6 As 185/2021 — Nejvyšší správní soud

6 As 185/2021- 28 - text  6 As 185/2021 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Z. P., zastoupený Mgr. Petrou Macounovou, advokátkou, sídlem Tovaryšský vrch 1358/3, Liberec, proti žalovanému: Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Liberci, sídlem Milady Horákové 580/7, Liberec, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. srpna 2020 č. j. UPCRLB2020/10242720150200, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. března 2021 č. j. 59 A 73/2020  32, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Petře Macounové, advokátce, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobce se na žalovaného obrátil dne 3. prosince 2019 se žádostí o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kterou se domáhal, aby mu žalovaný předložil všechna rozhodnutí odvolacího orgánu, tj. Ministerstva práce a sociálních věcí (dále také jen „ministerstvo“), o odvoláních proti rozhodnutím žalovaného v oblasti sociálních dávek – pomoci v hmotné nouzi a příspěvku na bydlení a v oblasti práva na informace, která se netýkají žalobce a která byla žalovanému doručena v období od 1. června 2019 do 1. prosince 2019. [2] Žalovaný neměl informace k dispozici v požadované formě, proto oslovil všech svých patnáct kontaktních pracovišť, jejichž prostřednictvím předmětné informace shromáždil. Vzhledem k množství úkonů, kterých bylo ke zpracování požadovaných informací potřeba, vyzval žalovaný žalobce výzvou ze dne 13. března 2020 č. j. UPCRLB2020/3327920150200 k úhradě nákladů, které v souvislosti se žádostí o poskytnutí informací vznikly, ve výši 4 126 Kč. Tuto částku měl žalobce uhradit do 60 dnů od oznámení výše úhrady. [3] Proti výzvě k úhradě nákladů podal žalobce dne 2. dubna 2020 stížnost. Ministerstvo práce a sociálních věcí jakožto nadřízený orgán žalovaného rozhodnutím ze dne 26. května 2020 č. j. MPSV2020/78501331/1 stanovenou výši úhrady potvrdilo. V odůvodnění odkázalo na webové stránky Úřadu práce České republiky (dále také „Úřad práce“), kde je na adrese https://www.uradprace.cz/web/cz/sazebnikuhrad, která byla ve výzvě k úhradě nákladů uvedena, již několik let v nezměněné podobě zveřejněn Sazebník úhrad za poskytování informací. V otázce časové dotace potřebné na poskytnutí požadovaných informací a náročnosti jejich zpracování ministerstvo akceptovalo provedenou kalkulaci výše nákladů, což ve svém rozhodnutí také podrobně odůvodnilo. [4] Žalobce úhradu nákladů ve stanovené šedesátidenní lhůtě, tj. do 31. července 2020 neuhradil, proto mu žalovaný rozhodnutím ze dne 3. srpna 2020 č. j. UPCRLB202/10242720150200 sdělil, že žalobcovu žádost ze dne 3. prosince 2019 odkládá. [5] Žalobce se následně správní žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení posledně uvedeného rozhodnutí a požadoval, aby soud žalovanému uložil poskytnout požadované informace a rozhodl, že za jejich poskytnutí nemá žalovaný právo na úhradu. [6] Krajský soud rozsudkem označeným v návětí žalobu zamítl. Neshledal pochybení v tom, že žalovaný žalobce odkázal na webovou adresu se sazebníkem úhrad uvedenou ve výzvě k úhradě nákladů za poskytnutí informace. Ke tvrzení žalobce, že sazebník musí být současně veřejně dostupný také v úřadovně žalovaného, krajský soud uvedl, že správní žalobou na žalovaném nelze vynutit splnění povinnosti, která není spojena s vyřizováním určité žádosti, pravomoc zabývat se tímto postupem žalovaného má pouze jeho nadřízený orgán v rozsahu činnosti vnitřní správy. Dále krajský soud konstatoval, že rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí o stížnosti žalobce dostatečně odůvodňuje vyčíslenou výši nákladů za poskytnutí informace a že žalobce nenabídl argumentaci, která by tento závěr rozporovala. