3 As 161/2019 — Nejvyšší správní soud

3 As 161/2019- 122 - text 3 As 161/2019 – 127 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) Město Kutná Hora, se sídlem Havlíčkovo náměstí 552/1, Kutná Hora, b) Městské lesy a rybníky Kutná Hora spol. s r.o., se sídlem Opatovice 43, oba zastoupeni JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Správa železnic, státní organizace (dříve pod názvem Správa železniční dopravní cesty, státní organizace), se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně b) a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 11 A 117/2018 – 85, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 11 A 117/2018 – 85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 6. 3. 2018, č. j. 26/2017-130-SPR/3, změnil rozhodnutí Drážního úřadu (dále jen „drážní úřad“) ze dne 7. 9. 2016, č. j. DUCR-54166/16/Bn, tak, že (I) se v souladu s § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, tedy do 31. 3. 2017 (dále jen „zákon o dráhách“), nařizuje žalobci a) jako vlastníkovi dotčených pozemků, aby provedl nezbytná opatření k odstranění na nich vzniklého nebezpečí pro dráhu, které musí být odstraněno nejpozději do 30. 6. 2018; (II) vypustil bez náhrady část odůvodnění rozhodnutí drážního úřadu, (III) ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobce a) zamítl. Týmž rozhodnutím (výrok IV.) žalovaný též zamítl odvolání žalobkyně b) jako nepřípustné podle § 92 odst. 1 správního řádu. Důvodem nařízení nezbytných opatření bylo dle správních orgánů nebezpečí pádu stromů, nacházejících se na pozemcích žalobce a), na dráhu a možné narušení drážního provozu. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojili žalobce a) a žalobkyně b) žalobami u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, č. j. 11 A 117/2018  85, rozhodl tak, že výrokem I. zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení; výrokem II. zamítl žalobu žalobkyně b); výrokem III. uložil žalovanému nahradit žalobci a) náklady řízení ve výši 19 148,30 Kč; a výrokem IV. nepřiznal žádnému účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalovaným a žalobkyní b). [3] Co se týče zrušujícího výroku I., městský soud vytkl správním orgánům, že ze spisu nevyplývá, že by lesní porost (jehož odstranění žalovaný nařídil ve svém rozhodnutí) byl podroben bližšímu zkoumání. Nebylo tedy zjištěno, zda jsou stromy ve špatném stavu. Správní orgány se spokojily s konstatováním, že jejich prostá existence vzhledem k jejich výšce a vzdálenosti od trati představuje pro dráhu nebezpečí. Městský soud uvedl, že přístup správních orgánů by vedl k absurdnímu výsledku, neboť by bylo nutné vykácet všechny takové stromy v okolí všech železnic v České republice. Uzavřel, že skutkový stav zjištěný ve správním řízení nemůže být podkladem pro rozhodnutí. [4] Městský soud též odmítl, že by žalobce a) měl v rámci obecné prevenční povinnosti zkoumat stav stromů a případně je sám odstranit. Tím, že správní orgány neprovedly žádné konkrétní zkoumání stavu stromů, nebylo ani prokázáno, že by se o ně žalobce a) nestaral. Žalobce a) tedy neporušil opomenutím svoji prevenční povinnost. [5] Co se týče výroku II., jímž městský soud zamítl žalobu žalobkyně b), oba žalobci dovozovali, že žalobkyně b) měla být účastníkem správního řízení, protože uzavřela se žalobcem a) nájemní smlouvu, podle níž byl žalobkyni b) přenechán k užívání nemovitý majetek v podobě lesních pozemků a dalších nemovitostí ve vlastnictví žalobce a). Podle § 58 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „lesní zákon“), nájemci náleží práva a povinnosti vlastníka lesa podle tohoto zákona, pokud smlouva nestanoví jinak. [6] Městský soud však této argumentaci nepřisvědčil. Konstatoval, že citované ustanovení se vztahuje jen na práva a povinnosti vlastníka lesního pozemku podle lesního zákona, nikoli však podle jiných právních předpisů, tedy ani podle zákona o dráhách. Ustanovení § 10 odst. 1 zákona o dráhách umožňuje uložit povinnost k odstranění nebezpečí pouze vlastníku nemovitostí v sousedství dráhy [tedy žalobci a), a nikoli žalobkyni b)]. Správní orgány proto podle městského soudu posoudily otázku účastenství žalobkyně b) v řízení správně. Žalobkyně b) nebyla opomenutým účastníkem řízení před