6 Ads 372/2020 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 372/2020- 30 - text 6 Ads 372/2020 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobkyně: ELEKTROŠROT, a.s., IČO 25003569, sídlem Košťanská 212, Hudcov, Teplice, zastoupená Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátem, sídlem Bělehradská 1191/9, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Úřad práce České republiky, sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 6 A 126/2018 - 45, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 6 A 126/2018 - 45 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobkyně dne 23. dubna 2018 požádala o uzavření dohody o uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce. Sdělením ze dne 28. května 2018 č. j. TPA-UZ-5/2018 ji Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Ústí nad Labem informovala, že se její žádost zamítá, protože nesplňuje jednu z podmínek uzavření dohody, neboť v období 12 měsíců přede dnem podání žádosti o uzavření dohody nevyplácela nejméně 80 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, mzdu nebo plat bezhotovostně převodem na účet vedený u peněžního ústavu, nebo poštovní poukázkou [§ 78 odst. 2 písm. d) bod 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti]. Ve sledovaném období měla žalobkyně celkem 16 zaměstnanců se zdravotním postižením, z toho vyplácela mzdu po celou dobu pracovního poměru bezhotovostně pouze 11 z nich, tedy 68,75 %. [2] Žalobkyně se proti uvedenému sdělení bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl rozsudkem označeným v návětí. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Uvedla, že v červenci a srpnu 2017 vyplatila dvěma, respektive třem zaměstnancům, kteří se ocitli v tíživé životní situaci, zálohu mzdy ve výši 1 000 Kč. Zákon č. 327/2017 Sb., který novelizoval zákon o zaměstnanosti a změnil mechanismus přiznávání příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 6. října 2017 a nabyl účinnosti dne 1. ledna 2018. Novela zavedla půlroční přechodné období pro zaměstnavatele, kteří do té doby zřídili chráněná pracovní místa. Zaměstnavatelé tedy měli půl roku na to, aby se přizpůsobili novým podmínkám pro uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce, avšak splnění podmínky, která je v této věci sporná, se posuzuje 12 měsíců zpětně. V tom stěžovatelka spatřuje nepřípustnou pravou retroaktivitu novely zákona o zaměstnanosti. [4] Stěžovatelka dále namítla, že žalovaný a městský soud vykládali zákon podle metodiky Ministerstva práce a sociálních věcí, která není právně závazná ani dohledatelná. Bez opory v zákoně tak stanoví další podmínky pro uzavření dohody o uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce. [5] Dle názoru stěžovatelky počítá žalovaný poměr zaměstnanců, jimž nebyla vyplácena mzda v hotovosti, silně zkreslujícím způsobem, který vede k přehnané tvrdosti a formalismu, aplikovanému se zpětnou účinností. Stejně jako v žalobě stěžovatelka navrhla tři jiné způsoby výpočtu, které by v jejím případě vedly k uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce. [6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud napadený rozsudek posoudil v rozsahu stanoveném v § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., přičemž v postupu městského soudu z úřední povinnosti zjistil vady, které měly vliv na zákonnost jeho rozsudku. Kasační stížnost tedy je důvodná. [8] V prvé řadě Nejvyšší správní soud zjistil, že městský soud neodpověděl na všechny žalobní námitky. [9] Podle § 78 odst. 2 písm. d) bodu 1 zákona o zaměstnanosti lze dohodu o uznání zaměstnavatele za zaměstnavatele na chráněném trhu práce uzavřít za podmínky, že v období 12 měsíců přede dnem podání žádosti o uzavření dohody o uznání zaměstnavatele vyplácel nejméně 80 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, mzdu nebo plat bezhotovostně převodem na účet vedený u peněžního ústavu, nebo poštovní poukázkou. [10] Stěžovatelka v žalobě stejně jako v kasační stížnosti navrhovala tři způsoby výpočtu, které by v jejím případě vedly ke splnění uvedené podmínky. Konkrétně: 1) podíl počtu zaměstnanců se zdravotním postižením v období 12 měsíců před podáním žádosti vyplácených bezhotovostně a