5 As 45/2019 — Nejvyšší správní soud

5 As 45/2019- 38 - text 5 As 45/2019 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. P. R., zastoupen Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 8 A 172/2018 – 17, takto: I. V řízení o kasační stížnosti se pokračuje. II. Kasační stížnost se zamítá. III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Tomáši Markovi, advokátovi, se odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů n e přiznává. Odůvodnění: [1] Žalobce se žádostí ze dne 1. 11. 2010 domáhal po žalované poskytnutí informace o výši starobního důchodu žalobcova zemřelého otce J. R. za období let 2000 – 2010 včetně. Sdělením ze dne 12. 11. 2010, č. j. X, žalovaná odmítla poskytnout požadované informace s ohledem na § 14 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen ,,zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), jenž nařizuje orgánům sociálního zabezpečení povinnost zachovávat mlčenlivost a neumožňuje jim poskytovat informace bez souhlasu osoby, které se týkají, a to ani osobám blízkým, včetně potomků; tato povinnost nezaniká smrtí dotčené osoby. Proti sdělení žalované podal žalobce dne 9. 12. 2010 písemnost označenou jako odvolání. [2] Dne 13. 4. 2015 podal žalobce proti sdělení žalované ze dne 12. 11. 2010 žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen ,městský soud“), kterou městský soud usnesením ze dne 27. 7. 2017, č. j. 8 A 89/2015 - 66, odmítl pro opožděnost. [3] Uvedené usnesení napadl žalobce kasační stížností; Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2018, č. j. 8 As 203/2017 – 39, napadené usnesení zrušil a současně žalobu odmítl. Nejvyšší správní soud sice shledal výrok usnesení městského soudu věcně správným, ovšem založeným na nesprávném důvodu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že souzená věc se týká žádosti o poskytnutí informace podané po novelizaci § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen ,,zákon o svobodném přístupu k informacím“); městský soud však posuzoval nevydané rozhodnutí o odvolání jako fiktivní rozhodnutí, od toho poté nesprávně dovodil zmeškání lhůty pro podání žaloby. Pominul zcela, že zákon o svobodném přístupu k informacím počínaje účinností zákona č. 61/2006 Sb. fikci negativního rozhodnutí o odvolání žadatele o informaci pro případ, že odvolací správní orgán nerozhodl do 15 dní od předložení odvolání, již nestanoví. Městský soud tak měl v souzeném případě vyjít z toho, že podmínkou přípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem [§ 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“]. V souzeném případě žalobce podal proti rozhodnutí žalované odvolání, odvolací správní orgán však rozhodnutí o odvolání nevydal. V takovém případě nebyla podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem splněna a městský soud tak vycházel z nesprávného výkladu zákona a nesprávně žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., namísto § 46 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Nejvyšší správní soud současně uvedl, že za situace, kdy již marným uplynutím lhůty pro rozhodnutí o odvolání nedochází ke vzniku negativního fiktivního rozhodnutí, je na místě brojit proti nečinnosti odvolacího orgánu prostředky k ochraně proti nečinnosti, případně po jejich vyčerpání žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 s. ř. s. [4] Žalobce v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu přípisem ze dne 30. 7. 2018 navrhl, aby Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen ,,ministerstvo“) přijalo opatření proti nečinnosti žalované. Ministerstvo ve sdělení ze dne 8. 8. 2018, č. j. MPSV-2018/151499 – 710/1, připomnělo, že se záležitostí žalobce zabývalo v souvislosti s vyřizováním jeho stížnosti ze dne 12. 9. 2011, přitom dopisem ze dne 11. 10. 2011 mu vysvětlilo postup podle § 14 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, s tím, že o podání podobných informací může požádat pouze soud projednávající dědictví po zemřelém. Ministerstvo zdůraznilo, že podání žalobce ze dne 9. 12. 2010 označené jako odvolání, bylo vyřízeno podle § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,správní řád“). Podle sdělení ministerstva byla žalobci dne 2. 2. 2011 zaslána odpověď Odboru interního auditu, kontroly a stížností žalované, v němž byl žalobce upozorněn na skutečnost, že sdělení ze dne 12. 