5 As 118/2020 — Nejvyšší správní soud

5 As 118/2020- 38 - text 5 As 118/2020 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 9 A 215/2016 - 60, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Dne 4. 1. 2012 byla mezi žalobcem jako poskytovatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací a společností Finamax s.r.o. (dříve Jettech, s. r. o.) jako žadatelem uzavřena Smlouva významného zákazníka, č. 47247185, s dobou trvání 24 měsíců, kterou se společnost Finamax s. r. o. zavázala k odběru určitého rozsahu žalobcem poskytovaných elektronických telefonních služeb v hodnotě měsíční platby 5000 Kč po celou dobu trvání této smlouvy, přičemž za tento závazek se žalobce zavázal poskytnout společnosti Finamax s. r. o. určité výhody; závazkem žalobce bylo poskytnutí obchodních výhod k telefonním číslům přesně uvedeným v této smlouvě a její příloze č. 1; výhody spočívaly v ceně volání v privátní síti s měsíčními paušály zdarma, dále v kompenzační slevě a poskytnutí HW budgetu. [2] Dne 23. 10. 2014 podala společnost Finamax s. r. o. (dále jen ,,žadatel‘‘) stížnost na postup žalobce k Českému telekomunikačnímu úřadu, odboru pro jihomoravskou oblast (dále jen ,,správní orgán I. stupně‘‘), a současně podnět k zahájení správního řízení s žalobcem pro porušení § 63 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále „zákon o elektronických komunikacích“). Žadatel se rovněž domáhal vydání závazného stanoviska správního orgánu I. stupně k platnosti uzavřené Smlouvy významného zákazníka (dále také jen ,,smlouva‘‘‘ nebo „SVZ“), neboť žadatel zaslal dne 9. 6. 2014 žalobci výpověď této smlouvy, avšak žalobce ji neakceptoval. Po sdělení správního orgánu I. stupně žadatel podaný podnět doplnil o návrh, aby bylo rozhodnuto o ukončení smlouvy k datu 4. 1. 2014 a neplatnosti automatické prolongace smlouvy, alternativně aby bylo rozhodnuto o platnosti odstoupení od smlouvy k datu podání výpovědi dne 9. 6. 2014 spolu s neoprávněností požadavků na úhradu fakturovaných služeb a smluvní pokuty. [3] Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 22. 6. 2015, č. j. ČTÚ-72 744/2014 -637/IV.vyř.-KrJ, žádosti vyhověl a určil, že smluvní vztah, který vznikl na základě předmětné smlouvy, zanikl uplynutím výpovědní doby dne 10. 7. 2014. Při posuzování žádosti správní orgán I. stupně usoudil, že SVZ nese znaky účastnické smlouvy, neboť jejím předmětem je formálně i fakticky poskytování služeb elektronických komunikací ve sjednaném množství, kvalitě a po sjednanou dobu. Nejde tedy o jiný typ smlouvy - obchodní smlouvy na poskytování výhod ve vzájemném obchodním styku, jak uváděl žalobce. Na základě uvedeného správní orgán I. stupně posuzoval okolnosti ukončení smlouvy podle čl. 3 podmínek SVZ, tj. přiměřeně užil ustanovení aktuálních Všeobecných podmínek žalobce. Dle nich k ukončení smlouvy může dojít dle bodu č. 2.6.2. výpovědí s výpovědní dobou 30 dnů ode dne doručení výpovědi operátorovi, přičemž jsou stanoveny podmínky úhrady nákladů v souvislosti s ukončením smlouvy. Uvedené znění všeobecných podmínek označil správní orgán I. stupně jako zcela souladné s § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích. [4] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce rozklad; namítal, že předmětná smlouva je zvláštní specifickou smlouvou, jež je uzavírána výhradně s podnikateli a nemá smysl bez účastnických smluv; není proto důvodu ve věci aplikovat Všeobecné podmínky. Žalobce tvrdil, že SVZ není smlouvou o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti, ale o nadstandardních obchodních výhodách; smluvní strany si sjednávají práva a povinnosti na základě individuálních požadavků smluvních stran a tyto služby jsou zpravidla neveřejné a mají obchodní charakter. Služby elektronických komunikací zákazník využívá na základě účastnické smlouvy, nikoliv na základě SVZ. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích, byl s účinností od 4. 12. 2014 změněn tak, že se aplikuje pouze ve vztahu ke spotřebitelům, čímž bylo potvrzeno, že SVZ nemůže být ukončena předčasně. [5] Rozhodnutím předsedy Rady žalovaného ze dne 22. 8. 