6 As 113/2020 — Nejvyšší správní soud

6 As 113/2020- 42 - text 6 As 113/2020 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: N. N., zastoupený Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem, sídlem Tyršova 521, Tábor, proti žalovanému: ministr obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, týkající se žaloby proti rozhodnutí náměstkyně pro řízení Sekce právní Ministerstva obrany ze dne 27. června 2016 č. j. 1297/2-2016-1322, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2020 č. j. 10 Ad 18/2016 - 42, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobce, toho času zařazený na systemizovaném místě starší střelec – příslušník vojenského útvaru 1825 Tábor, dne 9. března 2011 utrpěl pracovní úraz na vojenském výcviku ve volné přírodě v rámci kurzu přežití. Během noci, kdy spal v záhrabu ve sněhu, mu omrznul obličej, byla mu diagnostikována periferní obrna lícního nervu. Následkem pracovního úrazu mu byla snížena zdravotní klasifikace (na stupeň D – neschopen k vojenské činné službě) a dne 2. listopadu 2012 byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání. [2] Rozhodnutím ze dne 17. července 2012 č. j. 56-63/18/2011-1825 rozhodl velitel vojenského útvaru 1825 Tábor, že byl žalobce postižen úrazem spočívajícím v ochrnutí pravé poloviny obličeje v důsledku podchlazení a vzhledem k okolnostem úrazu bude v souladu s § 115 a § 116 písm. a), c) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, provedeno odškodnění, přičemž žalobci přiznal bolestné ve výši 3 600 Kč a náhradu za ztrátu na platu po dobu neschopnosti výkonu služby ve výši 14 400 Kč. K úrazu došlo v přímé souvislosti s výkonem služby, při plnění povinností vyplývajících ze služebního zařazení žalobce. [3] Podáním ze dne 20. června 2014 žalobce uplatnil nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1 000 000 Kč. Poukazoval na trvalé následky úrazu, které jej omezují ve společenském styku i v profesním, rodinném a sportovním uplatnění. [4] Rozhodnutím ředitelky Odboru pro právní zastupování Ministerstva obrany (dále jako „služební orgán“) ze dne 18. března 2015 č. j. 307-00965-12-30-20 byla žalobci podle § 119 odst. 1 zákona o vojácích z povolání přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 72 000 Kč. Při stanovení výše náhrady vyšel služební orgán z přílohy vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „bodová vyhláška“), a ze znaleckého posudku MUDr. Pavla Fialy, znalce v oboru zdravotnictví pro různá zdravotnická odvětví se zvláštní specializací na neurologii, který doložil žalobce. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítla náměstkyně ministra obrany pro řízení Sekce právní Ministerstva obrany rozhodnutím ze dne 21. července 2015 č. j. 1217-2/2015-1322. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. prosince 2017 č. j. 11 Ad 19/2015 - 24, následnou kasační stížnost žalobce odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 5. dubna 2018 č. j. 7 As 42/2018 - 18. [5] Zároveň služební orgán žalobce vyzval, aby doplnil podklady pro posouzení jeho žádosti o přiznání náhrady za mimořádné ztížení společenského uplatnění. Žalobce na výzvu uvedl, že s ohledem na následky úrazu je na místě odškodnění dvacetkrát zvýšit oproti bodovému ohodnocení. Zdůraznil především, že byl před úrazem aktivním sportovcem, nyní je prakticky vyloučeno, aby se jako sportovec aktivně profiloval. Po propuštění z armády se nemůže věnovat ani oboru, jemuž se vyučil (malíř pokojů), a je výrazně hendikepován při hledání zaměstnání. Úraz utrpěl v mladém věku, rozsah ztráty životních příležitostí je tak závažným následkem poškození zdraví, že je na místě zvýšit náhradu za ztížení společenského uplatnění. Dále se žalobce domáhal toho, aby byla náhrada určena podle metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Následně doložil potvrzení, že je registrován v České boxerské asociaci. Ve své závodní kariéře startoval v extralize a v 1. lize, byl členem širšího reprezentačního mužstva. [6] Česká boxerská asociace služebnímu orgánu sdělila, že nezná přesný termín ukončení aktivní činnosti žalobce, v letech 2010 a 2011 se už jeho jméno neobjevuje na protokolech o utkáních, určitě v roce 2011 nestartoval v žádné soutěži organizované asociací. Dle sdělení Boxerského klubu DTJ Prostějov, v