3 Afs 277/2019 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 277/2019- 58 - text 3 Afs 277/2019 – 68 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Tomáše Kocourka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: Solanisus Praga s.r.o., se sídlem Husinecká 10, Praha 3, zastoupené Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019, č. j. 3 Af 16/2017 – 31, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 2. 2017, č. j. 6120/17/5100-41458-711929, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil zajišťovací příkaz Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 9. 12. 2016, č. j. 8594869/16/2003-00540-110077 (dále jen „zajišťovací příkaz“). Zajišťovacím příkazem bylo žalobkyni uloženo, aby zajistila úhradu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíce března 2015, která nebyla dosud stanovena, složením jistoty ve výši 16 042 427 Kč s tím, že zajišťovací příkaz je účinný a vykonatelný okamžikem jeho vydání. [2] Žalovaný se ztotožnil se závěrem správce daně, že existuje předpoklad doměření DPH žalobkyni ve výši 16 042 427 Kč, neboť neoprávněně nárokovala odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění. V uvedeném zdaňovacím období žalobkyně pořídila zboží (řepkový olej) z jiného členského státu Evropské unie, konkrétně Polské republiky, od celkem 4 polských dodavatelů (UTASZ-SPEED sp. z o. o., KMZ sp. z o. o., KRUSZYWA II – ŻWIRY sp. z o. o. a Panco sp. z o. o.). Zboží bylo dovezeno do skladu žalobkyně ve městě Čadca ve Slovenské republice. Následně žalobkyně toto zboží dodala do jiného členského státu Evropské unie, opět do Polské republiky, polskému odběrateli KLERIS sp. z o. o. Žalobkyně neprokázala, že by přiznala pořízení zboží z jiného členského státu vůči slovenským daňovým orgánům, a jelikož při transakcích používala české daňové identifikační číslo, dospěl správce daně k závěru, že místo plnění je dle § 11 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“) v České republice. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 22. 4. 2010 ve věci C-536/08 a C-539/08 Facet a Facet Trading dospěl k závěru, že v takovém případě nemá daňový subjekt nárok na okamžitý odpočet DPH, kterou je na vstupu zatíženo pořízení zboží uvnitř Evropské unie. [3] Pokud by snad žalobkyni i přes výše uvedené vznikl nárok na odpočet DPH, musel by jí být podle správce daně odepřen, neboť v obchodním řetězci došlo k podvodu na DPH. Ztráta DPH spočívá v tom, že polský odběratel žalobkyně, společnost KLERIS, která pořídila zboží z jiného členského státu Evropské unie, nepodala polské daňové správě daňové přiznání, tedy daň nepřiznala a nezaplatila. O svém zapojení do podvodného řetězce musela žalobkyně vědět. [4] Obavu z nedobytnosti daně odůvodnily správní orgány tím, že žalobkyně nedisponuje majetkem, jenž by postačoval k úhradě daně v předpokládané výši. Vysokou míru rizika a odůvodněnou obavu o úhradu vlastní daně vyvolává zejména zjištění, že se žalobkyně vědomě podílela na obchodních transakcích zasažených podvodem na DPH. Aktuální stav majetku žalobkyně nebylo možné ověřit v plném rozsahu, neboť žalobkyně nepodala daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2014 a 2015. Ze systému MISYS-ČR správce daně zjistil, že žalobkyně má ve vlastnictví 3 motorová vozidla, jejichž reálná hodnota zdaleka nedosahuje výše daně, která jí bude pravděpodobně doměřena. Tento majetek je snadno převoditelný, navíc pro správce daně těžko dohledatelný, neboť žalobkyně na adrese, která je uvedena jako její sídlo v obchodním rejstříku, reálně nesídlí. Tato skutečnost ostatně neumožňuje dohledat ani další její majetek. Bankovním účtem, který využívá k uskutečnění obchodních transakcí, peněžní prostředky pouze „protékají“, neakumulují se zde vyšší zůstatky. Ostatně tento účet ani nebyl v rozporu s § 96 odst. 2 zákona o DPH nahlášen správci daně, ačkoliv jej žalobkyně používá k ekonomické činnosti. Žalobkyni doposud nevznikla povinnost uhradit daň v tak velké výši. [5] Žalovaný k námitce žalobkyně uvedl, že složení prostředků ve výši postačující pro úhradu jistoty na DPH, která má být v budoucnu stanovena, není dokladem nezákonnosti zajišťovacího příkazu, nýbrž jeho úspěšnosti. [6] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji zamítl. Zdůraznil, že po žalovaném nelze požadovat, aby v případě zajišťovacího příkazu postavil najisto a detailně prokazoval veškeré otázky, které souvisí se stanovením samotné daně. Postačí, pokud ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodní, proč je stanovení daně v budoucnu pravděpodobné, a vypořádá se s odvolacími námitkami. Těmto požadavkům žalovaný (a před ním i správce daně) dostál. Správce daně se zabýval nejen strukturou obchodního řetězce, ale i mechanismem jeho fungování. Žalovaný k tomu doplnil, že jednání žalobkyně je zcela neekonomické a zvyšuje režii žalobkyně z důvodu nutnosti zahrnout do ní náklady na přepravu zboží, pronájem skladu v Čadci a jeho obsluhu. Správce daně spatřuje v jednání žalobkyně zneužití principu neutrality DPH, které ústí v daňovou ztrátu. Městský soud přisvědčil žalovanému, že okolnosti obchodních transakcí popsané správcem daně zakládají relativně vysokou míru pravděpodobnosti budoucího stanovení daně. Žalobkyně ostatně proti zjištěním týkajícím se podvodu na DPH nevznesla v žalobě žádné námitky. Podle městského soudu je třeba rovněž zohlednit, že správce daně přistoupil k vydání zajišťovacího příkazu až v závěru daňové kontroly po shromáždění všech podstatných poznatků, na nichž založil svá kontrolní zjištění. Předpoklad budoucího stanovení daně se jeví relativně silný, rozhodně postačuje k vydání zajišťovacího příkazu. Městský soud doplnil, že otázka, zda žalobkyně jednala v dobré víře, není předmětem posouzení v „zajišťovacím řízení“, proto není „relevantní“ vyjadřovat se k četným poukazům žalobkyně na judikaturu SDEU. Ztotožnil se s úvahami žalovaného, pokud jde o aplikaci závěrů rozsudku SDEU ve věci Facet – Facet Trading, přičemž z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že byla aplikována právní úprava účinná v době vydání tohoto rozhodnutí. [7] Městský soud neshledal důvodným ani žalobní bod, jímž žalobkyně brojila proti existenci odůvodněných obav o dobytnost daňové povinnosti. Uvedl, že správní orgány poukázaly na základní aspekty posuzované věci (indicie osvědčující podíl žalobkyně na daňovém podvodu, posouzení a vyhodnocení její majetkové situace). K tomu se přidává množství podpůrných indicií, které by samy o sobě nemohly vést k vydání zjišťovacího příkazu (existence virtuálního sídla, trvalé bydliště jednatelky i prokuristy žalobkyně v zahraničí, absence webových stránek žalobkyně, nezaložení účetní závěrky za rok 2014 do sbírky listin obchodního rejstříku). Z těchto podpůrných indicií shledal městský soud významnými ty, z nichž vyplývá snaha žalobkyně zamezit správci daně podrobit kontrole svou podnikatelskou činnost, včetně toku svých finančních prostředků (nenahlášení provozovny živnostenskému úřadu, nepodání daňových přiznání k dani z příjmů právnických osob, neoznámení bankovního účtu správci daně). Vysvětlení těchto pochybení ze strany žalobkyně má městský soud za nevěrohodné. Městský soud uzavřel, že je sice na každém daňovém subjektu, jakou má strukturu svého majetku a jakou povahu mají jeho obchodní operace, ale musí si být současně vědom důsledků případné rizikovosti takové struktury ve vztahu k obavám z nedobytnosti daně. Podstatné je zjištění správce daně, že žalobkyně nemá dostatek postižitelného nemovitého či movitého majetku, ani nemá na účtu dostatečné prostředky. Žalobkyně navzdory trvale nízkému stavu finančních prostředků na svých účtech a nedostatku postižitelného nemovitého či movitého majetku složením jistoty prokázala, že disponuje finančními prostředky, s nimiž však záměrně hospodaří tak, aby správci daně neposkytla možnost ke krytí dobytnosti daně. To vede městský soud k závěru, že účel zajišťovacího příkazu byl naplněn, složení požadované jistoty nesvědčící o jeho nezákonnosti (tato okolnost nemohla být správci daně známa a nemůže mít vliv na existenci odůvodněné obavy v době vydání zajišťovacího příkazu). Zajišťovací příkaz byl vydán právě proto, že ze zjištění správce daně vyplýval nedostatek majetku takové povahy, aby jej bylo možné následně postihnout. [8] Důvodným neshledal městský soud ani žalobní bod směřující proti okamžité vykonatelnosti zajišťovacího příkazu. Smyslem § 103 zákona o DPH je napomoci výběru daně v případech, kdy hrozí nebezpečí z pro