5 Afs 134/2019 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 134/2019- 51 - text  5 Afs 134/2019 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: T- Mobile Czech Republic a.s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, Vinohradská 30, 120 00 Praha 2, zast. advokátem Mgr. Ing. Karlem Anderle, AK Frőhlich & Partners, s.r.o., se sídlem Spálená 84/5, Praha1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, č. j. 11 A 95/2017 – 32, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení celkem 4114 Kč; tuto částku je povinen uhradit k rukám žalobce do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla odmítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zrušení sdělení předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 3. 3. 2017, č.j. ČTÚ-761/2017-603, kterým bylo vyřízeno podání žalobce označené jako „rozklad plátce platby na účet univerzální služby za období roku 2006 proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. 11. 2016, č. j. ČTÚ-11 487/2009-611/III-vyř. Tímto sdělením byl žalobce informován o nevrácení vratitelného přeplatku ve výši 17 557 736 Kč a úroku z tohoto vratitelného přeplatku podle § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „daňový řád“). [2] Dne 25. 2. 2009 vydal stěžovatel platební výměr, kterým byla žalobci stanovena platba na účet univerzální služby za období roku 2006 ve výši 17 557 736 Kč; dne 20. 7. 2009 byl platební výměr potvrzen rozhodnutím předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu. Uloženou povinnost žalobce splnil dne 24. 3. 2009. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, rozsudkem městského soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 Ca 309/2009 – 90, byl platební výměr pro nezákonnost zrušen. [3] Dne 9. 1. 2013 vydal stěžovatel nový platební výměr, jímž stanovil platbu za rok 2006 ve stejné výši, ten byl potvrzen rozhodnutím předsedy Rady stěžovatele ze dne 30. 5. 2013. I tento platební výměr byl následně zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, č. j. 5 A 134/2013 – 105; právní účinky rozsudku nastaly dne 13. 5. 2016. Poté byl platební výměr dle § 116 odst. 1 písm. b) daňového řádu zrušen a vyměřovací řízení bylo zastaveno rozhodnutím předsedy Rady stěžovatele ze dne 22. 8. 2016. [4] Žalobce podal dne 21. 10. 2016 žádost o vrácení vratitelného přeplatku ve výši 17 557 736 Kč a úroku z tohoto vratitelného přeplatku ve výši dle § 254 odst. 1 daňového řádu. Dne 21. 11. 2016 zaslal stěžovatel žalobci sdělení č. j. ČTÚ-11 487/2009-611/III-vyř., ve kterém uvedl, že nemůže jeho žádosti vyhovět, neboť prostředky na účtu univerzální služby, resp. příspěvky na tento účet nelze považovat za daň, jakož ani nelze požadovat úroky z takovéhoto příspěvku ve smyslu § 254 daňového řádu. Dne 6. 12. 2016 podal žalobce rozklad, kterým se domáhal změny vydaného rozhodnutí a vyhovění jeho žádosti ze dne 21. 10. 2016 v plném rozsahu. Žalobce nesouhlasil s tím, že mu stěžovatel odepřel finanční prostředky, které žalobce poskytl na základě důvodu (uložení povinnosti platebním výměrem ze dne 25. 2. 2009), který později v důsledku pravomocného rozhodnutí soudu odpadl, čímž žalobci vznikl vratitelný přeplatek. Žalobce se domáhal vrácení přeplatku, který byl dle § 154 odst. 1 daňového řádu povinen správní úřad vrátit z úřední povinnosti; současně požadoval úrok z tohoto vratitelného přeplatku. Podaný rozklad posoudil předseda Rady stěžovatele jako podnět k provedení přezkumného řízení podle § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, přičemž neshledal zákonné důvody pro zrušení nebo změnu napadeného sdělení ze dne 21. 11. 2016, č. j. ČTÚ-11 487/2009-611/III.vyř.; podnět jako nedůvodný přípisem ze dne 3. 3. 2017 č. j. ČTÚ-761/2017-603, odložil. [5] V podané žalobě žalobce namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu absence obsahových náležitostí, dále tvrdil, že z materiálního hlediska je rozhodnutí stěžovatele v rozporu s platnou právní úpravou, zejm. § 254 daňového řádu; namítá rovněž nedostatečně vypořádanou argumentaci, kterou žalobce v opravném prostředku uvedl, zejména nelze seznat úvahu, proč správní orgán i přes výslovný odkaz v § 49 odst. 13 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění do 30. 6. 