5 Azs 95/2020 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 95/2020- 33 - text 5 Azs 95/2020 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudkyň Mgr. Lenky Bahýľové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: M. T., zast. advokátem Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 13 Az 53/2018 - 115, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 13 Az 53/2018  115, se zrušuje. II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 7. 2018, č. j. OAM-201/ZA-ZA11-P10-2017, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti ve výši 24.684 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. et Mgr. Václava Klepše. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předcházející průběh řízení [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2018, č. j. OAM-201/ZA-ZA11-P10-2017 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Rozhodnutím žalovaného nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). [2] Stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 10. 3. 2017 z důvodu svého pronásledování na základě náboženství – je evangelickým křesťanem, pastorem baptistické církve. Stěžovatel popsal, že do roku 2012 byla jeho náboženská organizace („Iman Žoly“) legální, v roce 2013 však byla v důsledku nevyhovění podmínek registrace uzavřena. Stěžovatel mj. popsal, že v roce 2016 pokřtil ženu, následně však došlo ke dvěma fyzickým útokům ze strany jejího manžela muslimského vyznání, které si vyžádaly ošetření stěžovatele v nemocnici. Na policii byl v souvislosti s tímto incidentem (pokřtěná žena podala, resp. ze strany svého manžela byla donucena podat oznámení policii o tom, že ji stěžovatel přinutil ke konverzi ke křesťanství) předvolán čtyřikrát, dotazy policie však směřovaly spíše k náboženské činnosti stěžovatele, byl obviňován z podněcování náboženského konfliktu; stěžovatel se proto z obavy před možnými trestněprávními následky rozhodl i s rodinou vycestovat (společně se stěžovatelem podala žádost o mezinárodní ochranu jeho manželka a dvě děti). [3] Žalovaný v rámci řízení o žádosti stěžovatele nedospěl k závěru, že by stěžovatel mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že stěžovatel vycestoval ze země původu plánovaně, nebylo zjištěno, že by prchal ze země původu pod tlakem tíživých okolností či stupňujícího se tlaku, který by na něj byl záměrně a cíleně vyvíjen z azylově relevantních důvodů, či že by takové jednání ze strany jakýchkoli subjektů reálně hrozilo či bylo cíleně trpěno či záměrně tolerováno ze strany státních orgánů. Žalovaný nenalezl v postupu vyšetřování okolností kolem podaného oznámení na stěžovatele ženou, kterou měl stěžovatel údajně donutit ke konverzi, žádné závažné či cílené a protiprávní jednání zaměřené proti stěžovateli z náboženských motivů. Nebylo zjištěno, že by policie ignorovala fyzické napadení stěžovatele manželem dotčené ženy na základě nahlášení skutečností v nemocnici, stěžovatel byl naopak policií vyzván, aby se k věci vyjádřil. Pokud byla v oznámení na policii uvedena lživá informace o nucené konverzi, policie je i takové oznámení povinna šetřit, přičemž vyjma chování některých policistů, které stěžovatel označil jako arogantní a urážlivé, nebylo v řízení zjištěno jednání, které by bylo možno považovat za závažné porušení lidských práv a pronásledování dle zákona o azylu. [4] Žalovaný uvedl, že stěžovatel vyznává křesťanskou víru již od roku 1997 a i přes skutečnost, že se v zemi původu setkal s jednotlivými ústrky či projevy nesouhlasu jiných osob, v řízení nebylo zjištěno ze strany státních orgánů žádné závažné jednání vůči stěžovateli, který vystudoval duchovní seminář, cestoval do zahraničí, pracoval, podnikal. Nebylo zjištěno, že by stěžovatel a jeho rodinní příslušníci nemohli svobodně vyznávat křesťanskou víru, během pohovoru uvedl, že církev dělala do roku 2015 mnoho dobročinných akcí, spolupracovala také s obvodním policistou ohledně zjišťování adres problémových rodin, organizovala akce pro děti. Pokud v souvislosti se změnami v kazašské legislativě došlo k ukončení dosud platné registrace náboženské