3 As 124/2017 — Nejvyšší správní soud

3 As 124/2017- 31 - text 3 As 124/2017 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce J. B., žalobce právně zastoupen JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalovanému Veliteli Vojenského útvaru 1762 Žatec, se sídlem Žatec, Komenského Alej 1752, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 3. 2017, č. j. 52 Ad 3/2017 – 59, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Zuzany Špitálské. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím Velitele Vojenského útvaru 1837 Chrudim (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 7. 2016, č. j. 130-15/2016-1837, byl žalobci podle § 119 zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) přiznán nárok na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 119 odst. 1 a 2 zákona o vojácích z povolání, které utrpěl v důsledku úrazu při dopravní nehodě, k níž došlo při výkonu služby dne 9. 9. 2013, v celkové výši 11 277 720 Kč; současně jím byl zamítnut nárok na mimořádné zvýšení této náhrady ve zbylé požadované výši 11 643 280 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 66-74/2016-1762, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Těžištěm přezkumu napadeného rozhodnutí bylo posouzení právní otázky, zda byla při rozhodování o mimořádném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 119 odst. 1 a 2 zákona o vojácích z povolání aplikována odpovídající právní úprava. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný a správní orgán I. stupně pochybili, pokud při určení výše mimořádného zvýšení této náhrady vycházeli z nové právní úpravy, tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „nový občanský zákoník“), za použití Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví ze dne 12. 3. 2014. Ztotožnil se s názorem žalobce, že na jeho případ bylo naopak nutné použít dosavadní právní předpisy, účinné do nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. V souladu s přechodnými ustanoveními § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 nového občanského zákoníku a pro obecný zákaz retroaktivity lze totiž novou právní úpravu aplikovat pouze na případy, kdy ke škodní události došlo po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že služební úraz žalobce je svou povahou srovnatelný s pracovním úrazem, jeho řešení a odškodnění by mělo být analogické úrazu pracovnímu. V jeho případě proto měla být aplikována vyhláška č. 440/2011 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též „vyhláška 440/2011 Sb.“), neboť ke vzniku škodní události došlo ještě před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku a za účinnosti zmiňované vyhlášky. [3] Krajský soud uvedl, že pro účely určení, kterou právní úpravu na projednávanou věc aplikovat, nelze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 149/2009, na který odkazoval žalovaný, neboť tento judikát řeší pouze otázku, kdy lze zdravotní stav považovat za ustálený (například pro účely určení počátku běhu promlčení nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění), nikoli však otázku aplikovatelnosti právní úpravy. [4] Krajský soud dále odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího soudu a na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, č. 50/2011 Sb. NS. Zdůraznil, že při určení mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je jednotícím principem přiměřenost. Úsudek o ní musí vycházet jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecných zkušeností, včetně poznatků z jiných posuzovaných případů a musí se dbát na to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti. Zároveň je třeba, aby přiznané odškodnění bylo srovnatelné s ostatními (v určitých kritériích) skutkově srovnatelnými případy. V souvislosti se shora citovanou Metodikou Nejvyššího soudu krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, podle něhož tato metodika byla vydána jen jako nezávazné vodítko k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Zatímco pro oblast odčinění bolestí zavádí určitou podobu bodového hodnocení, pro oblast ztížení společenského uplatnění metodika bodový systém zcela opouští. Z uvedeného plyne, že při rozhodování o náhradě za ztížení společenského uplatnění je třeba postupovat tak, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl v důsledku úrazu. [5] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, podle něhož se má odškodnění ztížení společenského uplatnění řídit dle právní úpravy platné v době vzniku škodné události. Podle jeho názoru dává rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 149/2009 vodítko pro určení, dle jaké právní úpravy má být ztížení společenského uplatnění odškodněno. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že ztížení společenského uplatnění vzniká v době, kdy lze zdravotní stav poškozeného po úrazu považovat za ustálený, a v níž tedy lze posoudit, jaké má změněný zdravotní stav poškozeného nepříznivé důsledky pro jeho život. Režim odškodnění je tedy závislý na tom, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu; teprve po tomto ustálení lze vyčíslit rozsah, tj. výši škody, která má být odškodněna dle v té době platných právních předpisů. K ustálení zdravotního stavu žalobce došlo až 4. 9. 2015, k tomuto datu pak vzniklo ztížení jeho společenského uplatnění. Vzhledem k tomu, že v této době již byla vyhláška č. 440/2001 Sb. neúčinná, bylo nutno postupovat podle Metodiky Nejvyššího soudu. Ani tak ovšem aplikace správného právního předpisu v tomto ohledu nemá zásadní význam, neboť z žádného z uvedených předpisů nevyplývají bližší kritéria, na základě kterých má být stanovena konkrétní výše náhrady. [7] Stěžovatel má též za to, že dostál požadavku rozhodovat stejně jako ve skutkově srovnatelných případech a podotýká, že žalobci přiznal odškodnění v maximální možné míře stanovené Metodikou Nejvyššího soudu. Ačkoli tato metodika není právně závazná, působí silou své přesvědčivosti, neboť na jejím vytvoření se shodla odborná veřejnost složená z lékařů, soudců a pojistitelů. Pokud krajský soud napadeným rozsudkem nepřímo odkazoval na případ těžce zraněného vojáka v Afghánistánu, který byl odškodněn částkou 18 560 000 Kč, je nutno připomenout, že k ustálení zdravotního stavu tohoto vojáka došlo v listopadu roku 2013, tj. před vydáním Metodiky Nejvyššího soudu. V případě žalobce však došlo k ustálení zdravotního stavu až po téměř dvou letech. [8] Konečně stěžovatel připomíná, že je (stejně jako správní orgán I. stupně) orgánem, který nakládá s prostředky státu. Na jedné straně rozhoduje o právech účastníků řízení, na straně druhé musí chránit veřejný zájem. Bylo-li by žalobci přiznáno vyšší odškodnění, než jaké umožňovala v rozhodné době Metodika Nejvyššího soudu, šlo by nepochybně o porušení veřejného zájmu. [9] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalobce ztotožnil s právním názorem krajského soudu. Uvedl, že se krajský soud podrobně a pečlivě zabýval nejen otázkou aplikace správného právního předpisu, ale též širšími východisky a metodickými vodítky vyplývajícími z konstantní soudní judikatury pro oblast náhrady škody na zdraví. Krajský soud se rovněž správně vypořádal s odkazem na žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 149/2009. [10] Žalobce zastává názor, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění sestává ze tří složek: základní odškodnění, zvýšení odškodnění z lékařských důvodů dle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a další zvýšení dle § 7 odst. 3 téže vyhlášky. Tyto složky tvoří dohromady jeden celek, na čemž nic nemění skutečnost, že správní orgány rozhodovaly o finální částce odškodnění za ztížení společenského uplatnění dvěma samostatnými rozhodnutími, tj. nejprve o základním odškodnění a poté pro mimořádnost případu o dalším zvýšení. Nárok na odškodnění vzniká ve stejné době a rozhodnutí o jeho výši se tak řídí stejným p