3 As 117/2018 — Nejvyšší správní soud

3 As 117/2018- 37 - text pokračování 3 As 117/2018 - 41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: Capital group SERVICE s.r.o., sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, zastoupená JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2015, č. j. 1394/580/15, 57254/ENV, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, č. j. 3 A 132/2015 - 230, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Žalobkyně napadla žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) rozhodnutí žalovaného specifikované v záhlaví, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) ze dne 30. 6. 2015, č. j. ČIŽP/49/OOL/SR01/1216429.135/15/VDB, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 3. 8. 2015, č. j. ČIŽP/49/OOL/SR01/1216429.144/15/VDB. Tímto rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 3 200 000 Kč za spáchání správních deliktů podle § 4 písm. a) a c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o ČIŽP“), a podle § 88 odst. 1 písm. a) a § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Správní delikty spočívaly v tom, že žalobkyně bez příslušných povolení prováděla těžbu porostů a terénní úpravy na lesních pozemcích v CHKO Beskydy, čímž poškodila životní prostředí. Žalobou se domáhala vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalované, eventuálně jeho zrušení. [2] Rozsudkem specifikovaným v záhlaví městský soud žalobu zamítl pro nedůvodnost. V odůvodnění předně konstatoval, že napadená správní rozhodnutí (prvostupňové i o odvolání) nenaplňují znaky nicotnosti ve smyslu § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, rozhodnutí si podle názoru městského soudu vzájemně neodporují, nejsou postižena vnitřní rozporností a jsou zcela jasná. Důvodnou neshledal ani námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované. K námitce, že žalovaný nepřihlédl k třetímu doplnění odvolání, městský soud objasnil, že veškerá doplnění odvolání byla podána po uplynutí stanovené lhůty. I přesto ČIŽP akceptovala doplnění č. 1 a 2 a postoupila je žalovanému, který o nich rozhodl; třetí doplnění pak žalovaný vyhodnotil jako podnět k přezkumu rozhodnutí ČIŽP, avšak důvody k zahájení přezkumného řízení neshledal, což žalobkyni sdělil v souladu s § 94 odst. 1 správního řádu. Související námitku, že třetí doplnění odvolání nemohlo být odmítnuto jako opožděné, neboť bylo podáno ve lhůtě stanovené usnesením ČIŽP ze dne 24. 7. 2015, vyhodnotil městský soud jako klamavou a procesně účelovou, jelikož tato lhůta byla stanovena pro jiný procesní úkon. Městský soud nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se znaleckých posudků a ztotožnil se s hodnocením důkazů provedeným správními orgány. [3] Městský soud dále neshledal důvodnou ani žalobní argumentaci týkající se dokazování. Za zákonný označil postup, kdy byly jako důkazní prostředky použity výpovědi svědků, kteří odkázali na svá předchozí vyjádření uvedená do dílčího protokolu o kontrole či záznamu o podání vysvětlení. Neztotožnil se ani s námitkou, že ČIŽP vedla dokazování k budování sjezdové tratě a nikoli k tvrzenému porušení předpisů o životním prostředí. Podle městského soudu „všechny provedené úkony měly zjevnou relevanci ve vztahu ke správním deliktům, za něž byla žalobkyni uložena pokuta.“ Záměr vybudování sjezdové tratě byl jednou z významných okolností, které v průběhu shromažďování podkladů vyšly najevo a taktéž má přímou souvislost se správními delikty, neboť z něj vyplývá zejména úmysl při jejím konání. Tento závěr vyplývá také z výpovědi pana Kajzara, u kterého žalobkyně objednala těžbu dřeva (tato skutečnost plyne z jeho výpovědi a listiny objednávky založené ve spise), i z dalších svědeckých výpovědí a znaleckých posudků. Neztotožnil se ani s námitkami stran nezákonnosti pořízených fotografií a videozáznamů, a konečně ani s námitkou, že ČIŽP nepřihlédla k výpovědi pánů X a X. [4] Závěrem městský soud nepřisvědčil ani námitce, podle které správní orgány neposuzovaly a neprokazovaly materiální stránku správních deliktů a dodal, že „vykácení lesního porostu na území značného rozsahu, ve 2. zóně CHKO, bez příslušných povolení je zjevně jednání vykazující tak vysokou míru škodlivosti, že není možné dojít k závěru, že by takové jednání, bez ohledu na naplnění znaků skutkové podstaty po formální stránce, neporušovalo zájem společnosti.