7 Ads 255/2019 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 255/2019- 28 - text 7 Ads 255/2019 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudkyň Mgr. Zuzany Břízové a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. S., zastoupen JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2019, č. j. 1 Ad 36/2018  37, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 14. 3. 2018, č. j. X přiznala žalobci od 23. 2. 2016 starobní důchod podle § 29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve výši 10 385 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil námitkami, které žalovaná rozhodnutím ze dne 24. 9. 2018, č. j. X zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Předmětem sporu mezi žalobcem a žalovanou je to, zda měla být žalobci do vyměřovacího základu započtena též renta, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyplácená od 12. 3. 2003 do 28. 2. 2018. Žalovaná dospěla k závěru, že pracovní neschopnost nevznikla následkem pracovního úrazu či nemoci z povolání, náhrada za ztrátu na výdělku byla vyplácena podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nebyla tedy poskytována jako náhrada za ztrátu na výdělku podle zákoníku práce. Podmínka ustanovení § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění nebyla splněna a náhradu za ztrátu na výdělku tak nelze zohlednit pro výpočet starobního důchodu žalobce. [2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaná postupovala správně, když do vyměřovacího základu žalobce nezahrnula náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť tyto náhrady se započítávají pouze v případě pracovního úrazu dle pracovněprávních předpisů. Zákon o důchodovém pojištění obsahuje jasný odkaz na pracovněprávní předpisy, které se vztahují pouze na právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Odkaz na občanskoprávní úpravu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyplývající ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), navazujícího na zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), vynechává. Žalobce sám uvedl, že úraz utrpěl při dopravní nehodě, kdy byl osobou samostatně výdělečně činnou, a že mu v důsledku jeho úrazu byla vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 447 obč. zák. Ve vztahu k namítané tvrdosti této úpravy v zákoně o důchodovém pojištění a diskriminaci osob samostatně výdělečně činných odkázal městský soud na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Dále upozornil na rozdílnou úpravu náhrady škody na zdraví v zákoníku práce a občanském zákoníku. Žalovaná dle městského soudu postupovala v souladu se zákonem. II. [3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [4] Výklad ustanovení § 16 zákona o důchodovém pojištění tak, jak jej přijal městský soud, je dle stěžovatele nesprávný. Podle městského soudu lze za pracovní úraz považovat dle ustanovení § 25 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění pouze úraz, který pojištěnec utrpěl při činnosti zakládající účast na pojištění a který se za takový považuje dle pracovněprávních předpisů platných v době vzniku invalidity následkem pracovního úrazu. Žalobce byl sice v době úrazu účasten důchodového pojištění, byl pracovat, nebyl však zaměstnancem vykonávajícím závislou činnost, ale byl osobou samostatně výdělečně činnou, vykonávající na základě živnostenského oprávnění činnost řidiče nákladních vozů. Jeho dočasná pracovní neschopnost tak nevznikla následkem pracovního úrazu ani nemoci z povolání. Takový postup považuje stěžovatel s odkazem na článek 30 odst. 1 (nesprávně uvedeno čl. 31 odst. 1) Listiny základních práv a svobod za diskriminační a protiústavní, neboť nepřiměřeně zvýhodňuje postavení jedné skupiny účastníků na důchodovém pojištění nad jinou a osoby, jež se dostanou do situace způsobující ztrátu možnosti vykonávat dosavadní výdělečnou činnost a jsou účastny důchodového pojištění, pak nemají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří co do doby, kdy místo výdělku za svou činnost mimo závislou práci pobíraly náhradu za dlouhodobou pracovní neschopnost. Pokud utrpí osoba samostatně výdělečně činná, která je účastníkem důchodového pojištění, úraz při výkonu činnosti, pro nějž je dlouhodobě neschopná vykonávat činnost, a pobírá jako kompenzaci za tuto skutečnost náhradu za ztrátu na výdělku, není jí tato náhrada oproti osobám v zaměstnaneckém poměru započtena do osobního vyměřovacího základu pro výpočet starobního důchodu. Tato úprava je neúměrně tvrdá. Stěžovatel po dobu téměř 15 let nemohl vykonávat bez své viny výdělečnou činnost a jeho příjem nahrazující výdělek mu i přes účast na důchodovém pojištění nebude započítán do vyměřovacího základu pro výpočet starobního důchodu. Žalovaná, popř. soud měli dle stěžovatele neúměrnou tvrdost a nespravedlivé upřednostnění jedné skupiny účastníků důchodového pojištění korigovat v mezích správního uvážení a přijmout takový výklad příslušného ustanovení, aby bylo dosaženo rovnosti účastníků důchodového pojištění ve vztahu k nároku na zahrnutí náhrady za ztrátu na výdělku do osobního vyměřovacího základu. [5] Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry městského soudu. Podle žalované jsou pro účely stanovení výše vyměřovacího základu hodnotitelné pouze náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz nebo nemoc z povolání (§ 195 a 206 odst. 2 zákoníku práce). Žalobce předloženým potvrzením o vyplacených náhradách za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jednoznačně neprokazuje, že by mu tato náhrada byla přiznána v souvislosti s utrpěným pracovním úrazem. Ani z její spisové dokumentace to nelze dovodit. Postup žalované nebyl diskriminační, neboť dle Listiny základních práv a svobod mají sice občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele, formu tohoto zabezpečení v podrobnostech však stanoví zákon. Žalovaná dle zákona postupovala, stěžovatele na jeho právech nezkrátila. III. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] V nynějším případě není sporu, že stěžovatel utrpěl zranění při dopravní nehodě, k níž došlo dne 13. 2. 2003. Po skončení pracovní neschopnosti pobíral nikoliv náhradu za ztrátu na výdělku podle zákoníku práce, ale náhradu podle § 447 obč. zák. zajišťovanou mu pojišťovnou z pojistné smlouvy zákonného pojištění motorového vozidla, jehož provozem byla stěžovateli způsobena škoda při dopravní nehodě. [9] Otázkou možnosti započtení náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyplácené dle občanského zákoníku se Nejvyšší správní soud zabýval již ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2020, č. j. 10 Ads 236/2019 - 36, v němž uvedl: „Do vyměřovacího základu pojištěnce za dobu po 31. prosinci 1995 se pro účely stanovení ročního vyměřovacího základu nezahrnuje náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě vyplácená podle § 447 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku [§ 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění; shodně pro dobu před 1. lednem 1996 viz § 11 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 11a vyhlášky federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995].“ [10] Nejvyšší správní soud dospěl v citovaném rozhodnutí dále k závěru, že „pro účely důchodového pojištění nejsou nároky podle občanského zákoníku a podle zákoníku práce vzájemně zaměnitelné. Předpisy důchodového pojištění výslovně hovoří o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz (nemoc z povolání).“ Tyto náhrady upravoval § 195 zákona č. 155/1995 Sb., zákoníku práce účinného do 31. 12. 2006 (od 1. 1. 2007 § 271b zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce). Jak starý, tak nový zákoník práce stanoví objektivní odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu. Pracovní úraz pak definují mimo jiné jako poškození zdraví nebo smrt zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Z uvedeného je tedy zřejmé, že pracovní úraz může vzniknout pouze zaměstnanci, který na základě pracovněprávního