drážním úřadem a žalovaným, její žalobu tak městský soud shledal jako nedůvodnou. [7] Proti rozsudku městského soudu podali kasační stížnost žalovaný (dále jen „stěžovatel“) a žalobkyně b) – dále jen „stěžovatelka“. V případě stěžovatele lze kasační důvody podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v případě stěžovatelky pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [8] Co se týče kasační stížnosti stěžovatele, ten ji směřuje proti výrokům I. a III. napadeného rozsudku. Zdůrazňuje, že odpovědnost za vznik nebezpečí pro dráhu na sousedním pozemku nese vlastník tohoto pozemku. Dále má za to, že omisivním jednáním vlastníka sousedního pozemku může být i to, že na jeho pozemku vyrostl strom, který s ohledem na svou výšku a vzdálenost od dráhy může, bez ohledu na své dendrologické zdraví, například vlivem náhlých klimatických jevů, ohrozit život, zdraví nebo majetek osob na dráze. Nedávné klimatické jevy podle stěžovatele prokázaly, že i zcela zdravý strom se v důsledku silného větru, podmáčení půdy nebo přívalu sněhu může stát nebezpečím pro dráhu, když náhle, nekontrolovaně a nepředvídatelně zasáhne do průjezdného profilu dráhy. [9] Stěžovatel má za to, že § 10 odst. 1 zákona o dráhách má přednost před lesním zákonem, protože strom stejných parametrů představuje nebezpečí pro dráhu bez ohledu na kategorii pozemku, z něhož vyrůstá. Proto i kdyby žalobce a) splnil povinnosti požadované lesním zákonem, nebyl by tím liberován z odpovědnosti podle zákona o dráhách nebo z porušení prevenční povinnosti dle § 2900 občanského zákoníku. [10] Stěžovatel dále městskému soudu vytýká, že se nezabýval nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2002, Pl. ÚS 11/01, publ. pod č. 144/2002 Sb. (dále jen „nález ÚS z března 2002“), a že „neprovedl rozbor“ § 10 odst. 1 zákona o dráhách. Zdůrazňuje, že ani zákon, ani zmíněný nález neobsahují podmínku, že by strom musel být nezdravý, aby byl nebezpečím pro dráhu. Cituje z tohoto nálezu pasáž, podle níž i jen opomenutí vlastníka pozemku, spočívající v ponechání stromu, který sám bez přičinění vlastníka na nevhodném místě vyrostl, zakládá povinnost drážního úřadu uložit vlastníkovi povinnost, aby takový strom na své náklady odstranil. [11] Stěžovatel též vytýká městskému soudu, že se nezabýval vzájemným poměrem lesního zákona a zákona o dráhách, proto nemohl oprávněně tvrdit, že žalobce a) neporušil lesní zákon. Stěžovatel má za to, že zákon o dráhách má v daném případě přednost před lesním zákonem. Odůvodňuje to tím, že strom o stejné kritické výšce a ve stejné kritické vzdálenosti od dráhy představuje pro dráhu stejné nebezpečí, ať už vyrůstá z lesního pozemku anebo z pozemku jiného. Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, protože z něj není zřejmé, proč městský soud aplikoval lesní zákon. [12] Stěžovatel dále polemizuje se závěrem městského soudu, podle něhož ve správních rozhodnutích není uvedeno žádné ustanovení, z něhož by bylo možno učinit závěr o tom, že vlastník lesa je povinen udržovat lesní pozemky takovým způsobem, aby neomezil provoz dráhy. Podle stěžovatele postačoval odkaz na § 10 odst. 1 zákona o dráhách. Stěžovatel pak spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku i v tom, že se soud nevyjádřil k „rozboru“ tohoto zákonného ustanovení, obsaženému v části VIII. rozhodnutí stěžovatele. [13] Co se týče kasační stížnosti stěžovatelky [tj. žalobkyně b)], ta ji směřuje proti výrokům II. a IV. napadeného rozsudku. Jádrem její argumentace je, že nebyla, ačkoli měla být, účastníkem správního řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu, a že městský soud neměl postup správních orgánů, které žalobkyni b) opomenuly, aprobovat. [14] Na podporu výše uvedeného závěru uvádí stěžovatelka ve své kasační stížnosti, že podle § 10 odst. 1, věta druhá zákona o dráhách správní úřad rozhoduje o tom, kdo nezbytná opatření k odstranění nebezpečí pro dráhu provede (důraz přidala stěžovatelka). Z toho podle ní plyne, že povinnost může být uložena širšímu okruhu osob, než jen vlastníkovi pozemku. Dále podle stěžovatelky pojem „vlastník nemovité věci“ v uvedeném zákonném ustanovení je třeba vykládat široce tak, aby zahrnoval i osoby, jimž bylo založeno právo pozemek užívat. Zde n