němž žalobce působil, absolvoval poslední soutěžní utkání za tento klub v roce 2009. Žalobce tato sdělení nečinil spornými, avšak podotkl, že se boxu aktivně věnoval až do chvíle, kdy utrpěl úraz, i když dočasně přerušil závodní činnost v rámci akcí pořádaných Českou boxerskou asociací. Po celou dobu aktivně trénoval a mohl by se k aktivní závodní činnosti vrátit i nyní, pokud by nedošlo k úrazu. [7] Rozhodnutím ze dne 11. března 2016 č. j. 307-00965-12-46-20 služební orgán žalobci nepřiznal mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 bodové vyhlášky, která pro odškodňování úrazů v rámci pracovněprávních vztahů zůstává platnou i po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v textu dále též jako „nový občanský zákoník“). Ze zdravotní dokumentace služební orgán dovodil, že žalobce je schopen běžné chůze, sebeobsluhy, sám se dopravovat, jsou zcela zachovány jeho gnostické i komunikační schopnosti, v důsledku pracovního úrazu nedošlo k poškození intelektových schopností ani k narušení psychického stavu. Služební orgán nezpochybňoval, že úraz žalobce má trvalé následky, s ohledem na intenzitu zásahu do jeho profesního, rodinného, sportovního, společenského a kulturního života však nejde o případ hodný zvláštního zřetele. Služební orgán odkázal na závěr orgánu sociálního zabezpečení o poklesu pracovní schopnosti žalobce pouze o 10 %. Od 30. května 2014 žalobce provozuje samostatnou výdělečnou činnost v oblasti poskytování tělovýchovných a sportovních služeb. Z profilu žalobce na sociální síti Facebook služební orgán dále zjistil, že žalobce vykonává trenérskou činnost v klubu KBC Tábor, účastní se zimních a letních soustředění, venkovních tréninků i zahraničních kurzů, nevyhýbá se ani společenskému styku, neboť se jako trenér účastní soutěží pořádaných Českou boxerskou asociací. Ze shromážděných důkazů vyplývá, že žalobce ukončil profesionální boxerskou kariéru již dva roky před vznikem služebního úrazu. Tvrzený zhoršený psychický stav žalobce nevyplývá z předloženého znaleckého posudku ani z lékařských zpráv. Ztráta možnosti kariérního růstu v Armádě ČR je odškodňována prostřednictvím náhrady za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby. Služební orgán dále zjistil, že se žalobce v roce 2014 oženil a založil rodinu, služební úraz se tedy nepromítl negativně do jeho rodinného života. [8] Odvolání žalobce proti rozhodnutí služebního orgánu zamítla náměstkyně pro řízení Sekce právní Ministerstva obrany (dále též „odvolací orgán“ či „náměstkyně“) rozhodnutím označeným v návětí. Konstatovala, že z prvostupňového rozhodnutí nelze zjistit, kdy se ustálil zdravotní stav žalobce, což je klíčový okamžik pro určení právní úpravy, podle níž se bude jeho nárok posuzovat. Nicméně je jisté, že na případ nelze aplikovat vyhlášku Ministerstva obrany č. 346/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění vojáků. Odvolací orgán dále shledal, že bez ohledu na to, zda se zdravotní stav žalobce ustálil přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku či po tomto datu, má být jeho odškodnění posouzeno podle bodové vyhlášky. Přechodné ustanovení v § 394 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, které na bodovou vyhlášku odkazuje, totiž nebylo v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku zrušeno. [9] Odvolací orgán dále nezpochybnil, že kosmetický defekt nastalý v důsledku služebního úrazu může žalobci způsobovat jistý psychický diskomfort, nejde však o okolnost hodnou zvláštního zřetele zakládající nárok na mimořádné odškodnění. Podotkl, že pokles pracovní schopnosti žalobce neznamená automatický pokles příjmů. Dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že žalobce za osm let v armádě neučinil žádný výrazný pokrok ve svých schopnostech, dovednostech a kariérním růstu, není ani ztráta možnosti kariérního růstu v armádě důvodem pro přiznání mimořádného odškodnění. Žalobce dále nedoložil, že by se účastnil boxerských soutěží v době, kdy utrpěl služební úraz. Skutečnost, že se žalobce nadále věnuje boxu jako profesionální trenér, jen nasvědčuje závěru, že trvalé poškození zdraví v důsledku služebního úrazu nemá mimořádný vliv na jeho profesní život. [10] Žalobce podal proti rozhodnutí náměstkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský so