4 As 63/2021 — Nejvyšší správní soud

4 As 63/2021- 45 - text  4 As 63/2021 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. T. Z., zast. JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, se sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2020, č. j. 061393/2020/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, č. j. 50 A 7/2020  52, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zčásti změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Mělník (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 1. 2020, č. j. 2048/DSA/20/IRSE (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, za který byl žalobci podle § 35 písm. a) a § 45 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění účinném ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále jen zákon o odpovědnosti za přestupky), uložen správní trest napomenutí a dále mu byla uložena náhrada nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. [2] Žalovaný v napadeném rozhodnutí zčásti změnil výrok o vině tak, že se žalobce uvedeného přestupku dopustil tím, že dne 7. 3. 2019 v dopoledních hodinách v Mělníku nejprve na křižovatce ulic Jezdecká a Studentská a následně podruhé po cca 120 metrech na křižovatce ulic Veslařská a Jezdecká zastavil své vozidlo před vozidlo své manželky J. Z. (dále jen „poškozená“) a po druhém zastavení si lehl na kapotu motorového vozidla poškozené tak, aby poškozená nemohla pokračovat dále v jízdě, čímž se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání. Ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že jednání žalobce nelze považovat za jednání v krajní nouzi, když tímto nedocházelo k odvracení přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, neboť jednání, které bylo předmětem řízení o přestupku za situace, kdy se rodiče nejsou schopni domluvit na péči o dítě, nelze považovat za jednání v krajní nouzi. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl nesprávné posouzení subjektivní stránky přestupku ze strany správních orgánů. Tvrzení správních orgánů, že žalobce věděl, kde se jeho dcera nachází, je nepravdivé. Nešlo totiž o to, že žalobce věděl, kde dcera bydlí a chodí do školky, nýbrž že mu bylo bráněno v jakékoli komunikaci s ní. Správní orgán ignoroval řadu důkazů, zejména emailovou komunikaci a záznam o podaném vysvětlení ze dne 7. 3. 2019, které prokazují tvrzení žalobce, že se poškozená bezdůvodně rozhodla v období od 27. 2. 2019 do 8. 3. 2019 bránit ve styku žalobce a jeho dcery. Správní orgán musí navržené důkazy provést nebo může některé z nich zamítnout, ale musí vysvětlit proč. Poškozená žalobci odpírala styk s dcerou bez jakéhokoli důvodu, přičemž již v listopadu 2019 opakovaně a protiprávně ukrývala nezletilou na neznámých místech. Dovozovat při tomto vědomí, že si mohl žalobce vyzvednout dceru v bydlišti poškozené nebo ve školce, je tedy absurdní a urážlivé. Před událostí ze dne 7. 3. 2019 žalobce přitom nebyl již 11 dní v žádném kontaktu s dcerou. Z těchto důvodů žalobce nesouhlasil ani s posouzením krajní nouze. [4] Skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy a nemá v nich oporu. Žalovaný nesprávně popsal celý incident, když jej popisuje jako dvojí „zablokování“ auta poškozené žalobcem, avšak poškozená v protokolu Policie České republiky ze dne 7. 3. 2019 uvedla, že incident sestával ze tří „blokování“. Žalovaný dále celý incident nesprávně umístil, kdy místo události přesunul bez nových důkazů a v rozporu s výpovědí obou účastníků. Žalobce se nadto žádného blokování či bránění v jízdě poškozené nedopustil. Zastavit ve vzdálenosti deseti metrů neznamená zablokovat nebo bránit v jízdě, přičemž v druhém případě stálo vozidlo žalobce dokonce v jiné ulici než vozidlo poškozené. V obou případech pak poškozená z místa svého stání odjela. Žalobce si nadto na kapotu vozidla poškozené nelehl, ale byl na ni sražen poškozenou. Oznámení poškozené na policii mělo jen zastřít její společensky nebezpečnější jednání, tedy útok jejím vozidlem proti žalobci. Poškozená uvedla, že žalovaný bouchal do auta a křičel, že jí dá „do držky“. Ze zvukového záznamu je však prokazatelné, že žalobce nic takového nekřičel. Vzhledem k této nevěrohodnosti poškozené je