celkového počtu zaměstnanců se zdravotním postižením v období 12 měsíců před podáním žádosti. Tento způsob výpočtu měl použít žalovaný, stěžovatelka však namítala, že neměl započítávat zaměstnance, jimž byla v hotovosti vyplacena pouze záloha mzdy (v takovém případě by byl výsledný počet zaměstnanců vyplácených bezhotovostně 81,25 %). Stěžovatelka této metodě výpočtu vytýkala, že nebere ohled na dobu zaměstnání a započítává jediný den pracovního poměru stejně jako celý rok; 2) podíl počtu zaměstnanců se zdravotním postižením, vyplácených bezhotovostně, dle doby pracovního poměru u zaměstnavatele za posledních 12 měsíců, v členění za odpracované měsíce (tedy počtu mezd vyplacených bezhotovostně), a celkového počtu zaměstnanců se zdravotním postižením za předcházejících 12 měsíců v měsíčním vyjádření (tedy celkového počtu mezd vyplacených zaměstnancům se zdravotním postižením), s výsledkem 85,15 %. I v tomto případě stěžovatelka mezi mzdy vyplácené bezhotovostně zahrnovala i mzdy, u nichž byly v hotovosti vyplaceny jen zálohy. Tato metoda dle názoru stěžovatelky zamezuje zkreslování; 3) úprava předešlé metody tak, že stěžovatelka mzdy, u nichž byly vyplaceny v hotovosti jen zálohy, nepovažovala za mzdy vyplacené bezhotovostně (tedy přizpůsobila se v tomto ohledu právnímu názoru žalovaného), s výsledkem 82,81 %. [11] Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že původně zjišťoval podíl zaměstnanců vyplácených bezhotovostně tak, že celkovým počtem zaměstnanců stěžovatelky se zdravotním postižením v uplynulých 12 měsících (16) vydělil „fyzický počet“ zaměstnanců se zdravotním postižením s jednorázovou výplatou mzdy nebo její části v hotovosti (11). Avšak v červnu 2018 svůj postup přehodnotil a nyní zjišťuje splnění podmínky zvlášť v jednotlivých měsících. Ani nově nastavené podmínky však podle něj stěžovatelka nesplnila. [12] Městský soud se ve svém rozsudku zabýval pouze tím, zda pro účely výkladu § 78 odst. 2 písm. d) bodu 1 zákona o zaměstnanosti je i záloha mzdy mzdou, přičemž přisvědčil žalovanému, že ano. Po tomto závěru již nepovažoval za možné vyjadřovat se k dalším způsobům výpočtu, které stěžovatelka uváděla, neboť tyto výpočty jeho právní názor nerespektují, a uzavřel, že „zákonnou podmínku shora uvedenou o výplatě mezd bezhotovostně nebo poštovní poukázkou je nutné vykládat tak, že ji je nutné splnit u všech zaměstnanců po dobu 12 měsíců, pokud ti mají být zahrnuti do 80% podílu zaměstnanců“ (body 14 – 16 napadeného rozsudku). [13] Městský soud však přehlédl, že stěžovatelka s tím, že mzdy, u nichž byly v hotovosti vyplaceny jen zálohy, nezahrne mezi mzdy vyplacené bezhotovostně (i když s tím nesouhlasila), počítala ve třetím způsobu výpočtu, který navrhovala a který dle jejího názoru vedl ke splnění podmínky stanovené v § 78 odst. 2 písm. d) bodu 1 zákona o zaměstnanosti. Nic mu tedy nebránilo se touto metodou výpočtu zabývat a na žalobní námitku odpovědět. [14] Z rozsudku městského soudu vlastně vůbec není zřejmé, kterou z řady metod výpočtu, jež mu předestřeli účastníci řízení, považoval za správnou. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uznal, že původní metoda výpočtu, na jejímž základě se stěžovatelkou neuzavřel dohodu o uznání zaměstnavatele za zaměstnavatele na chráněném trhu práce, nebyla správná, a popsal jinou, kterou aktuálně používá. Městský soud se tím vůbec nezabýval, neuvedl, zda považuje za správnou původní, či novou metodu žalovaného (a jak již bylo řečeno, neporovnal je s metodou, kterou navrhovala stěžovatelka). Sice správně uvedl, že interní pokyn, z něhož žalovaný vycházel, není pramenem práva, a řešenou otázkou je výklad § 78 odst. 2 písm. d) bodu 1 zákona o zaměstnanosti, avšak tento výklad neprovedl. Tím stěžovatelce znemožnil vznést proti jeho právním závěrům oponentní argumentaci a fakticky ji donutil zopakovat v kasační stížnosti žalobní body. Jinými slovy, zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. [15] Další pochybení městského soudu souvisí s určením žalovaného správního orgánu. [16] Podle § 83 s. ř. s. je v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu žalovaným ten správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah. Rozšířený senát