5 As 237/2020 — Nejvyšší správní soud

5 As 237/2020- 10 - text 5 As 237/2020 - 14 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci navrhovatele: Ing. V. S., proti odpůrcům: 1) ZF Automotive Czech s.r.o., se sídlem Na Roli 2405/26, Jablonec nad Nisou, 2) MUDr. P. T., v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti výroku I. a II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 6. 2020, č. j. 59 A 58/2020 – 4, takto: I. Návrh navrhovatele na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá. II. Kasační stížnost navrhovatele proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 6. 2020, č. j. 59 A 58/2020 – 4, se odmítá. III. Výrok II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 6. 2020, č. j. 59 A 58/2020 – 4, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o části kasační stížnosti, jež byla odmítnuta. V. Navrhovateli se náhrada nákladů řízení o zbývající části kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se navrhovatel (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výroků I. a II. shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. Výrokem I. napadeného usnesení krajský soud odmítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým měla být odpůrcům uložena povinnost vystavit a doručit stěžovateli lékařský posudek o jeho zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel kategorie A a B a k zajištění důkazu předložit soudu úplnou zdravotní dokumentaci stěžovatele. Výrokem II. uvedeného usnesení pak krajský soud zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů pro navazující soudní řízení. Výrokem III. krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. [2] Stěžovatel ve svém podání doručeném krajskému soudu dne 15. 6. 2020 uváděl, že je bez přerušení a postihů držitelem řidičského oprávnění v kategorii motorových vozidel od 18. 6. 1965. Odpůrkyně ad 2) jakožto praktická lékařka ordinující ve zdravotnickém zařízení odpůrce 1) dne 5. 6. 2020 odepřela stěžovateli dle jeho tvrzení vystavit lékařský posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, ať již s jakýmkoli výsledkem, ačkoli k tomu měla, nebo si mohla opatřit v plné součinnosti se stěžovatelem, potřebné podklady. Tím měla stěžovateli odepřít ode dne 9. 6. 2020 právo na řízení motorových vozidel a zároveň i možnost bránit se proti tomu obvyklou právní cestou dle správního řádu. Z tohoto důvodu se stěžovatel domáhal vydání zmíněného předběžného opatření vůči oběma odpůrcům a dále požádal, aby ho soud, jakožto seniora s podprůměrným důchodem, pro následující soudní řízení osvobodil od soudních poplatků, a navrhl, aby mu soud, vzhledem k tomu, že je osobou práva neznalou, pro toto řízení ustanovil zástupce z řad advokátů. [3] Krajský soud odmítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jelikož stěžovatel nepodal před uplatněním předmětného návrhu ani spolu s ním žádný návrh, kterým by bylo zahájeno řízení ve věci samé. Podle názoru krajského soudu v soudním řízení správním (§ 38 odst. 1 s. ř. s.), na rozdíl od občanského soudního řízení (§ 74 a násl. o. s. ř.) se nelze domáhat vydání předběžného opatření samostatně, bez vazby na probíhající řízení, z něhož vzejde rozhodnutí týkající se předběžným opatřením provizorně řešené otázky. Navíc krajský soud dospěl k závěru, že odpůrci, tj. poskytovatel zdravotních služeb a konkrétní lékařka působící u tohoto poskytovatele, nevystupují při vydávání lékařského posudku v pozici správních orgánů. Krajský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 Ads 81/2005 – 125, publ. pod č. 1554/2008 Sb. NSS (zde zmiňovaná konečná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz) a na navazující nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08. [4] Návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro navazující soudní řízení krajský soud zamítl, neboť dospěl k závěru o zjevné bezúspěšnosti budoucí žaloby. Dle obsahu podání stěžovatele by se podle názoru krajského soudu jednalo o žalobu na ochranu proti nečinnosti spočívající v nevydání lékařského posudku, taková žaloba by ovšem vzhledem k absenci vrchnostenského postavení odpůrců zjevně nemohla být úspěšná. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření odpůrců [5] Proti výrokům I. a II. uvedeného usnesení brojí stěžovatel kasační stížností, v níž namítá, že jeho podání představovalo po obsahové stránce návrh na zahájení řízení, a to včetně návrhu na zajištění důkazů, krajský soud jej tedy měl posoudit jako žalobu. Dále stěžovatel podotýká, že mu postupem odpůrců bylo v konečném důsledku znemožněno vykonávat podnikatelskou činnost na základě živnostenského oprávnění, předmětná věc by tedy měla podléhat přezkumu ve správním soudnictví, přesto mu krajský soud soudní ochranu odpírá. Poučení o nepřípustnosti kasační stížnosti (patrně proti výroku I. – pozn. NSS) usnesení krajského soudu považuje stěžovatel za nesprávné. Stěžovatel uvádí, že v minulosti v obdobné věci Vrchní soud v Praze stanovil Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci povinnost se návrhem zabývat, a to na návrh Okresního soudu v Liberci. V případě, že krajský soud shledal svou nepříslušnost k rozhodnutí ve věci, měl dle stěžovatele postupovat jinak, než učinil. [6] S kasační stížností stěžovatel spojil rovněž návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. [7] Ani jeden z odpůrců se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou ve věci dány veškeré podmínky pro to, aby o kasační stížnosti mohl vydat meritorní rozhodnutí, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a je podána oprávněnou osobou (§ 102 s. ř. s.). [9] Pokud jde o podmínku zaplacení soudního poplatku za danou kasační stížnost, Nejvyšší správní soud již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014  19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, dospěl k následujícímu závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§ 1 písm. a), § 2 odst. 2 písm. b) a § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].“ Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou pouze vůči výroku II. napadeného rozhodnutí (viz dále), jímž bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce pro budoucí řízení o žalobě, tedy nikoliv o návrhu ve věci samé či jiném podání, s nímž zákon spojuje vznik poplatkové povinnosti. V případě kasační stížnosti proti napadenému výroku, kterou Nejvyšší správní soud posoudil po věcné stránce, tedy stěžovatele poplatková povinnost netíží. [10] Pokud jde o podmínku spočívající v obligatorním zastoupení stěžovatele bez příslušného právního vzdělání advokátem v řízení o kasační stížnosti, své závěry učiněné v citovaném rozhodnutí ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát i do následující úvahy: „Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení § 105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Z citovaného usnesení rozšířeného senátu tedy plyne, že ani povinné zastoupení stěžovatele bez příslušného právního vzdělání advokátem není vyžadováno v těch případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí, jímž se řízení o žalobě nekončí, navíc v tomto případě byl procesní návrh na ustanovení zástupce učiněn dokonce před zahájením samotného řízení o žalobě (viz § 35 odst. 10 větu třetí s. ř. s.). [11] I přesto musel Nejvyšší správní soud nejprve posoudit návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dané kasační stížnosti, neboť byť není zastoupení stěžovatele advokátem v tomto řízení obligatorní, je jistě možné. I kdyby ovšem stěžovatel splňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s., Nejvyšší správní soud shledal, že v žádném případě není splněna další nezbytná podmínka pro ustanovení zástupce dle § 35 odst. 10 s. ř. s., neboť zastoupení stěžovatele není v tomto případě nezbytně třeba pro ochranu jeho práv v řízení o předmětné kasační stížnosti. Posuzovaná právní otázka naplnění podmínek pro ustanovení zástupce pro budoucí řízení o