4 Ads 223/2020 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 223/2020- 113 - text 4 Ads 223/2020 - 117 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. M., zast. Mgr. Vilémem Vinopalem, advokátem, se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 19. 11. 1997, č. j. 401114/038/606, a proti sdělení žalovaného ze dne 12. 12. 2016, č. j. 12228/SD-15/28, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 6. 2020, č. j. 61 Ad 3/2020 - 29, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Vilému Vinopalovi, advokátovi, se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 2.600 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný (dříve Vojenský úřad sociálního zabezpečení) rozhodnutím ze dne 19. 11. 1997, č. j. 401114/038/606 (dále též „rozhodnutí žalovaného“), rozhodl o přiznání starobního důchodu žalobci ve výši 6.386 Kč dle § 9 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, dle § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v rozhodném znění. Sdělením ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 12228/SD-15/28 (dále též „sdělení žalovaného“), žalovaný posoudil žádost žalobce o přepočet výše důchodu ze dne 7. 12. 2016 jako nedůvodnou, přičemž konstatoval, že nebyly shledány žádné nové skutečnosti odůvodňující přepočet důchodu. [2] Žalobce podal proti výše označenému rozhodnutí a sdělení žalovaného žalobu, ve které označil rozhodnutí žalovaného za nezákonné, neboť žalovaný použil pro výpočet průměrného měsíčního výdělku deset roků namísto pěti po sobě následujících roků před rokem, v němž skončilo zaměstnání. Dále uvedl, že vyčerpal všechny možnosti vedoucí k dosažení spravedlivého a platným předpisům odpovídajícího postupu při stanovení výše svého starobního důchodu, a současně požádal soud o prověření správnosti postupu žalovaného. Ačkoli byla žaloba podána po 23 letech, byla podána po právu. Žalobce pak brojil též proti sdělení žalovaného, kterým tento posoudil žádost žalobce o přepočet důchodu za nedůvodnou, přičemž namítal, že mu bylo neprávem odepřeno přepočítání důchodu. [3] Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 1997, přičemž konstatoval, že žalobce proti tomuto rozhodnutí nepodal řádný opravný prostředek, pročež je jeho žaloba v části směřující proti tomuto rozhodnutí nepřípustná dle § 68 písm. a) s. ř. s. V této souvislosti krajský soud upozornil, že ve správním soudnictví se lze domáhat ochrany jen po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon. Krajský soud pak odmítl také žalobu proti sdělení žalovaného ze dne 12. 12. 2016, ačkoli toto sdělení žalovaného je správním rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., k jehož vydání byl žalovaný povinen dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění a jímž bylo autoritativně určeno, že žalobcem uvedené skutečnosti nezakládají důvod pro změnu výše starobního důchodu. Jelikož toto rozhodnutí neobsahovalo poučení o opravném prostředku, bylo v posuzovaném případě třeba aplikovat § 83 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle kterého, chybí-li poučení o odvolání, činí lhůta k podání odvolání 90 dní od oznámení rozhodnutí. Žalobce však v uvedené lhůtě námitky proti předmětnému sdělení (rozhodnutí) nepodal, proto krajský soud shledal žalobu proti sdělení žalovaného nepřípustnou. Závěrem krajský soud dodal, že nic nebrání žalobci v tom, aby uplatnil novou žádost o změnu důchodu podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, v níž uplatní veškeré rozhodné okolnosti, a aby případně po vydání rozhodnutí o námitkách proti negativnímu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl výše uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností, ve které předně namítl nezákonnost rozhodnutí žalovaného, jelikož žalovaný měl při výpočtu starobního důchodu stěžovatele vycházet primárně z výdělkově nejlepšího kalendářního roku před rokem, v němž skončilo zaměstnání stěžovatele, přičemž pro stěžovatele byl v tomto smyslu nejlepším obdobím rok 1993, kdy měl stěžovatel průměrný měsíční výdělek ve výši 27.220 Kč, přičemž