6 Afs 274/2020 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 274/2020- 41 - text 6 Afs 274/2020 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobkyně: BD Consult, s.r.o., sídlem Jeseniova 1196/52, Praha 3, zastoupená JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem, sídlem Vinohradská 2134/126, Praha 3, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v nevyřízení žádosti žalobkyně o poskytnutí autentizačních údajů k elektronické evidenci tržeb ze dne 18. 2. 2020, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, č. j. 10 A 54/2020 - 45, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobkyně dne 18. 2. 2020 požádala žalovaného prostřednictvím datové zprávy (odeslané z její datové schránky) o autentizační údaje k elektronické evidenci tržeb podle § 13 zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb. Žalovaný považoval žádost žalobkyně za vadnou z důvodu nesplnění zákonného požadavku na formu jejího podání, neboť zákon o evidenci tržeb připouští možnost podat žádost pouze ústně do protokolu u jakéhokoli věcně příslušného správce daně, anebo prostřednictvím společného technického zařízení správce daně - aplikace EPO „Elektronická podání pro finanční správu“ (dále jen „portál EPO“). Podání učiněné formou datové zprávy prostřednictvím systému datových schránek proto nemohlo mít dle žalovaného předpokládané účinky pro správu daní ve smyslu § 74 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Jelikož žalobkyně vadu podání k výzvě žalovaného ze dne 28. 2. 2020, č. j. 1641401/20/2003-00510-109180, neodstranila, stalo se ve smyslu § 74 odst. 3 daňového řádu podáním neúčinným. O těchto následcích byla žalobkyně ve výzvě poučena. Z tohoto důvodu žalovaný autentizační údaje k elektronické evidenci tržeb neposkytl. [2] Žalobkyně napadla postup žalovaného žalobou na ochranu před nezákonným zásahem u Městského soudu v Praze, jíž se domáhala určení, že shora uvedená výzva žalovaného byla nezákonným zásahem, a žalovanému se nařizuje žádost o autentizační údaje projednat. Městský soud nejprve vyzval žalobkyni, aby odstranila vadu žaloby spočívající v nesprávné formulaci žalobního petitu, a to mj. s ohledem na nemožnost domáhat se vedle výroku zakazujícího pokračovat v zásahu, jehož důsledky trvají, rovněž deklaratorního výroku (určení, že zásah byl nezákonný). K výzvě soudu žalobkyně upřesnila, že požaduje, aby soud deklaroval, že neprojednání žádosti žalobkyně o autentizační údaje je nezákonným zásahem, a aby žalovanému nařídil projednání podané žádosti. Městský soud žalobkyni opětovně upozornil, že není možné se domáhat vydání deklaratorního výroku o nezákonnosti zásahu v případě, kdy důsledky tvrzeného zásahu trvají. Žalobkyně sdělila, že na upraveném návrhu rozsudečného výroku trvá, což odůvodnila argumentací založenou na užití přítomného slovesného času (je) oproti času minulému (byl). [3] Městský soud podanou žalobu odmítl v části, jíž se žalobkyně domáhala určení, že nevyřízení její žádosti o poskytnutí autentizačních údajů je nezákonným zásahem. Argumentaci založenou na užití odlišného slovesného času (přítomného oproti minulému) městský soud odmítl. Vyšel z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Afs 60/2014 - 48), dle které směřuje-li žaloba proti zásahu, jehož důsledky trvají, nelze se domáhat samostatného deklaratorního výroku o nezákonnosti zásahu, ale pouze výroku, kterým se žalovanému něco zakazuje, resp. přikazuje. Deklaratorním výrokem lze tedy podle městského soudu rozhodnout v souladu s dosavadní judikaturou pouze tehdy, byl-li zásah ukončen, a tedy vyslovuje-li soud, že zásah byl nezákonný. Městský soud se rovněž stručně vypořádal s rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2018, č. j. 2 Afs 25/2015 - 38, č. 3691/2018 Sb. NSS, a ze dne 11. 2. 