1 As 135/2020 — Nejvyšší správní soud

1 As 135/2020- 30 - text pokračování 1 As 135/2020 - 33 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: Cestovní agentura ALLVATOURS, spol. s r. o., se sídlem Botel Admirál, Hořejší nábřeží, Praha 5, zastoupena Mgr. Tomášem Mužíkem, advokátem se sídlem Pařížská 67/11, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2016, č. j. MPO 64166/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č. j. 5 A 41/2017 - 55, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 26. 10. 2016, č. j. MHMP 1785456/2016, uložil Magistrát hlavního města Prahy, odbor živnostenský a občanskoprávní (dále jen „magistrát“), žalobkyni pokutu ve výši 20.000 Kč za porušení § 2 odst. 1 písm. f) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), ve spojení s § 1 odst. 1 nařízení č. 26/2006 Sb. hl. m. Prahy, kterým se zakazuje reklama šířená na veřejně přístupných místech mimo provozovnu (dále jen „nařízení“). Žalobkyně se tohoto jednání dopustila tím, že minimálně ve dnech 16. 2., 12. 3. a 10. 4. 2015 šířila reklamu na kovové konstrukci umístěné na ledolamu vedle Botelu Admirál na řece Vltavě, Praha 5, a to prostřednictvím komunikačního média – plakátu uchyceného na kovové desce s vyobrazením etikety piva Pilsner Urquell a textem „Pilsner Urquell, Originalita. To pravé bohatství, Pouze pro starší 18 let“ a dále prostřednictvím komunikačního média - kovové desky s vyobrazením etikety piva Pilsner Urquell umístěné na nábřeží. Dále magistrát uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč a nařídil odstranění reklamy. Žalovaný odvolání stěžovatelky zamítl. [2] Zamítavé rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Uvedla, že vlastní Botel Admirál, jehož součástí je od roku 1971 ledolam umístěný v korytě řeky Vltavy, jehož funkcí je chránit botel a také fungovat jako nosič reklamy. Žalovaný i magistrát vyšli při posouzení, zda je ledolam reklamním zařízením, ze sdělení Městské části Praha 5, stavebního úřadu ze dne 31. 5. 2016, č. j. MC05 34812/2016 (dále jen „sdělení“). Z něj vyplývá, že reklama na ledolamu není reklamním zařízením ve smyslu § 3 odst. 2 ani stavbou podle § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Žalobkyně namítala, že sdělení není rozhodnutím a navíc posuzuje ledolam podle předpisů, které v době jeho realizace nebyly účinné. Sdělení nemůže sloužit k odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, když samo není odůvodněno. Navíc Úřad Městské části Praha 5 není příslušný k posouzení ledolamu jako reklamního zařízení. Současně tento úřad v minulosti ledolam označil za reklamní zařízení v jiných rozhodnutích. Žalobkyně dále tvrdila, že ledolam je plovoucím zařízením. Žalovaný ani magistrát se nevypořádali s tím, z jakého předpisu vyplývá, že stavební úřad se může vyjádřit k plovoucímu zařízení v korytě řeky. V tomto ohledu jsou rozhodnutí nepřezkoumatelná. [3] Dále žalobkyně uvedla, že pasport vodního díla vydaný odborem ochrany prostředí magistrátu ze dne 11. 8. 2015 ověřuje pouze to, že stavba pro reklamu není součástí ledolamu, ale jeho povahu vůbec neřeší. Sdělení je navíc v přímém rozporu s dopisem odboru památkové péče magistrátu ze dne 21. 4. 2016, ve kterém je uvedeno, že nejde o nemovitost. Stavební úřad tedy nemohl ledolam posoudit. Pravomoc k tomu měla Státní plavební správa, protože jde o plovoucí zařízení podle § 2 písm. g) zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě (dále jen „zákon o vnitrozemské plavbě“). [4] Při ústním jednání před soudem dne 11. 2. 