5 Afs 197/2019 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 197/2019- 58 - text  5 Afs 197/2019 - 66 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Solartec s. r. o., IČ 496 10 040, se sídlem Za zámečkem 745/17, Jinonice, Praha 5, zast. Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2019, č. j. 11 Af 18/2018 - 131, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2018, 15016/18/5200-11432-807689. Tímto rozhodnutím žalovaný na základě odvolání stěžovatelky změnil jí napadené rozhodnutí – dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 5 (dále jen „správce daně“) ze dne 25. 4. 2017, č. j. 3744921/17/2005-52522-109831, a to tak, že původně doměřenou daň z příjmů právnických osob (dále též „DPPO“) za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši 50 466 470 Kč snížil na částku ve výši 50 461 720 Kč; současně snížil i zákonem stanovené penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, a to na částku ve výši 10 092 344 Kč. [2] Stěžovatelka je daňovým subjektem, který vznikl v roce 1993 se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm a byl veden u Krajského soudu v Ostravě. Dne 23. 1. 2013 byla u stěžovatelky zahájena daňová kontrola tehdy příslušným Specializovaným finančním úřadem, územním pracovištěm v Ostravě (dále jen „specializovaný správce daně“), který tuto kontrolu rovněž dokončil, i když stěžovatelka poté přesunula své sídlo do Prahy a ode dne 10. 3. 2015 je vedena u Městského soudu v Praze. Rozhodnutí o daňové povinnosti stěžovatelky – tedy shora zmíněný dodatečný platební výměr vydal již nově příslušný správce daně (viz výše), který vycházel výlučně z výsledků daňové kontroly obsažených ve zprávě o daňové kontrole vydané specializovaným správcem daně pod č. j. 69289/17/4232-22794-805214, jenž byla projednána a podepsána dne 18. 4. 2017. [3] Správce daně na základě kontrolních zjištění neakceptoval stěžovatelkou uplatněné výdaje v celkové výši 265 613 298 Kč jako výdaje (náklady) daňově uznatelné ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“); tyto výdaje se týkaly především nákladů na nákup prací a dodávek při stavbě fotovoltaických elektráren (dále jen „FVE“) v České republice a na Slovensku (ve výši 257 285 565 Kč), jakož i dalších dílčích nákladů – konkrétně se jednalo o náklady na zprostředkování bankovního úvěru, na finanční poradenství a analýzu, na právní služby, náklady provize za zprostředkování v Itálii a na Slovensku, náklady na zpracování znaleckého posudku, služební cesty, ztrátu z prodeje fotovoltaických panelů (dále jen „FVP“) a náklady související s kontrolním zjištěním na DPH (ve výši 8 327 733 Kč). Správce daně tedy vyšel z toho, že stěžovatelka neoprávněně snížila základ daně z příjmů právnických osob za dané zdaňovací období o výše uvedenou částku, což představuje právě dodatečně doměřenou daňovou povinnost stěžovatelky ve výši 50 466 470 Kč. [4] Proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně podala stěžovatelka odvolání; v něm namítla (i) uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně a dále zpochybnila (ii) procesní průběh daňové kontroly a (iii) jednotlivá skutková zjištění vztahující se k neuznání nákladů jako daňově účinných dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů (kromě dílčích nákladů na služební cesty a nákladů souvisejících s kontrolním zjištěním na DPH). Žalovaný všechny námitky stěžovatelky shledal nedůvodnými s výjimkou jediné, jež se týkala nákladů na zpracování znaleckého posudku ve výši 25 000 Kč. V případě této částky měl žalovaný za to, že stěžovatelka prokázala oprávněnost jejího uplatnění jako nákladu daňově uznatelného, a proto o ni snížil základ daně stanovený správcem daně dle § 23 odst. 3 písm. c) bod 2 zákona o daních z příjmů a ve výsledku pak změnil (snížil) i výslednou daňovou povinnost, a to na výslednou částku 50 461 720 Kč. II. Rozhodnutí městského soudu [5] Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, v níž uplatnila v podstatě stejnou strukturu i obsah námitek jako v odvolání. Městský soud podanou žalobu zamítl jako nedůvodnou dle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [6] Nejprve se městský soud zabýval otázkou prekluze práva doměřit daň. Podobně jako žalovaný vyšel z toho, že včasným zahájením daňové kontroly dne 23. 