2020, č. j. 9 Afs 70/2018 - 38, na které žalobkyně poukázala v podané žalobě. [4] V části, jíž se žalobkyně podanou žalobou domáhala, aby soud žalovanému přikázal vyřídit její žádost o poskytnutí autentizačních údajů, městský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že pokud žalobkyně odeslala žádost prostřednictvím systému datových schránek, nedodržela zákonem požadovanou formu (§ 13 odst. 3 zákona o evidenci tržeb) učinit podání (žádost) ústně do protokolu u správce daně, anebo prostřednictvím portálu EPO. Pro tuto vadu nemohlo mít podání žádosti předpokládané účinky pro správu daní (§ 74 odst. 1 daňového řádu), a jejím neodstraněním ve stanovené lhůtě se tak podání stalo neúčinným (§ 74 odst. 3 daňového řádu). Městský soud poukázal na skutečnost, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2018, č. j. 2 Afs 25/2015 - 40, č. 3691/2018 Sb. NSS, na který žalobkyně v této souvislosti upozornila, řešil odlišnou problematiku. Citovaný rozsudek se zabýval podáním učiněným v jiném elektronickém formátu (.pdf namísto .xlm), nikoli způsobem jeho podání. Městský soud akcentoval zvláštní úpravu obsaženou v § 13 odst. 3 zákona o evidenci tržeb, která připouští pouze dvě možné formy (slovy městského soudu „způsoby“) podání žádosti o poskytnutí autentizačních údajů k elektronické evidenci tržeb. Žalobkyně však ani jednu ze zákonem požadovaných forem podání žádosti nedodržela. Jako nepřípadný městský soud odmítl rovněž poukaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 19/17, č. 337/2019 Sb., který se zabýval ústavním požadavkem na stanovení náležitostí formulářů (vymezení údajů nezbytných pro správu dní) zákonem, resp. podzákonným právním předpisem. V souzené věci nebylo dle městského soudu sporné užití příslušného formuláře, který žalobkyně vyplnila, ani rozsah či obsah žalovaným požadovaných údajů, nýbrž se jednalo o následky spojené s nedodržením předepsaného způsobu jeho podání. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž zopakovala svou dřívější argumentaci obsaženou v podané žalobě. Připustila, že v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu nelze požadovat deklaraci nezákonného zásahu, k němuž došlo v minulosti (a v době podání žaloby již zásah netrvá), a zároveň požadovat, aby žalovaný něco konal (resp. nekonal). Nerozumí však tomu, proč by v případě zásahu, který stále trvá (nebo trvají jeho důsledky), nebyl vedle výroku ukládajícího žalovanému povinnost plnit (tj. zákazu, resp. příkazu konat) možný i deklaratorní výrok, že zásah je nezákonný. Závěr soudu, že vedle sebe nemohou tyto dva výroky existovat, dle stěžovatelky nutně vede k tomu, že nemůže-li soud konstatovat nezákonnost zásahu, zásah z tohoto důvodu nezákonným býti nemůže, a tedy ani nelze zakázat jeho pokračování. Stěžovatelka zdůraznila, že žalobní petit byl v souzené věci formulován v přítomném slovesném čase (pozn.: takto formulován byl petit po úpravě na základě výzvy městského soudu) a stěžovatelka se jím domáhala jednak odstranění negativních důsledků zásahu, které trvají, avšak zároveň i určení, že zásah je nezákonný. Judikaturu v této otázce označila za nejednotnou s tím, že na řešenou otázku existují různé právní názory. [6] Stěžovatelka zpochybnila také výrok o zamítnutí zásahové žaloby v části, jíž se domáhala, aby městský soud žalovanému nařídil žádost o autentizační údaje projednat. Stěžovatelka se domnívala, že nedodržení předepsané formy podání žádosti nemohlo mít za následek její odmítnutí, žádost byla dle jejího názoru způsobilá k věcnému projednání. Zákon o evidenci tržeb neupravuje toliko jedinou možnost podání (skrze portál EPO), ale umožňuje rovněž podání ústně do protokolu u správce daně. Do protokolu sepsané podání pak musí zaměstnanec správce daně „vložit“ do portálu EPO, a stejným způsobem proto mohl postupovat i v případě podání zaslaného systémem datových schránek. Stěžovatelka v této souvislosti citovala obsáhlé pasáže z již zmiňovaného rozsudku č. j. 2 Afs 25/2015 - 38, který městský soud dle jejího názoru dezinterpretoval, vytrhl-li z kontextu jediný bod jeho odůvodnění. Stěžovatelka pokládala za rozhodující, že zákon o evidenci tržeb nestanoví, že by podání, které nebylo učiněno způsoby upravenými v § 13 odst. 3 zákona o evidenci tržeb, bylo neúčinné, či se k němu nepřihlíželo. Rovněž nesouhlasila s tím, jak se městský soud vypořádal s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/17. [7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožnil se závěry městského soudu a uvedl, že stěžovatelka pouze obsáhle rekapituluje nesporný skutkový stav a opakuje argumentaci uplatněnou již dříve v po