2 Azs 22/2020 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 22/2020- 25 - text 2 Azs 22/2020 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: D. D. H., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2019, č. j. KRPU19731929/ČJ2019040022SV-ZZ, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 42 A 28/2019 - 34, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. VI. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, se přiznává odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 11. 2019, č. j. KRPU19731929/ČJ2019040022SV-ZZ (dále jen „napadené rozhodnutí“) byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění; doba jeho zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení. Namítal, že žalovaný nesprávně posoudil využitelnost zvláštních opatření dle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Vycházel totiž výlučně ze skutečnosti, že žalobce dříve porušoval zákon o pobytu cizinců a dopustil se také trestného jednání v Dánsku; žalobce však zdůraznil časový odstup od tohoto předchozího nelegálního jednání a též fakt, že na území České republiky nepřicestoval nelegálně, nýbrž sem byl předán dánskými státními orgány. Poukázal na to, že trestní soud v jeho případě nedospěl k závěru, že by bylo nezbytné na něj uvalit vazbu; nepředpokládal tedy, že by se mohl skrývat, vycestovat nelegálně z území České republiky nebo pokračovat v trestném jednání. Dále zdůraznil, že při svém zajištění disponoval jistou finanční částkou, kterou mohl uhradit alespoň základní ubytovací potřeby. Navíc označil důvěryhodnou adresu, kde mohl pobývat u svého bratra a švagrové, kteří by mu beze sporu byli schopni pomoci se zajištěním materiálních potřeb. Rozsudek krajského soudu [3] Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 42 A 28/2019 - 34 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu zamítl. Předeslal, že při svých úvahách, zda žalovaný správně postupoval, když žalobci neuložil zvláštní opatření namísto jeho zajištění, vycházel z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 - 29, a ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 - 34, z nichž vyplývá, že má-li být využito mírnějších prostředků než zajištění, musí být dán předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat; dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 283/2016 – 31. [4] Dle soudu bylo nesporné, že žalobce nebyl schopen žádným relevantním způsobem doložit svou totožnost; navíc v době vydání napadeného rozhodnutí nedisponoval ani žádným dokladem opravňujícím jej k pobytu na území České republiky. Sám žalobce nezpochybňoval, že od roku 1994 (až do listopadu 2016) vystupoval na území České republiky pod falešnou identitou, pod níž si nechával vystavovat od správních orgánů doklady; činil tak přitom vědomě a úmyslně. Žalobce dále v minulosti nelegálně vycestoval do Německa, kde požádal o mezinárodní ochranu; následně pod falešnou identitou cestoval do Dánska, kde se dopustil trestné činnosti související s drogovou problematikou. Z toho dle krajského soudu jednoznačně vyplývá, že jeho důvěryhodnost ve vztahu ke správním orgánům je značně snížená; svým předešlým jednáním totiž jednoznačně prokázal, že vůbec nerespektuje právní normy, a to nejen týkající se úpravy pobytu cizinců na území Evropské unie, ale ani ty trestněprávní. Lze tedy důvodně předpokládat nerespektování též případně uloženého opatření směřujícího k ukončení jeho nelegálního pobytu a k návratu do země původu; existuje proto nebezpečí, že by mohl ztěžovat nebo mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Nebezpečí opuštění území České republiky zvyšuje i skutečnost, že na území Spolkové republiky Německo pobývá jeho dcera, se kterou udržuje styky. Důvěryhodnost žalobce byla přitom jeho předchozím jednáním natolik otřesena, že na důvodnosti jeho zajištění nemohla nic změnit ani skutečnost, že uvedl konkrétní adresu, na které by se mohl zdržovat (u své údajné švagrové); existuje totiž vysoké nebezpečí, že by se mohl skrývat na neznámých místech, vycestovat mimo republiku či jinak mařit výkon případného správního vyhoštění. K poukazu žalobce, že z jeho jednání před vycestováním do Dánska nelze dovozovat, jak se zachová v současnosti, krajský soud uvedl, že právě z předchozího jednání cizince (na rozdíl od jeho tvrzení, která mohou být ryze účelová) lze nejlépe vyhodnotit jeho důvěryhodnost ve vztahu k účelnosti případných zvláštních opatření. Co se týče možnosti využití finanční záruky, soud konstatoval, že z výpovědi žalobce jednoznačně vyplývá, že finanční prostředky ke složení záruky k dispozici neměl; tvrzení, že by je možná byl schopný opatřit, přitom nijak neupřesnil a tyto prostředky před vydáním napadeného rozhodnutí nepředložil. Žalobce navíc v rámci soudního řízení prohlásil, že je zcela bez prostředků, pročež tuto jeho argumentaci považoval soud za účelovou. [5] Krajský soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný správně posoudil skutečnost, že podmínky pro uložení zvláštního opatřeního dle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců nebyly v případě žalobce dány. Taktéž jeho tvrzení, že se chce vrátit do země původu, považoval soud za účelové; nemohlo proto rozptýlit obavy správních orgánů, že existuje nebezpečí, že by mohl ztěžovat nebo mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. K poukazu na skutečnost, že na něj nebyla trestním soudem uvalena vazba, krajský soud zdůraznil, že vazba v rámci trestního řízení má zcela odlišnou právní úpravu a vykonává se v zařízeních s diametrálně odlišným režimem; zajištění cizince proto nelze s režimem vazby a důvody pro její uvalení vůbec porovnávat. II. Kasační stížnost a vyjádření k ní II.1 Kasační stížnost žalobce [6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl jej zrušit a věc krajskému soudu vrátit k dalšímu řízení. Nejprve rekapituloval podstatu svých žalobních námitek, následně citoval jejich vypořádání v napadeném rozsudku. Konstatoval, že jej považuje za nepřijatelné, neboť soud vycházel pouze ze skutečnosti, že se v minulosti dopustil relativně závažného protiprávního jednání; nesprávně však vyhodnotil fakt, že trestní soud nedospěl k názoru, že by u něj bylo na místě vazební stíhání. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o pobytu cizinců byla nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice, pročež právní předpis členského státu upravující tuto problematiku musí být vždy vykládán v souladu se smyslem, cíli a požadavky návratové směrnice; na tuto skutečnost přitom upozornil Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51 (z nějž stěžovatel obsáhle citoval), či ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 – 57. [7] V žádném případě nelze u cizince jednou pro vždy vycházet z toho, že jeho eventuální protiprávní jednání, jehož se v minulosti dopustil, jej již navždy diskvalifikuje z možnosti užití zvláštních opatření podle zákona o pobytu cizinců; není proto možné pouze z chování stěžovatele z doby před více než třemi lety vyvozovat, jak se zachová v současnosti. Zdůrazňuje, že vykonal jemu uložený trest odnětí svobody a na území České republiky následně vstoupil zcela legálně. Nadto nelze souhlasit se zjevně zkratkovitým vypořádáním toho, že na něj nebyla uvalena vazba; nenařízení vazby na trestně stíhaného cizince, který se na území České republiky zdržoval dlouhodobě pod falešnou identitou, je dle něj nepopiratelným signálem toho, že takový cizinec musel trestní soud přesvědčit o své spolehlivosti a ochotě s ním spolupracovat zvlášť silnými a hodnověrnými prostředky. Od takové skutečnosti nelze jednoznačně odhlédnout prostým odkazem na údajnou nesouměřitelnost vazebního stíhání a zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců. U stěžovatele navíc vše nasvědčuje tomu, že již po své deportaci z Dánska nemá nejmenší zájem na jakékoliv protiprávním jednání, disponuje silným sociálním a rodinným zázemím v České republi