1. 2013 počala běžet nová tříletá lhůta pro stanovení daně, která by uplynula dne 23. 1. 2016. V důsledku mezinárodní spolupráce (dožádání do Itálie a na Slovensko) však tato nová tříletá lhůta v souladu s § 9 odst. 2 zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní“), neběžela po dobu 488 dnů (tj. od odeslání dožádání, resp. žádostí o spolupráci do obdržení odpovědí na tyto žádosti); to znamená, že nová lhůta by uplynula až dne 26. 5. 2017. Dodatečný platební výměr byl stěžovatelce oznámen dne 2. 5. 2017, tedy v posledních dvanácti měsících před uplynutím uvedené lhůty, a proto se daná lhůta v souladu s § 148 odst. 2 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), prodloužila o jeden rok, tj. do dne 26. 5. 2018. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 3. 4. 2018, dovodil městský soud, že v daném případě lhůta pro stanovení daně neuplynula. [7] Procesní námitky stěžovatelky se týkaly za prvé: použití důkazů získaných v rámci jiné daňové kontroly – prováděné specializovaným správcem daně u stěžovatelky na DPH, a za druhé: postupu před zahájením daňové kontroly na DPPO, kdy specializovaný správce daně nejprve nevyzval stěžovatelku k podání dodatečného daňového přiznání podle § 145 odst. 2 daňového řádu. Městský soud ani jednu z těchto námitek neshledal důvodnou. K první z nich konstatoval, že jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti. Důkazy provedené při kontrole jednoho druhu daně tak mohou být použity i při kontrole a stanovení výše jiného druhu daně, pokud byly získány v souladu se všeobecně závaznými právními předpisy a byla zachována práva daňového subjektu. K tomu v daném případě došlo, a proto se nelze ztotožnit s názorem stěžovatelky, že nebylo možno použít pro daňovou kontrolu DPPO důkazy, které byly zjištěny v rámci daňové kontroly DPH, konkrétně výsledky mezinárodního dožádání na Slovensko ohledně daňového subjektu s názvem: Družstvo MYHOVYCH (dále jen „MYHOVYCH“). K druhé ze zmíněných procesních námitek městský soud uvedl, že specializovaný správce daně neměl důvod postupovat podle § 145 daňového řádu. Zahájení daňové kontroly na DPPO v lednu 2013 bylo dle jeho názoru logické a v souladu se zákonem, neboť důkazní řízení v rámci daňové kontroly na DPH – zahájené v prosinci 2012 (za zdaňovací období duben, květen, říjen, listopad a prosinec roku 2010), resp. v únoru 2013 (za zdaňovací období leden, únor, březen, červen, červenec, srpen a září 2010) – dosud nebylo ve fázi, kdy by již měl k dispozici poznatky o tom, že k doměření daňové povinnosti stěžovatelky skutečně dojde. Nebylo proto na místě vyzývat stěžovatelku k podání dodatečného daňového přiznání, jak namítala. [8] Nedůvodné shledal městský soud též námitky, které se vztahovaly k neuznání konkrétních nákladů jako daňově účinných dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Jednalo se o náklady na nákup prací a dodávek při stavbě FVE, jakož i další dílčí náklady, s jejichž vyloučením stěžovatelka nesouhlasila, obsáhle opakovala a rozvíjela argumentaci uplatněnou již v daňovém řízení, s níž se správce daně potažmo žalovaný podrobně vypořádal. S tímto vypořádáním se městský soud ztotožnil, poukázal přitom na rozložení důkazního břemene v daňovém řízení s tím, že je to daňový subjekt – tedy stěžovatelka, kdo prokazuje existenci a výši výdajů snižujících základ daně (daňově účinných výdajů). To se jí nepodařilo, přičemž ve vztahu k vyloučeným výdajům na výstavbu FVE vyšel městský soud ze závěrů žalovaného založených na zásadních pochybnostech, zejména pokud jde o deklarované dodavatele, jakož i rozsah, čas a cenu jejich plnění. U některých deklarovaných dodavatelů – společností: AGROMIX s.r.o. (dále jen „AGROMIX“), D.B.K.S. spol. s r.o. (dále jen „D.B.K.S.“)