4 As 168/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 168/2019- 42 - text 4 As 168/2019 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. Š., zast. Mgr. Janou Čižmárovou, advokátkou, se sídlem Haštalská 760/27, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Vysoká škola ekonomická v Praze, se sídlem nám. Winstona Churchilla 1938/4, Praha 3, proti rozhodnutí rektorky Vysoké školy ekonomické v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 28/9011/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 9 A 75/2017 - 27, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Vysoká škola ekonomická v Praze (dále jen „VŠE“) rozhodnutími ze dne 27. 12. 2016, č. j. 9017/I/461C-162/16, č. j. 9017/I/461B-161/16 a č. j. 9017/I/461A-160/16, odmítla podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), žádosti žalobce o poskytnutí informace o 1) názvu diplomové práce, kterou na této škole obhajoval pan M. E. (nar. dne X), 2) členech zkušební komise pro závěrečné zkoušky, před kterými pan M. E. skládal na této škole státní závěrečnou zkoušku, a 3) termínu, kdy pan M. E. skládal na této škole státní závěrečnou zkoušku, o jaký typ státní závěrečné zkoušky se jednalo a pro případ, že bylo takových dat více, uvedení všech termínů. [2] Rektorka VŠE (dále také jen „původní žalovaná“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobce proti vyjmenovaným rozhodnutím VŠE. II. [3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. [4] Městský soud především neshledal napadené rozhodnutí nicotným z důvodu věcné nepříslušnosti původní žalované k jeho vydání s ohledem na § 87 písm. l) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) [dále jen „zákon o vysokých školách“], jak namítal žalobce. Vycházeje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 As 80/2015 - 39, podle něhož je odvolacím orgánem ve věcech poskytování informací vztahujících se k samosprávné působnosti veřejných škol rektor, uzavřel, že původní žalovaná v dané věci rozhodovala jako věcně i funkčně příslušný orgán. [5] Městský soud nezjistil ani nezákonnost napadeného rozhodnutí. Uvedl, že právo na přístup k informacím není bezbřehé a neomezené. Poskytnutí informací se lze na povinném subjektu domáhat pouze při splnění podmínek zakotvených v zákoně o svobodném přístupu k informacím. Poskytnutí informací týkajících se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobních údajů je přitom vázáno na podmínku souladu jejich poskytnutí mimo jiné se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Městský soud přisvědčil závěru původní žalované, že v posuzované věci by poskytnutí žalobcem požadovaných informací [které všechny spadají pod zákonnou definici osobního údaje ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů] bylo zpracováním osobních údajů ve smyslu § 4 písm. e) tohoto zákona, k němuž VŠE nebyla podle § 5 odst. 2 téhož zákona oprávněna bez souhlasu dotčené osoby; na řešenou situaci přitom nedopadá žádná z výjimek uvedených v citovaném ustanovení. Poskytnutí požadovaných informací žalobci by tudíž bylo v rozporu s ustanovením § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. [6] Městský soud žalobci obecně přitakal v tom, že posuzovaný spor je střetem práva na ochranu soukromí a práva na informace, přičemž každé omezení poskytování informací je nutné vykládat restriktivně. V nynější věci však žalobcovo právo na informace musí ustoupit právu na soukromí subjektu údajů. Z žalobcových podání nevyplývá žádný jiný důvod k prolomení práva na soukromí subjektu údajů, než jeho soukromý zájem. Žalobce neuvedl, že dotčená osoba je veřejně činná, ani že on sám je novinářem (to, že to sdělil v telefonickém rozhovoru povinnému subjektu, je ničím neprokázané tvrzení). Informace o veřejně činné osobě mající charakter osobních údajů mohl žalobce požadovat podle výjimky uvedené v § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, avšak u instituce, pro niž dotčená osoba veřejnou nebo úřední činnost vykonává, nikoliv u vysoké školy. Městský soud neakceptoval ani tvrzení žalobce, že skutečnost, že je novinářem, bylo možné dovodit z jeho e-mailové adresy, z níž povinnému subjektu žádosti o informace zaslal, a to s poukazem na liberální pravidla pro vytváření e-mailových adres. [7] Městský soud dále nepřisvědčil žalobní argumentaci, že informace jednou „zveřejněné“ v průběhu státní závěrečné zkoušky a obhajoby kvalifikační práce již dále nepožívají ochrany. Samotný fakt, že se státní závěrečná zkouška a obhajoba kvalifikační práce konají veřejně, nečiní informace v podobě osobních údajů „zveřejněné“ v jejich průběhu natrvalo veřejnými a volně přístupnými komukoliv. Tyto osobní údaje neztrácejí charakter osobních údajů a povinný subjekt je při každém jejich dalším zpracování v budoucnu nadále povinen respektovat omezení vyplývající ze zákona o ochraně osobních údajů. Účelem veřejnosti státní závěrečné zkoušky včetně obhajoby kvalifikační práce je zajištění jejich řádného průběhu prostřednictvím možné kontroly. Poté, co státní závěrečná zkouška a obhajoba kvalifikační práce proběhne, byl účel jejich veřejnosti naplněn. Městský soud se neztotožnil ani s tvrzením žalobce, že informace, o které žádal, již byly zveřejněny formou veřejnosti státní závěrečné zkoušky, a tedy jsou určitým způsobem veřejně dosažitelné. [8] K poukazu žalobce na § 47b zákona o vysokých školách městský soud uvedl, že ustanovení zakotvující povinnost zveřejňování závěrečných prací, u nichž proběhla obhajoba, a to včetně posudků, se stalo účinným až od 1. 1. 2006. Jelikož nebylo přijato žádné přechodné ustanovení, které by se týkalo závěrečných prací, u nichž proběhla obhajoba před tímto datem, uzavřel městský soud, že tato povinnost vznikla vysokým školám až od momentu nabytí účinnosti tohoto ustanovení, a to včetně fikce souhlasu studentů se zveřejněním své práce. Pokud tedy byla diplomová práce obhájena před tím, než nabyla tato právní úprava účinnosti (opak žalobce netvrdí), může vysoká škola název diplomové práce konkrétního studenta poskytnout žadateli o informace pouze tehdy, má-li k tomu souhlas jejího autora. III. [9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá rozsudek městského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak i napadený rozsudek a věc vrátil rektorce VŠE k dalšímu řízení. [10] Stěžovatel městskému soudu vytýká, že v posuzované věci nesprávně posoudil střet dvou ústavně zaručených práv - práva na ochranu soukromí a práva na informace. Řádně totiž neprovedl test proporcionality a nehodnotil argumenty stěžovatele ve vzájemné souvislosti, v důsledku čehož nezákonně upřednostnil právo na ochranu soukromí. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je přitom třeba při střetu práva na informace s právem na ochranu osobních údajů, tedy ústavně zaručených práv, která stojí na stejné úrovni, s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu vážit, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. [11] Stěžovatel uvádí, že podle § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů může správce zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů; z tohoto obecného pravidla však uvedené ustanovení stanovuje výjimky. Podle § 5 odst. 2 písm. e) citovaného zákona je možné bez takového souhlasu osobní údaje zpracovávat v případě, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života. Stěžovatel k tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 1 As 78/2014 - 41, podle něhož je závěr o absolutní prioritě jednoho základního práva nad druhým z ústavně právního hlediska nepřípustný. [12] Na podkladě uvedené výjimky tedy stěžovatel dovozuje, že je v nynějším případě nutné provést test proporcionality a rozhodnout, zda převažuje zájem na poskytnutí stěžovatelem požadované informace, nebo právo na ochranu soukromí subjektu údajů. Prvním krokem testu proporcionality je zhodn