53 Co 239/2016 — Nejvyšší správní soud

Konf 41/2017- 23 - text Konf 41/2017 - 25 pokračování USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Romana Fialy, Mgr. Víta Bičáka, Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Tomáše Rychlého, rozhodl o návrhu Energetického regulačního úřadu, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním na straně jedné a Obvodním soudem pro Prahu 8, Městským soudem v Praze, Nejvyšším soudem na straně druhé, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 143/2016, o zaplacení 158 969 338,40 Kč s příslušenstvím: žalobkyně ČEPS, a.s., se sídlem Elektrárenská 774/2, Praha 10, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, a žalované OTE, a.s., se sídlem Sokolovská 192/79, Praha 8, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem Milešovská 2137/12, Praha 3, takto: I. V řízení se pokračuje. II. Příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 143/2016, o zaplacení 158 969 338,40 Kč s příslušenstvím, je správní orgán. Odůvodnění: [1] Návrhem doručeným dne 14. 8. 2017 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“), se Energetický regulační úřad (dále též „ERÚ“ nebo „navrhovatel“) domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb. mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 8 ve věci žaloby vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 27 C 143/2016 o zaplacení 158 969 338,40 Kč s příslušenstvím (dále i jen „kompetenční návrh“). [2] Z dotčeného soudního spisu vyplynuly následující skutečnosti. [3] Žalobkyně (ČEPS, a.s.; dále jen „žalobkyně (ČEPS)“) je provozovatelem přenosové soustavy ve smyslu § 24 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“). Žalovaná (OTE a.s.; dále jen „žalovaná (OTE)“) je operátorem trhu ve smyslu § 20a energetického zákona. Žalobkyně (ČEPS) se návrhem na vydání bezdůvodného obohacení, podaným u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 27. 4. 2016, domáhala vůči žalované (OTE) zaplacení 158 969 338,40 Kč s příslušenstvím a přiznání náhrady nákladů řízení. [4] Žalovanou částku s příslušenstvím kvalifikovala jako bezdůvodné obohacení, které žalované (OTE) vzniklo tím, že jí žalobkyně (ČEPS) za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 hradila finanční prostředky odpovídající složce ceny (dále jen „příspěvek na POZE“) za přenos elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie a vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla (tyto zdroje dále společně jen „POZE“) ve smyslu § 13 odst. 1 a § 28 odst. 5 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o POZE“). Žalobkyně (ČEPS) sama pak tyto částky účtovala výrobcům elektřiny, připojeným k přenosové soustavě jako složku ceny za přenos elektřiny. Žalovaná (OTE) v rámci příspěvku na POZE účtovala v rozhodném období žalobkyni (ČEPS) částku, vypočtenou ve vztahu k elektřině vyrobené ve výrobně elektřiny připojené k přenosové soustavě a spotřebované výrobcem elektřiny (dále jen „vlastní spotřeba“). Stejně tak žalobkyně (ČEPS) účtovala stejně vypočtenou částku výrobcům, připojeným k přenosové soustavě. Finanční prostředky takto získané žalobkyně dále poskytla žalované (OTE) coby operátorovi trhu; ta je pak dále rozdělovala výrobcům elektřiny z podporovaných zdrojů energie. [5] Jak ovšem následně vyplynulo z rozhodovací praxe ERÚ a jak dovozuje žalobkyně (ČEPS), předmětem příspěvku na POZE neměly být částky odvozené z vlastní spotřeby výrobce. O takto vyúčtovanou a zaplacenou složku příspěvku na POZE se tudíž žalovaná (OTE) obohatila na úkor žalobkyně. [6] Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 4. 5. 2016, čj. 27 C 143/2016-25, řízení o nároku žalobkyně (ČEPS) zastavil pro svou věcnou nepříslušnost (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ERÚ (výrok II.). Pro nepřezkoumatelnost bylo uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, čj. 53 Co 239/2016-116. Obvodní soud pro Prahu 8 znovu o věci rozhodl tak, že usnesením ze dne 1. 3. 