5 Afs 406/2019 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 406/2019- 24 - text 5 Afs 406/2019 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. T.V., CSc., zast. JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 48 Af 8/2017 – 37, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Žalobce vlastní v Bořeňovicích, v části obce Struhařov, nemovitost č. p. 8, kterou v letech 2014 až 2016 část roku obýval a využíval ji k rekreaci. Obecní úřad Struhařov (dále jen „správní orgán‘‘) vydal dne 19. 5. 2014 platební výměr č. 9/2014, č. j. 3ko/2015 (dále jen ,,platební výměr 1‘‘), kterým žalobci vyměřil poplatek za komunální odpad za období roku 2014, v částce 1100 Kč, dle § 17a zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), ve spojení s § 139 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, (dále jen „daňový řád“) a obecně závaznou vyhláškou obce Struhařov č. 1/2010, o poplatku za komunální odpad (dále jen „obecní vyhláška“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 12. 2016, č. j. 180756/2016/KUSK (dále jen ,,napadené rozhodnutí 1‘‘) k odvolání žalobce změnil výrokovou část platebního výměru 1 tak, že doplnil číslo účtu příslušného poskytovatele platebních služeb, na který má být částka uhrazena, a lhůtu k plnění. [2] Dne 10. 6. 2015 vydal správní orgán platební výměr č. 3/2015, č. j. 3ko/2015 (dále jen „platební výměr 2“), kterým žalobci vyměřil poplatek za komunální odpad za období roku 2015, v částce 1000 Kč; žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2017, č. j. 099305/2017/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí 2“) k odvolání žalobce změnil výrokovou část platebního výměru 2 doplněním pokynů k platbě vyměřeného poplatku. Téhož dne vydal správní orgán platební výměr č. 8/2016, č. j. 8ko/2016, kterým žalobci vyměřil poplatek za komunální odpad za období roku 2016, v částce 1100 Kč (dále jen „platební výměr 3“); žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 9. 2017 č. j. 110127/2017/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí 3“), k odvolání žalobce změnil výrokovou část platebního výměru doplněním údajů k platbě poplatku. [3] Proti všem třem rozhodnutím žalovaného podal žalobce postupně v průběhu roku 2017 správní žaloby ke Krajskému soudu v Praze (dále ,,krajský soud‘‘). Argumentační obsah správních žalob byl ve značné míře totožný; žalobce předně namítal, že ve výroku platebních výměrů není uvedeno konkrétní ustanovení obecní vyhlášky. Poukázal na to, že uvedená vyhláška stanoví výši poplatku v závislosti na počtu a objemu nádob na odpad, frekvenci a období jejich odvozu, které jsou tak materiálně základem, z něhož se poplatek vyměřuje; základ daně musí být uveden ve výroku a musí být odůvodněno, jak k němu správce daně dospěl. Správní orgán I. stupně a žalovaný neodkázali na konkrétní ustanovení vyhlášky, a ani neuvedli nic k nádobám na odpad. Žalobce též vytkl žalovanému, že v napadeném rozhodnutí bagatelizoval vady výroku platebních výměrů spočívající v neuvedení zdaňovacího období a čísla účtu. Dále namítl nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, neboť žalovaný se nevypořádal s odvolací námitkou spočívající v tom, že žalobce nepodal daňové tvrzení, správce daně byl proto povinen postupovat dle § 145 odst. 1 daňového řádu a vyzvat jej k jejich podání. Tvrdil, že neodůvodněním platebních výměrů mu bylo znemožněno řádně argumentovat v odvolání, neboť nevěděl, na základě čeho správní orgán I. stupně usoudil, že při činnosti žalobce v jeho nemovitosti vzniká odpad a kolik a jakým způsobem, stanovil z toho vyplývající počet a objem nádob a frekvenci a období odvozu. Tuto zásadní vadu nemůže napravit žalovaný doplněním odůvodnění, neboť tím by bylo žalobci upřeno právo na posouzení doplněných důvodů v odvolacím řízení. Namítl rovněž, že správní orgán vyměřil poplatek za komunální odpad pouze na základě vlastnictví a užívání nemovitosti bez zjištění, zda při užívání jeho nemovitosti vzniká odpad. [4] Krajský soud žaloby spojil ke společnému řízení, neshledal je důvodné a zamítl je. Konstatoval, že neuvedení konkrétních ustanovení obecní vyhlášky, s ohledem na stručnost tohoto předpisu a vymezenému předmětu úpravy, nemohlo založit