2010, na daňový řád, se pravidly uvedenými v této normě neřídil, a to především, proč odmítl aplikovat § 254 daňového řádu o vrácení vratitelného přeplatku a vyplacení úroku z něj. Dále v žalobě žalobce podrobně popsal skutkový stav věci, jakož i právní argumentaci svědčící pro uplatnění postupu dle daňového řádu. [6] Městský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. pro nevyčerpání řádných opravných prostředků a podle § 46 odst. 5 s. ř. s. současně postoupil věc k vyřízení žalovanému; současně konstatoval, že žalobci zůstává zachováno právo napadnout žalobou případně rozhodnutí vydané v odvolacím řízení. [7] Městský soud při posouzením věci odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 8 Afs 15/2013-54, v němž se uvádí: „Procesní režim posuzování žádostí o přiznání úroku, resp. vrácení vratitelného přeplatku je v zákoně o správě daní a v daňovém řádu upraven odlišně. Podle § 64 zákona o správě daní správce daně rozhoduje o žádosti o přiznání úroku rozhodnutím, proti kterému je přípustné odvolání. O odvolání rozhoduje správce daně nebo odvolací orgán (viz § 49 a násl. zákona o správě daní). Oproti tomu právní úprava úroku z neoprávněného jednání správce daně podle daňového řádu nepožaduje, aby správce daně vydal o žádosti o přiznání úroku rozhodnutí. Postačuje, aby správce daně vyřídil žádost daňového subjektu například sdělením jako v posuzované věci. Podle § 254 odst. 5 daňového řádu platí, že proti postupu správce daně podle odstavců 1 až 4 může daňový subjekt uplatnit námitku. O námitce musí správce daně rozhodnout, proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání (viz § 254 odst. 5 daňového řádu in fine).“ Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2015, č. j. 7 As 254/2014-48: „Z textu § 254 odst. 1 daňového řádu i z jeho srovnání s dřívější právní úpravou plyne, že o nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně se nevydává rozhodnutí. Daňový řád pro postup správce daně nestanoví žádné formalizované správní řízení, které by mělo být zakončeno vydáním formalizovaného aktu obsahujícího stanovené náležitosti. Zároveň daňový řád předpokládá prostředek, jímž se může daňový subjekt domoci „zprocesnění“ postupu správce daně. Tímto prostředkem jsou námitky podle § 254 odst. 5 daňového řádu, na základě nichž je již správce daně povinen vydat rozhodnutí, proti kterému lze brojit odvoláním a následně i žalobou ve správním soudnictví. Možnost, že by proti sdělení vysvětlujícímu postup správce daně dle § 254 daňového řádu bylo možné brojit odvoláním i námitkami (a následně odvoláním proti rozhodnutí o námitkách), se nejeví jako logická ani vhodná.“ [8] Městský soud konstatoval, že neshledal žádný důvod se od těchto závěrů odchýlit. Dovodil, že postup podle § 254 daňového řádu je postupem toliko faktickým; stěžovatel proto nebyl povinen vydat formalizované rozhodnutí ohledně žádosti žalobce ze dne 21. 10. 2016 o vrácení vratitelného přeplatku ve výši 17 557 736 Kč a úroku z tohoto přeplatku; vyřízení žádosti žalobce formou sdělení bylo proto dostačující a zcela odpovídalo zákonným i judikatorním požadavkům. Dodal, že žalobce se mohl následně bránit proti sdělení stěžovatele ze dne 21. 11. 2016, č.j. ČTÚ-11 487/2009-611/III.vyř. podáním námitky podle § 159 daňového řádu; tím by došlo k zahájení druhé, tentokrát již formalizované fáze postupu podle § 254 daňového řádu. O takto podané námitce by rozhodoval Český telekomunikační úřad, proti jeho rozhodnutí by dále bylo možné podat rozklad jakožto řádný opravný prostředek (§ 254 odst. 5 daňového řádu), o kterém by rozhodl předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu. Proti tomuto rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu by pak bylo možné podat správní žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s. V daném případě však žalobce nepostupoval podle § 254 odst. 5 daňového řádu a námitku proti postupu správce daně nepodal a proti sdělení stěžovatele ze dne 21. 11. 2016 se bránil rozkladem. Zákon však s podáním takovéhoto opravného prostředku proti neformálnímu sdělení správce daně podle § 254 daňového řádu nepočítá; předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu proto podání žalobce ze dne 6. 12. 2016 posoudil jako podnět k přezkumnému řízení podle § 156 odst. 2 zákona č. 500/