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítal v ní, že nezveřejněním sazebníku úhrad zákonem stanoveným způsobem došlo k zásahu do jeho práva na informace. V době podání žádosti žadatel nemohl vědět, zda bude úhrada žádána, případně v jaké výši a podle jakých pravidel. Krajský soud však dle slov stěžovatele „posunul námitku neoprávněnosti požadované úhrady z důvodu nezveřejnění sazebníku úhrad zákonem předpokládaným způsobem do roviny pravomoci k upozornění na toto porušení zákonných povinností.“ Krajský soud se také dle stěžovatele nevypořádal s námitkou, že sdělení o ceně za poskytnutí informací včetně místa a způsobu, jak získat požadované informace, patří mezi základní informace, které musí povinný subjekt zveřejnit jak ve svém sídle, tak způsobem umožňujícím dálkový přístup. Navíc krajský soud nezohlednil skutečnost, že umístění sazebníku úhrad by mělo být známo již v době podání žádosti, přičemž nezveřejnění sazebníku zákonným způsobem podle stěžovatele vylučuje možnost žádat za poskytnutí informací úhradu. Stěžovatel má za to, že v případě Úřadu práce je povinným subjektem každá krajská pobočka. Krajský soud dle stěžovatele pochybil také tím, že se v otázce kalkulace výše úhrady nezabýval tvrzením, že u jiné krajské pobočky Úřadu práce byla časová dotace k vyhledání informací vyčíslena jiným způsobem. Z uvedených důvodů stěžovatel považuje rozsudek krajského soudu za nezákonný a navrhuje, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil. [8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření ke správní žalobě a odmítl závěr stěžovatele, že údajné nekorektní zveřejnění sazebníku úhrad samo o sobě zakládá nárok žadatele na poskytnutí informací bez úhrady. Centrální web Úřadu práce označil za „středobod pro dálkový přístup pro náhled na informace“ a uvedl, že povinně zveřejňované informace jsou dále v tištěné podobě dostupné v informačním středisku žalovaného. [9] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli na vědomí. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a shledal, že není důvodná. [11] Podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím jsou povinnými subjekty, které mají povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Ačkoli žalovaný ve vyjádření k žalobě vznesl otázku, kdo je v předmětné věci povinným subjektem, krajský soud se jí ve svém rozsudku nezabýval, zjevně však za žalovaného považoval příslušnou krajskou pobočku Úřadu práce. Vzhledem k tomu, že jde o hodnocení potenciální vady řízení spočívající v možnosti, že krajský soud jednal jako se žalovaným s nesprávným subjektem, považuje Nejvyšší správní soud za potřebné se k této otázce na úvod vyjádřit. [12] Ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů stanoví, že v Úřadu práce působí a) generální ředitelství a b) krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu, jejichž součástí jsou kontaktní pracoviště. Podle § 5 odst. 1 citovaného zákona Úřad práce rozhoduje ve správním řízení v I. stupni prostřednictvím krajských poboček a generálního ředitelství. Důvodová zpráva k zákonu č. 366/2011 Sb., jímž bylo uvedené ustanovení novelizováno, potvrzuje, že „krajské pobočky Úřadu práce a jeho generální ředitelství mají ve správním řízení postavení prvoinstančního správního orgánu.“ Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2021 č. j. 6 Ads 372/2020  30 platí, že krajské pobočky Úřadu práce jsou v případech, kdy jim zákon svěřuje pravomoc rozhodovat či jinak jednat, správními orgány ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Není důvodu, pro který by se takové pojetí subjektivity krajských poboček Úřadu práce nemělo aplikovat při vymezení povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím. O tom, že krajská pobočka Úřadu práce může být povinným subjektem podle informačního zákona, ostatně svědčí i závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 14. dubna 2021 č. j. 4 As 3/2021  17). [13] Lze tedy přisvědčit názoru stěžovatele, že povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím v daném případě byl Úřad práce – Krajská pobočka v Liberci. Jak již bylo uvedeno, ačkoli to nevyjádřil výslovně, ke stejnému závěru dospěl i krajský soud, který se soustředil přímo na posouzení otázky, zda do