nejasnost či nezákonnost správních rozhodnutí. Uvedl, že ve výroku musí být uvedena výše poplatku za komunální odpad, jehož úhrada se ukládá; pokud jde o způsob stanovení výše, postačí uvedení v odůvodnění. Krajský soud uzavřel, že výroky jsou dostatečně určité a srozumitelné; žalobce byl dostatečně seznámen s tím, podle jakých právních předpisů bylo postupováno, a měl možnost se proti vyměřenému poplatku bránit v podaném odvolání. Výše poplatku uvedená ve výroku ve všech případech odpovídá sazbě poplatku stanovené pro sběrné nádoby „110 nebo 120 l duben - září 1 x 14 dní“ uvedené v příloze č. 2 vyhlášky pro příslušná období (za období let 2014 a 2016 výlučně této sazbě); s tím pak korespondují odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž se podává, že poplatek byl stanoven pro nemovitost, kterou žalobce užívá pouze po část roku k rekreaci, čemuž odpovídá uplatněná sazba za období duben až říjen, a to v nižší z možných sazeb (pro nižší frekvenci odvozu odpadu 1 x za 14 dní při užívání nemovitosti po část roku od dubna do října). Soud se s ohledem na uvedené neztotožnil s žalobcem, že poplatek za komunální odpad byl v projednávaných případech stanoven podle pomůcek dle § 98 daňového řádu. [5] Krajský soud se s žalobcem neztotožnil ani v tom, že žalovaný v napadených rozhodnutích bagatelizoval vady výroku platebních výměrů spočívající v neuvedení zdaňovacího období a čísla účtu. Poukázal na to, že žalovaný doplnil výroky o údaj o čísle účtu poskytovatele platebních služeb, na který má být částka uhrazena, čímž vytýkanou vadu napravil a uvedl výrok do souladu s § 102 odst. 1 písm. d) daňového řádu, konstatoval, že náprava vad rozhodnutí i vad řízení, jež vydání daňového rozhodnutí předcházela, probíhá v rámci odvolacího řízení, přičemž prvostupňové a odvolací řízení tvoří spolu jeden celek a teprve odvolacím rozhodnutím je o předmětu řízení pravomocně rozhodnuto. [6] K povinnosti vyzvat žalobce k podání daňového přiznání dle § 145 odst. 1 daňového řádu krajský soud uvedl, že ačkoli se při správě poplatku za komunální odpad postupuje podle daňového řádu (§ 17a odst. 6 zákona o odpadech), neužijí se veškerá jeho ustanovení. Mezi ustanovení, která nelze použít, patří i § 145 odst. 1 daňového řádu, neboť zákon o odpadech s mechanismem daňového tvrzení nepracuje. Řádné daňové tvrzení se příslušnému správci poplatku tedy nepodává a naplněním podmínek stanovených zákonem ve spojení s obecně závaznou vyhláškou vydanou na jeho základě nastupuje rovnou povinnost platební. Nezaplatí-li poplatník poplatek včas nebo ve správné výši, bude mu poplatek vyměřen platebním výměrem ve výši stanovené vyhláškou na základě zákona. K námitce žalobce, že není registrován jako plátce poplatku, soud proto dále uvedl, že tato okolnost není pro posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí s ohledem na vznik poplatkové povinnosti významná. Krajský soud rovněž zdůraznil, že poplatková povinnost vzniká na základě naplnění podmínek stanovených v § 17a odst. 2 zákona o odpadech ve spojení s podmínkami vyhlášky č. 1/2010, přičemž současně žalobce v podaném odvolání netvrdil nic o tom, že by žil natolik výjimečným alternativním způsobem, při němž by byl zcela eliminován vznik jakéhokoli komunálního odpadu. Žalobce až po uplynutí lhůty k podání žaloby při jednání soudu rozšířil žalobní tvrzení tak, že oproti roku 2008 a 2009 vzniku odpadu při užívání nemovitosti zcela zamezil, tato svá tvrzení však žádným způsobem nekonkretizoval (neuvedl, jakým způsobem tak učinil, nepopsal způsob svého života a užívání nemovitosti) a neoznačil žádné důkazy k jejich prokázání. [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Krajskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)] a vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]; jeho námitky odpovídají též důvodům dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [8] Předně stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se řádně nevypořádal s jeho námitkou, že výroky platebních výměrů, a to ani po změně napadenými rozhodnutími, neuvádějí konkrétní údaj o počtu a objemu nádob na odpad a frekvenci a období svozu; absenci těchto základních údajů krajský soud dle stěžovatele bag