“ K žalobnímu bodu uplatněnému v podání ze dne 7. 12. 2015 městský soud nepřihlédl, neboť toto podání bylo učiněno po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Neshledal ani důvod k upuštění od trestu za spáchané správní delikty, či k moderaci uložené pokuty ve smyslu § 65 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku městského soudu žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V ní navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [6] Stěžovatelka v kasační stížnosti konkrétně namítá, že městský soud zatížil řízení vadou, která má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, pokud nevyrozuměl o probíhajícím řízení obec Dolní Lomná, ačkoli s ní bylo jednáno jako s účastníkem předcházejícího správního řízení. Tato obec by měla mít postavení osoby zúčastněné na řízení, neboť v jejím katastrálním území došlo ke spáchání správního deliktu a podle § 2 odst. 3 zákona č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, tak do jejího rozpočtu připadá 50 % uložené pokuty. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (stěžovatelka konkrétně odkázala na rozsudek ze dne 19. 4. 2018, č. j. 2 As 105/2018 – 26) přitom § 34 odst. 2 s. ř. s. „předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení, a to i v případě, že žalobce tyto osoby v žalobě neoznačí“. V uvedeném pochybení soudu stěžovatelka spatřuje naplnění důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívající v tzv. jiné vadě řízení před soudem. [7] Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že v jejím případě došlo k zániku odpovědnosti za deliktní jednání, k čemuž městský soud i správní orgány měly přihlédnout z úřední povinnosti. K tomu stěžovatelka odkázala na § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 204/2015 Sb., „který ve svém prvém odstavci ve větě před středníkem zcela jednoznačně stanovuje, že přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.“ Stěžovatelka si je vědoma, že dovozovaný správní delikt nebylo možné za předcházející právní úpravy klasifikovat jako přestupek, nicméně má za to, že „vzhledem k tomu, že správní delikty právnických osob neměly vlastní ucelenou zákonnou úpravu, tedy u tak významného institutu, kterým je právě promlčení, je nutné použít analogie.“ Stěžovatelka tak má za to, že napadený rozsudek (který se sice touto otázkou výslovně nezabýval, avšak potvrdil žalobou napadené rozhodnutí) i jemu předcházející správní rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení právní otázky, případně že ze strany správních orgánů došlo k porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem, když k uvedenému nepřihlédl z úřední povinnosti. Stěžovatelka v postupu správních orgánů spatřuje porušení § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, ve spojení s § 66 odst. 1 písm. h) správního řádu. [8] Stěžovatelka je taktéž toho názoru, že při zjišťování skutkové podstaty věci došlo ze strany správních orgánů k porušení zásady materiální pravdy a zásady vyšetřovací, když nevzaly v potaz skutečnost, že na území České republiky od rozhodné doby dochází k neustálému zhoršování kůrovcové kalamity. Tuto skutečnost lze podle stěžovatelky klasifikovat jako notorietu, neboť o ní bývají pravidelně zveřejňovány informace „i v těch nejvíce frekventovaných médiích“. K uvedené argumentaci stěžovatelka odkázala na e-článek, podle jehož obsahu se v roce 2017 výrazně zvýšil objem evidovaného smrkového kůrovcového dříví, přičemž „katastrofální“ situace přetrvává zejména v Moravskoslezském a Olomouckém kraji (což je dotčené území v projednávané věci), kde jsou dotčeny 2/3 z celkového objemu kůrovcového dříví. V souvislosti s těmito závěry poukázala stěžovatelka na povinnost vlastníka lesa, „aby včas zabránil působení škodlivých účinků, kdy základním bojem s kůrovcem může být toliko jeho aktivní vyhledávání, a to těž