4 Afs 140/2020 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 140/2020- 32 - text 4 Afs 140/2020 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. J., zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2016, č. j. 4735904/16/2010-80542-109458, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020, č. j. 6 Af 63/2016 - 35, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím částečně vyhověl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 17. 06. 2009, č. j. 239875/09/010941108618 (dále též „exekuční příkaz“), a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil. Exekučním příkazem bylo plátci mzdy přikázáno provádět stanovené srážky ze mzdy žalobce do výše vykonatelného nedoplatku v částce 3.827.927,70 Kč. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž se domáhal prohlášení nicotnosti napadeného rozhodnutí. Ačkoli žalovaný postupoval v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, č. j. 3 Af 19/2012 – 47, neuvědomil si, že v mezičase došlo k podstatné legislativní změně spočívající v likvidaci odvolání coby opravného prostředku proti exekučnímu příkazu, která byla provedena zákonným opatřením Senátu č. 344/2013 Sb., o změně daňových zákonů v souvislosti s rekodifikací soukromého práva a o změně některých zákonů (dále též „zákonné opatření“), které novelizovalo § 178 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, s účinností od 1. 1. 2014. Bylo tedy vyloučeno, aby žalovaný vydal rozhodnutí o odvolání v červenci 2016, když ode dne 1. 1. 2014 daňový řád tento institut v případě exekučního příkazu nezná. Žalobce dodal, že se neuplatní ani čl. XXII zákonného opatření, jelikož řízení o odvolání nebylo zahájeno za účinnosti daňového řádu z důvodu, že žalovaný neoprávněně posoudil námitku daňového subjektu ze dne 10. 7. 2009 podanou dle § 52 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků jako odvolání až dne 13. 7. 2016. Žalobce dodal, že Odvolací finanční ředitelství nicotnost rozhodnutí žalovaného neshledalo, přičemž však nereagovalo na námitku žalobce, že zánik institutu odvolání proti exekučnímu příkazu způsobuje, že k jeho vydání není věcně příslušný žádný správní orgán. [3] Městský soud v Praze v záhlaví nadepsaným usnesením žalobu odmítl, přičemž shledal žalobu nepřípustnou, jelikož žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s. Dále městský soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 - 65, dle kterého je nutné domáhat se nápravy nicotnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nejprve v odvolacím řízení. Městský soud uzavřel, že neshledal žádný důvod poskytovat žalobci „přímý“ přístup ke správnímu soudu, přičemž zdůraznil, že ochrana poskytovaná ve správním soudnictví je až subsidiárním prostředkem nápravy. Na věci pak nic nemění ani skutečnost, že žalobce podal podnět k prohlášení nicotnosti podle § 105 daňového řádu, jelikož tento nepředstavuje řádný opravný prostředek ve smyslu § 5 a 68 písm. a) s. ř. s. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost, v níž namítl nezákonnost a nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného usnesení. Městský soud totiž přehlédl skutečnost, že napadené rozhodnutí žalovaného je nicotné, pročež vůči němu nelze uplatnit řádný opravný prostředek. Zjištěnou nicotnost je soud povinen podle § 76 odst. 2 s. ř. s. vyslovit z úřední povinnosti i bez návrhu, a proto je požadavek na vyčerpání řádných opravných prostředků podle § 68 písm. a) s. ř. s. v případě nicotných rozhodnutí z povahy věci nepoužitelný. Městský soud pak v bodu 9. napadeného usnesení zaměňuje institut platebního výměru, proti kterému daňový řád připouští odvolání, s exekučním příkazem, proti kterému daňový řád odvolání nepřipouští. [5] Ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaného nebylo možné rozhodnout o odvolání proti exekučnímu příkazu podle § 178 odst. 4 daňového řádu, jelikož zákonným opatřením Senátu č. 344/2013 Sb., byl zrušen institut odvolání proti exekučnímu příkazu a bylo výslovně stanoveno, že proti exekučnímu příkazu nelze uplatnit opravné prostředky. Ustanovení § 264 odst. 1 daňového řádu se v daném případě nepoužije, jelikož námitku proti exekučnímu příkazu ze dne 10. 