roční vyměřovací základ v tomto roce činil 326.639 Kč. Žalovaný pak dospěl k nesprávnému závěru ohledně výše osobního vyměřovacího základu stěžovatele, který měl činit 20.330 Kč, což představuje rozdíl ve výši 6.890 Kč oproti částce, která měla být stěžovateli skutečně vypočítána jako osobní vyměřovací základ. Dle § 25 zákona o mimosoudních rehabilitacích se však výpočet důchodu provede jen tehdy, je-li to pro občana výhodnější, než podle obecných předpisů důchodového zabezpečení. [5] Stěžovatel dále označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné z toho důvodu, že žalovaný při zjišťování skutkového stavu porušil zásady stanovené správním řádem a to zejména zásadu zákonnosti, dobré víry a oprávněných zájmů osob a zásadu legitimního očekávání. Žalovaný pak pochybil, pokud v napadeném rozhodnutí neuvedl, podle kterých konkrétních ustanovení zákona o důchodovém pojištění nebo zákona o mimosoudních rehabilitacích postupoval, když pouze stanovil bez ohledu na odkaz na konkrétní ustanovení zákona rozhodné období od 1986 do 1996, přičemž se ani nezabýval otázkou možného výhodnějšího výpočtu starobního důchodu pro stěžovatele. [6] Dále stěžovatel namítl nezákonnost napadeného usnesení krajského soudu, přičemž odmítl závěr soudu, že nevyčerpal řádné opravné prostředky, když několikrát došlo k přepočtu důchodu stěžovatele na základě jeho žádosti, neboť od počátku nesouhlasil se způsobem jeho výpočtu. Proti napadenému rozhodnutí stěžovatel adresoval žalovanému několik dopisů a telefonických stížností, a ačkoli tyto nebyly výslovně označeny jako odvolání, obsahově byly s takovým úkonem totožné. S ohledem na časový odstup od roku 1997 a vzhledem k tomu, že stěžovatel nemá k dispozici kopie svých dopisů, není schopen určit přesná data zaslaných vyjádření. Stěžovatel tedy vyčerpal všechny řádné opravné prostředky, a to v zákonem stanovených lhůtách. Krajský soud pak zasáhl do práva stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Dále zdůraznil, že by měla převládnout rovina přirozeného práva, kdy formální procesní postup by měl ustoupit úvaze o závažnosti následku, který napadeným rozhodnutím pro stěžovatele bezprostředně hrozí. Závěr krajského soudu o odmítnutí žaloby proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného je v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatel se v minulosti proti napadenému rozhodnutí bránil, avšak tuto obranu nemůže v současné době prokázat konkrétními písemnostmi. [7] Další kasační námitky stěžovatele směřovaly proti sdělení žalovaného ze dne 12. 12. 2016, které stěžovatel označil za nepřezkoumatelné, přičemž vytkl žalovanému, že se dostatečným způsobem nevypořádal se všemi relevantními skutečnostmi a jednal v rozporu s § 3 správního řádu, když při zhodnocení počtu dnů za rozhodné období nezohlednil dobu od 1. 9. 1958 do 31. 10. 1958, ačkoliv byl v tomto období stěžovatel zaměstnán u Vojenského opravárenského závodu v Přelouči. Žalovaný pak v předmětném sdělení, které má charakter správního rozhodnutí dle § 67 odst. 1 správního řádu, nepoučil stěžovatele o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí řádný opravný prostředek v podobě námitek dle § 88 odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Poučení je přitom obligatorní náležitostí rozhodnutí, které musí rozhodnutí bezpodmínečně obsahovat, aby nebyli účastníci kráceni na svých právech a nebyla porušena zásada spravedlivého procesu. Závěr krajského soudu, že absence takového poučení je v pořádku a na posuzovaný případ lze aplikovat § 83 odst. 2 správního řádu, kdy se lhůta pro podání odvolání prodlužuje na 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, považoval stěžovatel za nesprávný. Stěžovatel není osobou znalou ve všech právních předpisech, a nemohl tedy předpokládat, že proti sdělení, které ani nebylo označeno jako rozhodnutí a nemělo zcela zřetelně vymezený výrok a odůvodnění, se lze bránit opravným prostředkem. Tím, že nebyl stěžovatel poučen o právu na podání opravného prostředku, došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základní