tudíž k zániku platnosti zaměstnanecké karty došlo v důsledku přeměny právní formy podnikání pana J. K., který založil společnost s ručením omezeným, převedl tedy svou podnikatelskou aktivitu fyzické osoby na osobu právnickou. Toto tvrzení bylo podpořeno i tvrzením druhého účastníka smluvního vztahu, resp. pana J. K., který byl současně i jednatelem společnosti JKE. Správní orgány podle názoru soudu pochybily, pokud se nezabývaly hlouběji otázkou, jakým způsobem došlo ke změně osoby zaměstnavatele žalobkyně, a to nejen z pohledu formálně-právního, ale rovněž materiálně-právního. Shora citované sdělení pana J. K. totiž přímo vybízí k otázce, zda nebylo namístě změnu, ke které došlo, hodnotit právě jako přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů z podnikající fyzické osoby na společnost JKE. [6] Podle mínění krajského soudu právě k takové, právem předvídané situaci v projednávaném případě došlo. Tento závěr není možné zvrátit prostým faktem vyplývajícím z informace inspektorátu práce o tom, že dne 31. 12. 2017 byla uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru žalobkyně s panem J. K. a ode dne 1. 1. 2018 uzavřena pracovní smlouva mezi žalobkyní a společností JKE. Je tomu tak proto, že z prostého uzavření těchto smluv nevyplývá nic o tom, zda došlo, či nedošlo, ve smyslu § 338 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli. [7] Správní orgány opřely svůj závěr o existenci důvodu pro zastavení řízení o nesprávný závěr. Dopustily se tím porušení procesního ustanovení, které mělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť v takovém případě byly povinny o žádosti žalobkyně rozhodnout věcně, a nikoli procesně. [8] Ve zbytku měl krajský soud žalobu za nedůvodnou. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [9] Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“). [10] Stěžovatelka trvá na tom, že byly splněny podmínky pro zastavení správního řízení. Stěžovatelka zásadně nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že se správní orgány měly vyrovnat s existencí § 338 zákoníku práce, resp. že skutečnost, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, byla v řízení předběžnou otázkou ve smyslu § 57 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Správní orgány se podle stěžovatelky otázkou přechodu práv a povinností zabývaly, což je zřejmé ze správního spisu. Oblastní inspektorát práce byl zcela kompetentní k posouzení, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Závěry založené na informaci inspektorátu práce tak jsou dostatečné z hlediska požadavků kladených na správní orgány § 3 správního řádu. Krajský soud nespecifikoval, proč by nebylo možno při posouzení sporné otázky vycházet z informace oblastního inspektorátu práce. Sám krajský soud tuto informaci nijak nehodnotil, což zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku. Krajský soud ani nekonkretizoval, jakým způsobem měly být skutečnosti vztahující se k přechodu práv a povinností mezi zaměstnavateli více zjišťovány. Pokud žalobkyně tvrdila, že k uvedenému přechodu došlo, bylo na ní, aby svá tvrzení prokázala. [11] Stěžovatelka dále uvádí, že společnost JKE nezveřejnila v obchodním rejstříku žádné informace ohledně koupě závodu ve smyslu § 2175 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Nelze tedy bez dalšího hovořit o účinném přechodu práv a povinností mezi zaměstnavateli. Mimo to, ke dni 10. 5. 2018 došlo k výmazu společnosti JKE z obchodního rejstříku (na návrh Finančního úřadu pro Karlovarský kraj). [12] Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatelky také vnitřně rozporný. Krajský soud správním orgánům vytýká, že se nevypořádaly s § 338 zákoníku práce a že z podkladů pro rozhodnutí vyvodily nesprávný závěr. Současně však dovozuje, že bylo povinností stěžovatele rozhodnout věcně, a nikoli procesně a následně shrnuje, že důvodem pro zrušení rozhodnutí jsou vady řízení podle § 78 odst. 1 s. ř. s. [13] Stěžovatelka požaduje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. [14] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu a setrvává na svých žalobních tvrzeních. Z materiálního hlediska došlo k přechodu práv a povinností mezi jejími bývalými zaměstnavateli. Případné výhrady k postupu, jakým došlo k tomuto přechodu, není možné klást žalobkyni k tíži. Pokud by správní orgány správně posoudily skutkový stav, musely by uzavřít, že z hlediska žalobkyně k převodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu skutečně došlo. Zaměstnanecká karta tak nezanikla a žalobkyně o její prodloužení požádala v zákonné lhůtě. [15] Žalobkyně pro úplnost dodala, že správním orgánům byl od počátku znám úmysl jejího zaměstnavatele pouze formálně změnit formu svého podnikání (tedy převést žalobkyni „pod novou společnost“, kterou založil za účelem provozování totožné podnikatelské činnosti). Lpění na závěrech vyslovených správními orgány by bylo nejen v rozporu s výkladovými pravidly právních jednání v soukromoprávních vztazích, ale bylo by také přepjatým formalismem. Stěžovatelčina argumentace, že bylo povinností žalobkyně, aby označila důkazy a předložila veškeré potřebné podklady, je tak naprosto lichá. Rozsudek krajského soudu podle žalobkyně není nepřezkoumatelný ani vnitřně rozporný. [16] Žalobkyně navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení kasační stížnosti [17] Soud konstatuje, že kasační stížnost má všechny zákonem požadované formální náležitosti a je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti soud přezkoumal v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů