2 As 264/2019 — Nejvyšší správní soud

2 As 264/2019- 38 - text 2 As 264/2019 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: DP Film, s.r.o., se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, zastoupena Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Na hutích 661/9, Praha 6, proti žalovanému: Státní fond kinematografie, se sídlem Dukelských hrdinů 530/40, Praha 7, zastoupen Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2016, č. j. 5616/2016, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2019, č. j. 6 A 213/2016 - 46, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Žalobkyně je produkční společností, která produkovala celovečerní hraný film s názvem „Tenkrát v ráji“ (dále jen „projekt“). V souvislosti s projektem žalobkyně usilovala o veřejnou podporu formou filmové pobídky ve smyslu § 42 a násl. zákona č. 496/2012 Sb., o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie a o změně některých zákonů (zákon o audiovizi; dále jen „zákon o audiovizi“). [2] Žalovaný vydal dne 7. 9. 2016 Rozhodnutí o zrušení osvědčení o evidenci pod č. j. 5616/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“). V něm s odkazem na § 47 zákona o audiovizi rozhodl o zrušení Osvědčení o evidenci pobídkového projektu vydaného dne 8. 6. 2015 ohledně projektu žalobkyně. [3] Žalovaný napadené rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyni jako žadatelce, které bylo doručeno osvědčení o evidenci pobídkového projektu, vznikla povinnost v průběhu 12 po sobě následujících měsíců ode dne doručení tohoto osvědčení vynaložit v souvislosti s realizací audiovizuálního díla na území České republiky alespoň 70 % výše uznatelných nákladů podle § 42 odst. 1 písm. e) zákona o audiovizi. Splnění této povinnosti byla povinna prokázat předložením zprávy auditora o ověření vynaložených nákladů na realizaci audiovizuálního díla na území České republiky, včetně věcného plnění podle jiného právního předpisu. Protože žalobkyně v řádné lhůtě žalovanému zprávu auditora o ověření vynaložených nákladů na realizaci nepodala, zrušil žalovaný dříve vydané osvědčení o evidenci ohledně jejího projektu. [4] Žalobkyně podala žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), v níž se domáhala výhradně vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí. Městský soud žalobu po ústním jednání dne 15. 8. 2019 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl (dále jen „napadený rozsudek“), neboť neshledal nicotnost ani žádné jiné vady napadeného rozhodnutí, které by mohly mít vliv na zákonnost správního řízení. [5] S odkazem na ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), zákona o audiovizi a judikaturu Nejvyššího správního soudu dospěl městský soud k závěru, že žalobkyní namítané vady nemohly způsobit nicotnost napadeného rozhodnutí. Zejména žalobní námitka, že napadené rozhodnutí neobsahuje výrokovou část, podle městského soudu neobstojí, neboť napadené rozhodnutí obsahuje identifikaci předmětu řízení („Zrušení osvědčení o evidenci“), uvedení vztahu k projektu, číslo projektu, identifikaci konkrétního adresáta rozhodnutí (tj. žalobkyně), uvedení zákonného ustanovení a článku Statutu Státního fondu kinematografie, podle kterých žalovaný rozhodoval. Z napadeného rozhodnutí je podle městského soudu seznatelné, že žalovaný jím ruší konkrétní osvědčení o evidenci, které dříve vydal. To, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl jen § 47 zákona o audiovizi, nikoliv jeho konkrétní odstavec, nepředstavuje podle městského soudu tak závažnou vadu, která by mohla způsobit nezákonnost, či dokonce nicotnost. Ani žalobní námitku nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí městský soud neshledal důvodnou. Nedostatky odůvodnění nedosáhly takové intenzity, že by vznikla pochybnost o samotném projevu vůle žalovaného správního orgánu, která by vedla k nicotnosti. Judikaturu, na niž odkazovala žalobkyně, městský soud považoval za nepoužitelnou, neboť podle něj v projednávané věci (na rozdíl od zmiňované judikatury) nešlo o správní trestání. Zrušení osvědčení o evidenci není trestem, nýbrž důsledkem nesplnění zákonných podmínek pro provádění určité činnosti, jejíž výkon stát podmínil splněním určitých podmínek, které se osvědčují či potvrzují, a pro jejichž nesplnění přistoupí příslušný správní orgán k odnětí či zrušení osvědčení nebo potvrzení. II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“); namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. [7] Stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením městského soudu. Podle ní napadené rozhodnutí nenaplňuje elementární zákonné požadavky, které jsou kladeny na obsah správního rozhodnutí, a proto je nicotné. V napadeném rozhodnutí fakticky absentuje výrok a vyjma označení účastníků a jejich zástupců výroková část neobsahuje žádné další zákonem požadované náležitosti. Stěžovatelka zdůrazňuje, že výroková část napadeného rozhodnutí neobsahuje konkrétní zákonné ustanovení, podle něhož správní orgán rozhodoval, neboť odkazovaný § 47 zákona o audiovizi měl v rozhodné době 19 odstavců, a že neobsahuje ani skutkovou větu, tedy sdělení, jakým jednáním stěžovatelka své povinnosti porušila. Vady napadeného rozhodnutí způsobují nicotnost pro absolutní nedostatek formy. [8] Stěžovatelka zdůrazňuje, že s ohledem na charakter řízení o filmových pobídkách je ve vztahu k náležitostem výroku analogicky použitelná judikatura týkající se správního trestání. Popisuje, že v důsledku rozhodnutí nemohla podat žádost o filmovou pobídku, ačkoliv splnila veškeré zákonem stanovené podmínky řádně a včas, až na odevzdání zprávy auditora; tuto podmínku měla splnit s jistým prodlením. Se závěrem městského soudu, že zrušení osvědčení představuje opatření, jímž stát zabezpečuje, aby výkon určité činnosti byl prováděn za zákonem stanovených podmínek, se stěžovatelka ztotožňuje potud, pokud to nemá přímý finanční dopad do sféry subjektu. Stěžovatelka přitom byla v důsledku zrušení osvědčení sankcionována za porušení zákona a podmínek stanovených osvědčením, neboť přišla o finanční podporu, a to v několikanásobně vyšší částce, než činila výše uložených pokut v citovaných judikátech. To mimo jiné přispělo k jejímu úpadku. Stěžovatelka pro dokreslení uvádí, že po novelizaci zákona o audiovizi je o případném zrušení osvědčení o evidenci rozhodováno na základě závažnosti porušených podmínek a méně závažné porušení podmínek ke zrušení osvědčení o evidenci vést vůbec nemůže. [9] Další kasační námitka směřuje k odůvodnění rozsudku městského soudu, které stěžovatelka nepovažuje za dostatečné. Městský soud pouze stroze konstatoval, že v posuzované věci se nejedná o správní trestání, aniž to blíže odůvodnil, a nevzal v potaz žádnou judikaturu, kterou stěžovatelka uváděla. Městský soud se vůbec nezmínil o ústním jednání, jež se konalo, opomenul argumentaci, kterou tam její zástupce vznesl, a nijak se s ní nevypořádal, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Zmínila rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, a ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, z nichž vyplývá, že neuvedení konkrétního ustanovení ani ve výrokové části, ani v odůvodnění není pouhou formální vadou, neboť není zřejmé, jakým způsobem žalobkyně své povinnosti porušila, když napadené rozhodnutí neobsahuje konkrétní ustanovení zákona ani žádnou skutkovou větu. [10] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí podle něj nevykazuje formální ani materiální vady, které by zakládaly nicotnost. Z napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, jaké osvědčení se ruší, koho se týká a na základě čeho tak žalovaný rozhodl. Zrušení osvědčení o evidenci pobídkového projektu ve smyslu § 47 odst. 15 zákona o audiovizi není správní sankcí, ale pouhým důsledkem nesplnění podmínek pro poskytnutí filmové pobídky, na kterou neexistuje právní nárok. Podmínky vzniku odpovědnosti za správní delikty a jejich skutkové podstaty jsou zákonem taxativně vymezeny a nelze je analogicky rozšiřovat a posuzovat materiálně. Z toho důvodu podle žalovaného nelze aplikovat stěžovatelkou uváděnou judikaturu ve věcech správního trestání. Že v mezidobí d