4 As 298/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 298/2019- 45 - text 4 As 298/2019 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: NEO PLUS s.r.o., se sídlem Božetěchova 2737/79, Brno, zast. Mgr. Lukášem Damcem, advokátem, se sídlem Zelný trh 332/12, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2015, č. j. MZDR51161/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 10 Ad 13/2015  63, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 10 Ad 13/2015  63, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2015, č. j. MZDR51161/2014, a rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 9. 6. 2014, č. j. sukl97977/2014, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o žalobě a o kasační stížnosti celkem 29.068,19 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Lukáše Damce, advokáta, do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Státní ústav pro kontrolu léčiv (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 9. 6. 2014, č. j. sukl97977/2014, uložil žalobkyni za správní delikt (nyní přestupek – viz § 112 odst. 1 část věty první před středníkem zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich  dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“; dále v textu jen „správní delikt“) ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „kontrolní řád“), ve spojení s § 10 odst. 2 tohoto zákona, podle § 16 odst. 2 téhož zákona pokutu ve výši 100.000 Kč a podle § 79 odst. 5 správního řádu povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. [2] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. II. [3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Městský soud nejprve ověřil, že pozdější právní úprava správního trestání za porušení povinnosti součinnosti podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2017, není pro žalobkyni příznivější, než aplikovaná právní úprava téhož právního předpisu ve znění účinném do 30. 6. 2017. Neshledal proto důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí ex officio. [5] Ve vztahu k argumentaci žalobkyně ohledně zániku její odpovědnosti za posuzovaný správní delikt městský soud vycházeje z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 As 92/2011  84, a ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 337/2016  45, vyslovil, že objektivní prekluzivní lhůta podle § 17 odst. 3 kontrolního řádu se vztahuje k absolutnímu zániku odpovědnosti za správní delikt právnické osoby, a nikoliv k určení mezního okamžiku pro zahájení řízení o správním deliktu; okamžik zániku odpovědnosti právnické osoby podle tohoto ustanovení totiž musí být jednoznačně stanoven předem, a to pevným určením nejzazšího termínu, kdy odpovědnost zanikne. Městský soud zdůraznil, že v citovaném rozsudku č. j. 1 As 337/2016  45 kasační soud sice poukázal na to, že v objektivní lhůtě je správní orgán (za předpokladu, že bylo včas zahájeno řízení) povinen rozhodnout o trestu, nijak se však nevypořádal se závěrem druhého citovaného rozsudku č. j. 5 As 92/2011  84, že objektivní lhůta není lhůtou pro pravomocné vyslovení viny a trestu. Jelikož tuto otázku podle městského soudu nevyřešila ani judikatura navazující na rozsudek kasačního soudu č. j. 1 As 337/2016  45, považoval ji městský soud i nadále za spornou. Ve vztahu k nynější věci tak městský soud uzavřel, že pro efektivní splnění účelu správního trestání bylo dostačující to, že před koncem objektivní (jednoroční) prekluzivní lhůty od spáchání deliktu ve smyslu § 17 odst. 3 kontrolního řádu rozhodl o vině a trestu žalobkyně správní orgán prvního stupně. Na základě toho uzavřel, že v souzené věci odpovědnost žalobkyně za posuzovaný správní delikt nezanikla. [6] Městský soud k uvedenému také připomněl, že v režimu správního trestání jsou podpůrně uplatnitelné i principy trestního práva [poukázal přitom na § 34 odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného v době rozhodování správních orgánů, zakotvujícího skutečnosti přerušující běh promlčecí doby trestní odpovědnosti za trestný čin], přičemž se k takové úpravě přiklonil zákonodárce i v právní úpravě zákona o odpovědnosti za přestupky účinného od 1. 7. 