11. 2010 není rozhodnutím ve smyslu § 15 zákona o svobodném přístupu k informacím a nelze se proti němu odvolat. Proto také bylo žalobci zasláno pouze informativní sdělení týkající se aplikace zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a podání žalobce nebylo postoupeno jako odvolání nadřízenému správnímu orgánu ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím. [5] Žalobce následně podal dne 16. 11. 2018 žalobu u městského soudu proti nečinnosti žalované; zrekapituloval průběh celé věci, s tím, že jeho návrhu ze dne 30. 7. 2018, aby ministerstvo přijalo opatření proti nečinnosti žalované, nebylo vyhověno; navrhl, aby soud uložil žalované ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku předložit odvolání žalobce ze dne 9. 12. 2010 spolu se spisovým materiálem ministerstvu k rozhodnutí, dále aby uložil ministerstvu o odvolání žalobce do 15 dnů rozhodnout. [6] Městský soud vyšel ze znění § 80 odst. 1, odst. 2 s. ř. s. a § 16 odst. 1, 2 a 3 zákona o svobodném přístupu k informacím a dovodil, že lhůta k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti by marně uplynula již ke dni 11. 1. 2012. Ve snaze o maximální vstřícnost k oprávněným zájmům žalobce městský soud vycházel pro počátek stanovení lhůty k podání nečinnostní žaloby až ke dni 2. 2. 2011, kdy bylo žalobci k jeho stížnosti sděleno, že správní orgán nepokládá jeho podání za odvolání a nebude se jím dále zabývat. Lhůta k podání žaloby by v tomto případě marně uplynula 2. 2. 2012. Žaloba na ochranu před nečinností žalovaného tak byla dle městského soudu podána i tak zjevně opožděně a nezbylo, než ji z tohoto důvodu odmítnout. [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu kasační stížností. Nesouhlasí s názorem městského soudu, že lhůta k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti marně uplynula ke dni 2. 2. 2012, kdy stěžovateli byla zaslána odpověď odboru interního auditu kontroly a stížností žalované, v němž byl stěžovatel upozorněn na skutečnost, ze sdělení ze dne 12. 11. 2010, č. j. X, není rozhodnutím ve smyslu § 15 zákona o svobodném přístupu k informacím a nelze se proti němu odvolat. Stěžovatel dále konstatuje, že žalovaná dosud nepředala jeho odvolání z 9. 12. 2010 spolu se spisovým materiálem svému nadřízenému orgánu, a to v rozporu s § 16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. Vzhledem k tomu, že nadřízený orgán žalované o tomto odvolání dosud nerozhodl, dovozuje stěžovatel, že nečinnost žalované a ministerstva práce a sociálních věcí a zásah do práv stěžovatele nadále trvá. [8] Stěžovatel se domnívá, že pro posouzení otázky včasnosti podání jeho správní žaloby ve smyslu § 80 odst. 1 s. ř. s. je právně rozhodující skutečnost, že žalovaná fyzicky stále nepředala předmětné odvolání nadřízenému správnímu orgánu. Z toho stěžovatel dovozuje, že dosud lhůta dle § 80 odst. 1 s. ř. s. nezačala plynout. [9] Závěrem stěžovatel namítá porušení svých základních a ústavně garantovaných práv na soudní ochranu, na rovné zacházení, na spravedlivý proces bez průtahů a jinou právní ochranu a na legitimní očekávání stěžovatele. Stěžovatel navrhuje zrušit usnesení městského soudu v celém rozsahu, a dále uložit žalované postoupit spisový materiál ministerstvu, aby ve smyslu § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím rozhodlo o odvolání stěžovatele. [10] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. [11] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 7. 5. 2020, č. j. 5 As 45/2019 – 34, řízení přerušil, neboť ve věci sp. zn. 2 Azs 300/2018 podal druhý senát NSS dle č. 95 Ústavy České republiky Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 80 odst. 1 a 2 s. ř. s. V projednávané věci bylo městským soudem aplikováno ustanovení, které bylo předmětem návrhu, přičemž výsledek řízení před Ústavním soudem měl zásadní význam na posouzení projednávané věci. Nejvyšší správní soud proto podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozhodl o přerušení řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu. [12] Ústavní soud nálezem ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/19, ve věci návrhu na zrušení § 80 odst. 1 a 2 s. ř. s. rozhodl (návrh zamítl); odpadla tak překážka, pro kterou