skupiny, která svojí povahou, resp. počtem členů nesplňovala podmínky pro zákonnou registraci náboženského uskupení, tento akt sám o sobě nevypovídá o cíleném pronásledování konkrétního náboženského sdružení. Zjištěno nebylo žádné závažné systematické jednání vůči jemu samotnému či členům náboženské skupiny „Iman Žoly“. [5] Na základě zjištěných informací žalovaný nezjistil, že by v zemi původu stěžovatele bylo vůči osobám vyznávajícím křesťanskou víru systematicky a cíleně postupováno jakkoli tvrdě či diskriminačně. V Kazachstánu, byť je majoritně muslimskou zemí, zákon umožňuje všem lidem svobodnou volbu náboženství a vláda se do ní nesmí vměšovat. Zákon zakazuje nucenou konverzi osob k jakémukoli náboženství. Potíže stěžovatele spočívaly v opakovaném předvolání na policii v souvislosti s podáním vysvětlení na základě podání ženy ohledně údajného nátlaku přijmout křesťanskou víru, přičemž tato skutečnost neměla žádný reálný dopad do života stěžovatele a jeho rodiny, které by bylo možné vyhodnotit jako pronásledování z azylově relevantních důvodů. Pokud zákon v Kazachstánu zakazuje nucenou konverzi k náboženství, je podle žalovaného podání vysvětlení stěžovatele na policii v souvislosti s podaným oznámením konvertitky (byť vymyšleného obsahu) zcela obvyklou praxí. [6] K otázce, zda lze stěžovateli udělit azyl z humanitárního důvodu ve smyslu § 14 zákona o azylu, žalovaný uvedl, že přihlédl k celkové situaci stěžovatele, jeho věku, zdravotnímu stavu a neshledal zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu; stěžovatel je bez zdravotních či jiných obtíží, je práceschopný, schopný cestovat a kontaktovat úřady, měl a má možnost si případně při splnění podmínek upravit svoje pobytové oprávnění. Následně žalovaný posoudil, zda stěžovatel nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. K tomu fakticky zopakoval důvody již uvedené a doplnil, že ze shromážděných informací nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel byl v případě svého návratu do vlasti jakkoliv postižen za svoji azylovou žádost v zahraničí. Po zhodnocení výpovědi stěžovatele o okolnostech jeho pobytu ve vlasti před odchodem ze země, posouzení jeho hlavních motivů k odchodu z vlasti a aktuálních informačních pramenů nedospěl žalovaný k závěru, že by stěžovateli v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu. K bezpečnostní situaci v zemi původu žalovaný uvedl, že je stabilní, neprobíhá zde ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu ke stěžovateli za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Případné vycestování stěžovatele neshledal ani rozporným s mezinárodními závazky České republiky. [7] Městský soud v napadeném rozsudku nejprve shrnul, že stěžovatel byl pastorem náboženského sdružení Církev evangelických křesťanů baptistů „Iman Žoly“. Toto sdružení bylo dle osvědčení Ministerstva spravedlnosti republiky Kazachstán, Justiční správy Východokazašské oblasti ze dne 19. 4. 2001 registrováno, čímž bylo oprávněno k provozování činnosti v souladu se zakládacími dokumenty v rámci kazašské legislativy. Nařízením Ministerstva spravedlnosti Republiky Kazachstán, Justičního odboru Východokazašské oblasti ze dne 3. 7. 2013 č. 400r pozbyla osvědčení o registraci daného náboženského sdružení platnosti a byla provedena jeho likvidace. Církev evangelických křesťanů baptistů „Iman Žoly“ je tedy neregistrovaným náboženským sdružením. Městský soud konstatoval, že v Kazachstánu je sice zaručena svoboda vyznání, avšak kazašská právní úprava stanovuje určitá pravidla pro vykonávání náboženské činnosti; k tomu citoval z výroční zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 15. 8. 2017 o svobodě vyznání v Kazachstánu za rok 2016 a ve vztahu k povinnosti registrace náboženských skupin danou kazašskou právní úpravou odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98, s tím, že samotný požadavek na registraci náboženské skupiny není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, nejedná se o pronásledování ve smyslu ust. § 2 odst. 4 zákona o azylu. [8] S odkazem na rozsudek Nejvyššího správn