2020 žalobkyně sdělila, že podala žádost o registraci ledolamu „jako plovoucího plavidla“ u Státní plavební správy a zároveň namítla, že se správní orgány měly zabývat tím, kdo je vlastníkem ledolamu. [5] Městský soud žalobu neshledal důvodnou. K námitce, že sdělení stavebního úřadu není správním rozhodnutím, žalobkyni přitakal. To však není pro posouzení věci relevantní. Skutečnost, že ledolam byl realizován za účinnosti jiných předpisů, nezbavuje žalobkyni povinnosti dodržovat nyní účinné právní předpisy. Sdělení bylo podle městského soudu přípustným důkazním prostředkem, přičemž svědčí o skutečném účelu ledolamu, kterým je ochrana botelu před nepříznivými účinky vod. Tvrzení, že žalovaný jiné ledolamy označil v jiných rozhodnutích za reklamní zařízení, považoval městský soud za nedoložené, neboť žalobkyně žádná taková rozhodnutí nepředložila. [6] Ohledně pravomoci odboru ochrany prostředí magistrátu městský soud vyslovil, že žalovaný odkázal na relevantní právní úpravu, ze které vyplývá, že odbor byl jakožto vodoprávní úřad a speciální stavební úřad příslušný věc posoudit. Rozhodnutí žalovaného tak není nepřezkoumatelné. K namítanému rozporu sdělení stavebního úřadu a vyjádření odboru ochrany prostředí pak městský soud konstatoval, že charakter ledolamu jako vodního díla nevylučuje kompetenci obecného stavebního úřadu posoudit, zda se jedná o reklamní zařízení podle stavebního zákona. Na druhou stranu skutečnost, že jde o vodní dílo, nezakládá pravomoc Státní plavební správy. Podle názoru městského soudu podloženého výkladem zákona o vnitrozemské plavbě ledolam není plavidlem, a nebyla tak dána pravomoc Státní plavební správy. Konečně k otázce vlastnictví ledolamu soud konstatoval, že jde o námitku neuplatněnou ve lhůtě pro rozšíření žalobních bodů (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), a proto se jí nezabýval. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, ve které namítá, že ledolam je plavidlem, pročež jej není možné posoudit podle stavebního zákona. Správní orgány měly vycházet z toho, že jde o plavidlo, přičemž odkázala na osvědčení Státní plavební správy ze dne 11. 2. 2020, které přiložila ke kasační stížnosti. Dále brojí proti tomu, že správní orgány nedostatečně aplikovaly vyšetřovací zásadu. Správní orgány měly důkladně zjistit skutkový stav a dojít k závěru, že ledolam je plavidlem, což stěžovatelka i aktivně namítala. Správní orgány se samy neobrátily na Státní plavební správu a tuto činnost musela nahradit sama stěžovatelka. Městský soud se následně odmítl povahou ledolamu jakožto plavidla zabývat s odkazem na skutkový stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, ačkoliv podle stěžovatelky tento stav existoval již na počátku řízení a Státní plavební správa jej nyní v osvědčení pouze potvrdila. [8] Závěr městského soudu, že ledolam není plavidlem, považuje stěžovatelka za rozporný se zjištěním Státní plavební správy. Správní orgány měly ledolam posoudit jako „funkční a faktický celek“ a nikoliv se zaměřit pouze na jeho kovovou desku. Stěžovatelka má za to, že tím došlo v řízení k vadě, která měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Městský soud také nesprávně posoudil otázku, zda nařízení zakazuje šíření reklamy na dopravních prostředcích, jejichž hlavním účelem není šíření reklamy. [9] Správní orgány i městský soud také pochybily, pokud učinily závěr, že ledolam není reklamním zařízením ani stavbou pro reklamu. Výklad žalovaného a městského soudu považuje stěžovatelka za účelový, postihující ji za jednání, které není správním deliktem. Navrhla zrušení napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že Botel Admirál včetně ledolamu nejsou plavidlem podle zákona o vnitrozemské plavbě. Tvrzení stěžovatelky o opaku je nepodložené. Žalovaný nepovažuje ledolam za plavidlo, ale za vodní dílo, jak ostatně uvedl městský soud. Odkaz na registraci ledolamu jako plavidla Státní plavební správou považuje žalovaný za účelový, neboť při ústním jednání před městským soudem stěžovatelka uvedla, že žádost o registraci ledolamu teprve podala. V době rozhodování správních orgánů a městského soudu tedy žádné rozhodnutí Státní plavební správy neexistovalo. Tvrzení stěžovatelky o vadě řízení žalovaný odmítl. Kovová deska nebyla posuzována odděleně od funkčního celku Botelu Admirál, protože ten jako takový nebyl předmětem řízení. V něm šlo o posouzení charakteru ledolamu a toho, zda se stěžovatelka dopustila správního deliktu nedovoleným šířením reklamy v rozporu s nařízením a zákonem o regulaci reklamy. [11] Pokud jde o stěžovatelkou namítanou povahu ledolamu, podle žalovaného není plavidlem, reklamním zaří