7. 2009 žalovaný nemohl dne 13. 7. 2016 posoudit jako odvolání podle daňového řádu a dokončit tak řízení zahájené před účinností daňového řádu podle ustanovení zákona, které je námitce svou povahou a účelem nejbližší. Žalovaný nemohl být ani vázán právním názorem Městského soudu v Praze uvedeným v rozsudku ze dne 21. 1. 2015, č. j. 3 Af 19/2012 - 47, jelikož ten se opíral o právní úpravu, která byla s účinností ode dne 1. 1. 2014 zrušena. [6] Stěžovatel dále odkázal na judikaturu NSS, dle které jsou rozhodnutí o odvolání tam, kde odvolání již nepřichází v úvahu, a není k nim tedy příslušný žádný správní orgán, považována za nicotná (rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2009, č. j. 3 As 1/2009 - 171, a ze dne 30. 10. 2003, č. j. 5 A 153/2002 - 33). Právě z důvodu faktické neexistence nicotného rozhodnutí daňový řád i soudní řád správní ukládají povinnost k nicotnosti rozhodnutí přihlížet z moci úřední, a to i bez návrhu. Požadavek městského soudu na vyčerpání řádných opravných prostředků vůči napadenému rozhodnutí je proto zjevným excesem v rozhodování soudu a přehlížením skutečnosti, že proti rozhodnutí o odvolání, které neexistuje, se nelze odvolat. Nadto ani podle § 112 daňového řádu ve světle rozsudku NSS ze dne 21. 1. 2015, č. j. 2 Afs 97/2014 - 32, nelze podat odvolání, jehož jedinou námitkou je nicotnost napadeného rozhodnutí. [7] Městský soud dále nesprávně uchopil usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 - 65, když z něj vyvodil, že je nutné domáhat se nápravy nicotnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nejprve v odvolacím řízení. Rozšířený senát naopak v citovaném usnesení naznačuje závěr o povinnosti odvolacího orgánu v daňovém řízení rozhodnout o zjištěné nicotnosti rozhodnutí z moci úřední, a to bez ohledu na to, v jaké formální části daňového řízení byla tato nicotnost zjištěna. V rozsudku ze dne 30. 1. 2018, č. j. 9 Afs 303/2017 - 43, pak Nejvyšší správní soud vyslovil, že je vyloučeno, aby o odvolání mohlo být věcně rozhodnuto, pokud směřuje proti nicotnému rozhodnutí. Je tedy nesmyslné, aby bylo stěžovateli bráněno v přímém přístupu k soudu tím, že má nejdříve využít opravných prostředků, které však neexistují. Nesmyslnost tohoto požadavku potvrzuje též výše citovaný rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2018, který prohlášení nicotnosti podle § 105 daňového řádu uvádí jako prvořadný způsob řešení opravného prostředku proti nicotnému rozhodnutí, nikoli jako řízení následující po vyčerpání řádných opravných prostředků. [8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu a označil námitky stěžovatele za neopodstatněné. Dále uvedl, že z rozsudku NSS ze dne 30. 1. 2018, č. j. 9 Afs 303/2017 - 43, vyplývá, že správce daně může posoudit nicotnost v rámci řízení o odvolání podle daňového řádu. Proti vydanému rozhodnutí o odvolání se tedy lze odvolat a v rámci tohoto odvolacího řízení posuzovat nicotnost odvoláním napadeného rozhodnutí. O odvolání rozhodovalo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 2. 2. 2017, č. j. 4934/17/5100-41458, a napadené rozhodnutí neshledalo nicotným. Stěžovatel však proti tomuto rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství nijak nebrojil. III. Posouzení kasační stížnosti [9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že Finanční úřad pro Prahu 10 (jehož nástupcem je žalovaný) vydal dne 17. 6. 2009 exekuční příkaz na srážky ze mzdy, č. j. 239875/09/010941108618, k vymožení vykonatelného nedoplatku ve výši 3.827.927,70 Kč. Proti tomuto exekučnímu příkazu podal žalobce dne 10. 7. 2009 námitky, kterým žal