2017. Uvedl, že správní orgány v posuzovaném případě rozhodly se vzájemným odstupem necelého jednoho roku. Optikou pravidel platných pro běh a přerušení promlčecí doby podle trestního práva i později účinném (tedy na věc ještě neaplikovatelného) přestupkového řízení by o vině a trestu žalobkyně bylo pravomocně rozhodnuto před uplynutím jednoroční objektivní lhůty pro zánik odpovědnosti ve smyslu § 17 odst. 3 kontrolního řádu. V právním režimu správního trestání účinného v době rozhodování správních orgánů, který žádná výslovná pravidla pro běh promlčecích dob neobsahoval, však bylo podle městského soudu rozhodující, že k „odsouzení“ žalobkyně došlo před uplynutím objektivní lhůty rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, které bylo teprve následně potvrzeno napadeným rozhodnutím. [7] Městský soud se dále v napadeném rozsudku vyjádřil k žalobní argumentaci ohledně toho, zda by žalobkyně odmítnutím součinnosti jednala deliktně i tehdy, pokud by za uvedených skutkových okolností případu správní orgán v rozporu s § 45 odst. 3 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zákon o zdravotních službách“), narušil poskytování zdravotních služeb, tedy ke sporné otázce ohledně toho, jaký vliv na plnění povinnosti součinnosti žalobkyně mělo jí předem avizované nedostatečné personální obsazení Lékárny U Zlaté husy, se sídlem Božetěchova 79, Brno (dále jen „lékárny“), v době kontroly. Přisvědčil závěru žalovaného, že pro účely provedení kontroly bylo dostačující, že na místě samém bude přítomna alespoň jedna osoba zastupující žalobkyni. Zhodnotil také, že oznámilli správní orgán provedení kontroly žalobkyni předem (i když pouze 18 hodin před oznámenou kontrolou), více šetřil její práva a oprávněné zájmy, než pokud by provedl kontrolu neohlášenou. Podle městského soudu tedy správní orgán nepochybil, nevyhovělli žádosti zástupkyně žalobkyně (jednatelky Mgr. Muchové) o odložení kontroly z důvodu namítaného nedostatečného personálního obsazení lékárny v době kontroly pro absenci druhého z jednatelů (MUDr. Muchy). Neporušil tedy povinnost šetřit práva a oprávněné zájmy žalobkyně podle § 9 písm. b) kontrolního řádu a § 2 odst. 3 správního řádu a povinnost vycházet podle možností vstříc ve smyslu § 4 odst. 1 správního řádu. [8] Městský soud také uvedl, že přítomnost pouze jedné osoby oprávněné vydávat léčivé přípravky na lékařský předpis v lékárně, která je zároveň jedinou osobou oprávněnou jednat za provozovatele lékárny během kontroly, automaticky sama o sobě neznamená, že dojde nebo že může dojít k narušení poskytování zdravotních služeb. Správní orgán tedy nebyl povinen posečkat s kontrolou, dokud žalobkyně nezajistí přítomnost dalšího personálu, zejména jednatele MUDr. Muchy. Ze skutkových okolností totiž podle městského soudu nevyplývá, že by v posuzovaném případě šlo o situaci, kdy by vstupem inspektorů správního orgánu prvního stupně do prostor lékárny nebo provedením kontroly došlo k narušení poskytování zdravotních služeb ve smyslu § 45 odst. 3 písm. b) zákona o zdravotních službách. Žalobkyně tedy neměla relevantní důvod k odmítnutí součinnosti k provedení kontroly inspektory správního orgánu; nemohla být ani ve skutkovém omylu o tom, že zde byla dána okolnost vylučující protiprávnost, tj. že by skutečně existoval zájem na poskytování zdravotních služeb, který by převýšil nad zájmem na řádný výkon kontroly v lékárně. [9] Městský soud nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že by sdělením o tom, že může inspektorům správního orgánu poskytnout součinnost o několik hodin později ve stejný den, kdy se měla kontrola podle oznámení konat, a tedy snahou zajištění jejího průběhu nebo obavami z možného opětovného nezákonného postupu správního orgánu (žalobkyně namítala, že správní orgán prvního stupně jednal nezákonně i v případě předchozí kontroly u ní provedené; řízení o ní v době podání žaloby v nynější věci nebylo pravomocně skončeno), byl naplněn liberační důvod podle § 17 odst. 1 kontrolního řádu. Žalobkyně totiž neprokázala, že vynaložila veškeré možné úsilí, které bylo možné požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Jejím jediným aktivním chováním bylo