2017, čj. 27 C 143/2016-143, řízení zastavil (výrok I.) s postoupením věci po právní moci usnesení ERÚ (výrok II.), neboť dospěl k závěru, že je-li předmětem sporu vrácení plateb, které původně tvořily část příspěvku na POZE jako složky ceny za přenos elektřiny, kterou žalobkyně (ČEPS) zaplatila žalované (OTE) podle § 13 odst. 1 zákona o POZE, pak se jedná o otázku přímo spojenou se státní podporou energie z obnovitelných zdrojů vyplývající z poměrů práva veřejného, kterou obecný soud podle § 7 odst. 1 občanského soudního řádu neprojednává a ani nejde o případ podle § 7 odst. 2 či podle § 7 odst. 3 o. s. ř. Pravomoc věc rozhodnout tak přísluší ERÚ podle § 52 zákona o POZE. S tímto právním závěrem obvodního soudu se ztotožnil i Městský soud v Praze jako soud odvolací ve svém usnesení ze dne 20. 4. 2017, čj. 53 Co 125/2017-179 (výrok I.), když uzavřel, že samotným základem sporu je určení výše již splněné platební povinnosti žalobkyně (ČEPS) jí uložené zvláštním právním předpisem (§ 13 v návaznosti na § 28 zákona o POZE). [7] Navrhovatel (ERÚ) s postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 (potvrzeným Městským soudem v Praze) nesouhlasil a podal zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu. V návrhu uvedl, že je podle § 52 odst. 1 zákona o POZE oprávněn rozhodovat spory týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a podpory tepla, což je téměř identické vymezení jeho pravomoci jako v § 17 odst. 7 písm. d) energetického zákona. Podle § 52 odst. 2 zákona o POZE pak rozhoduje další spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, nebo povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory podle § 51 citovaného zákona. Na základě zmíněného zákonného ustanovení je sice oprávněn posuzovat otázku hrazení příspěvku na POZE, avšak nikoli otázku bezdůvodného obohacení. Podle navrhovatele je tak předmětem sporu nárok soukromoprávní povahy, kdy se žalobkyně (ČEPS) domáhá vydání již uskutečněného plnění bez právního důvodu, přičemž k rozhodování ve věci proto není příslušný navrhovatel, ale obecný soud. [8] Zvláštnímu senátu bylo známo, že před zahájením řízení navrhovatelem podala dne 23. 6. 2017 žalobkyně proti usnesení městského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 23 Cdo 4291/2017. Výsledek tohoto řízení byl významný pro procesní postup v nyní posuzované věci, proto zvláštní senát usnesením ze dne 22. 2. 2019, čj. Konf 41/2017-12, přerušil řízení o kompetenčním návrhu podle § 48 odst. 3 písm. d) soudního řádu správního za použití § 4 zákona č. 131/2002 Sb. do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o předmětném dovolání. [9] Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2019, čj. 23 Cdo 4291/2017-265, dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné (výrok I.). V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud zcela odkázal na závěry usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 45/2017-14, které podle jeho názoru dopadly i na jím projednávanou věc. Nejvyšší soud uzavřel, že „právní kvalifikace žalované pohledávky žalobkyní jako pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nevyjímá spor, jehož samotným základem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem č. 165/2012 Sb., z dosahu pravomoci ERÚ ve smyslu § 52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže vyslovil, že základem sporu je určení výše platební povinnosti žalobkyně dle § 13 zákona č. 165/2012 Sb. v návaznosti na § 28 zákona č. 165/2012 Sb., a dospěl tak k závěru, že v předmětné věci je dána pravomoc ERÚ s odkazem na ust. § 52 zákona č. 165/2012 Sb.“ Nejvyšší soud dále ještě poznamenal, že takto je i překonána část dosavadní praxe Nejvyššího soudu týkající se žalob na vydání bezdůvodného obohacení v případech, kdy není dána pravomoc ERÚ podle § 52 odst. 2 zákona o POZE, nýbrž pravomoc civilního soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4165/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5030/2017). [10] Vzhledem k tomu, že výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu odpadla překážka pro přerušení řízení o kompetenčním návrhu, rozhodl zvláštní senát výrokem I. tohoto usnesení v souladu s § 48 odst. 6 s. ř. s. za použití § 4 zákona č. 131/2002 Sb. o pokračování v řízení ve věci samé. [11] Pod