2016, č. j. ČTÚ-67 670/2015-603, byl k rozkladu žalobce upraven výrok I. a dále byl zrušen výrok II. o náhradě nákladů řízení z důvodu nesprávného posouzení typu sporu v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť tento uvedl odkaz na § 129 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, jenž se vztahuje k řízení o námitce proti vyřízení reklamace a na řízení o žádosti o určení právního vztahu nedopadá. [6] Po věcné stránce žalovaný na základě § 63 odst. 11 a § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích konstatoval, že SVZ se řídí režimem zákona o elektronických komunikacích upravujícím účastnické smlouvy a jejich náležitosti. Žalovaný uvedl, že existence SVZ a poskytování výhod a služeb elektronických komunikací s ní souvisejících nemůže probíhat samostatně bez existence účastnické smlouvy a bez poskytování služeb elektronických komunikací dle zákona o elektronických komunikacích; smluvní režim SVZ a účastnické smlouvy je natolik provázaný, že tvoří neoddělitelný celek, tedy SVZ není čistě obchodní smlouvou o poskytování výhod. SVZ má sice rámcový charakter, avšak žalobce není oprávněn se účelovým rozdělením smluvního vztahu na SVZ a účastnickou smlouvu vyhnout aplikaci zákona o elektronických komunikacích na daný smluvní vztah. SVZ je smlouvou, z níž přímo vyplývá povinnost žadatele k čerpání služeb elektronických komunikací a tomu odpovídající povinnost poskytovatele služby elektronických komunikací ve stanoveném rozsahu za úplatu poskytnout, jedná se tedy o smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací, na niž dopadají ustanovení zákona o elektronických komunikacích. [7] Dle žalovaného bylo tedy možné SVZ vypovědět, a to za podmínek uplatňovaných poskytovatelem pro smlouvy uzavřené na dobu neurčitou. Žalovaný sice přisvědčil tomu, že § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích byl novelizován, avšak v době podání výpovědi žadatelem byl aplikovatelný na všechny účastnické smlouvy bez ohledu na postavení účastníka, tj. i na podnikatele a právnické osoby. Žalovaný poukázal na to, že možnost vypovědět SVZ vyplývá i ze smluvních ujednání žadatele a poskytovatele, že podmínky SVZ výpověď neupravují a užijí se Všeobecné podmínky žalobce a platný právní řád České republiky. Smluvní vztah mezi žadatelem a žalobcem byl změněn na základě Všeobecných podmínek poskytovatele účinných od 26. 1. 2014, jež v čl. 2.6.2 umožňují smlouvu uzavřenou na dobu určitou vypovědět před uplynutím sjednané doby trvání při současném vzniku nároku poskytovatele na doplacení 20 % paušálů zbývajících do původní sjednané doby trvání smlouvy. S ohledem na výše uvedené dospěl žalovaný stejně jako správní orgán I. stupně k závěru, že SVZ bylo možno vypovědět, a to s výpovědní dobou 30 dnů. Dle žalovaného správní orgán I. stupně tedy rozhodl správně, když žádosti žadatele vyhověl. [8] Žalobce proti rozhodnutí předsedy Rady žalovaného podal žalobu, v níž uplatnil podobné námitky (žalobní body) jako v rozkladu; namítal, že SVZ může existovat sama o sobě a je čistě obchodní smlouvou, na základě které jsou poskytovány obchodní výhody plynoucí z míry závazku obchodního partnera odebírat služby, které žalobce poskytuje. Žalobce zdůraznil, že neposkytuje pouze služby elektronických komunikací, ale i jiné služby, které nejsou regulovány zákonem o elektronických komunikacích. I pokud by byly smlouvy na sobě natolik závislé, že bez sebe nemohou existovat, nelze dle názoru žalobce uzavřít, že pokud se jedna smlouva (účastnická smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací) řídí zákonem o elektronických komunikacích, měla by se tímto zákonem řídit i smlouva obchodní sjednávající výhody při poskytování služeb poskytovaných žalobcem, které nejsou službami elektronických komunikací. [9] Žalobce dále nesouhlasil s názorem žalovaného, že posuzovaná SVZ je v podstatě smlouvou rámcovou; SVZ totiž nestanoví rámcové podmínky pro další dílčí smlouvy, stanoví práva a povinnosti při využívání služeb poskytovaných žalobcem, a to bez ohledu na existenci dalších dílčích smluv. Z uvedených důvodů žalobce namítal, že na výpověď SVZ se nevztahují ustanovení obsažená v jeho Všeobecných podmínkách, když tato se primárně vztahují pouze na úpravu účastnických smluv, na základě kterých jsou poskytovány služby elektroni