také třeba všechna ostatní tvrzení poškozené hodnotit kriticky, pročež nelze uvěřit ani tomu, že žalobce skočil na kapotu jejího vozidla. Žalovaný však další nepravdivá tvrzení poškozené nevzal v potaz. Žalovaný dále pochybil, pokud nezahájil řízení o přestupku poškozené ohledně jejího útoku proti žalobci. [5] Žalobce nebyl usvědčen, že by si lehl na kapotu vozidla poškozené. Takový důkaz správní orgán nahrazuje nepatřičnou domněnkou odvozenou toliko ze zvukového záznamu. Když žalobce spatřil vozidlo poškozené jedoucí proti němu, nestihl uskočit a byl sražen na kapotu, přičemž telefon, na který pořizoval záznam, měl v kapse u kalhot. Zvuk, při kterém byl žalobce sražen na kapotu, tedy telefon nezaznamenal. Bez důkazu v podobě fotografií nebo videozáznamu správní orgán nemůže vinit žalobce z toho, že si lehl na kapotu. Žalovaný přitom neuvěřil ani tvrzení poškozené, že žalobce na kapotu skočil, ani tvrzení žalobce, že byl sražen vozidlem poškozené. V případě rozporu mezi tvrzeními měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Projev nesouhlasu s jízdou na kapotě vozidla poškozené nadto žalobce jednoznačně vyjadřoval voláním „zastav, zastav“, zatímco poškozená křičela „slez z toho auta“. Za takové situace lze chápat volání žalobce „nikdy se ho nepustím“, tak, že se žalobce bál o své zdraví. Žalovaný se nezabýval nepravdivým tvrzením poškozené, že nejdříve fotila a potom jela, přičemž také toto tvrzení vyvrátil žalobce předloženými důkazy. Oba správní orgány se přitom nevyjádřily k důkaznímu návrhu žalobce na provedení rekonstrukce, která by prokázala průběh události, tak jak jej popisuje žalobce. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl žalovaný k závěru, že skutek není společensky škodlivý ve smyslu § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky. Z tohoto pohledu je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný neučinil žádná skutková zjištění, neprovedl navržené důkazy, přestože správnímu orgánu I. stupně nařídil, aby se vypořádal s námitkami žalobce, tedy i námitkou opomenutých důkazů. Ani jeden ze správních orgánů přitom bez adekvátního vysvětlení neprovedl žalobcem navržené důkazy. Jednání žalobce navíc nebylo tak společensky škodlivé jako jednání poškozené, která nejprve porušovala práva nezletilé na styk s otcem, porušovala tedy zákonem chráněný zájem, a dále se dopustila útoku se zbraní (vozidlem) proti člověku, přičemž navíc žalobce křivě obvinila z přestupku. Předmětný skutek se nestal, žalobce poškozenou nijak neblokoval, mohla odjet. Na vozidlo si žalobce nelehl, byl na něj sražen, když před ním přecházel. [6] Krajský soud v Praze při jednání dne 11. 2. 2021 doplnil dokazování přehráním žalobcem pořízeného zvukového záznamu z doby incidentu a dále rozhodnutími Okresního soudu v Teplicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Soud dále doplnil dokazování částí znaleckého posudku PhDr. Ilony Wölfelové, znalkyní z oboru psychologie ze dne 11. 6. 2020, přičemž znalkyně v příslušné části konstatovala, že u poškozené je mírně zvýšené „lžiskóre“ a je u ní patrná snaha uvádět nepravdivé a mírně nadhodnocující informace o své osobě. [7] Krajský soud poté shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že správní orgány správně vyhodnotily jednání žalobce jako hrubé jednání narušující občanské soužití. Domáhat se vydání dcery na městské ulici a navíc v situaci, kdy dcera cestuje se svou matkou v autě, je způsob naprosto nevhodný. Skutečnost, že se rodiče nedokáží domluvit na úpravě styku ke svému nezletilému dítěti, neopravňuje k tomu, aby se styk zajistil způsobem, jaký v daném případě zvolil žalobce. Okolnost, že se druhý rodič v minulosti dopouštěl obstrukčních jednání při předávání dítěte, může být považována leda za polehčující okolnost, ale nemůže naplňovat podmínky krajní nouze. Nezletilé žádné nebezpečí nehrozilo, neboť nebyla v autě s cizím člověkem, ale s vlastní matkou, která má rodičovskou odpovědnost stejně jako otec. Bránilali poškozená žalobci ve styku s dcerou, pak měl žalobce využít zákonem předvídaný způsob nápravy, tedy opatrovnický soud, případně OSPOD. Žalobce přitom měl v době inkriminované události již podán návrh na vydání předběžného