6 As 310/2020 — Nejvyšší správní soud

6 As 310/2020- 42 - text  6 As 310/2020 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: E. B., zastoupený Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti: Chyňavská rolnická společnost, s.r.o., sídlem Chyňava 429, zastoupená JUDr. Danielou Jablonskou, advokátkou, sídlem Talichova 807, Beroun, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2018, č. j. 154402/2017/KÚSK, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2020, č. j. 54 A 26/2018  70, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítl jako opožděné odvolání žalobce podané dne 20. 11. 2017 proti rozhodnutí Městského úřadu Beroun (dále jen „vodoprávní úřad“) ze dne 5. 11. 2008, č. j. 11633/2008/ŽPVOD/Li. Tímto rozhodnutím vodoprávní úřad vydal osobě zúčastněné na řízení dle § 8 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), povolení k odběru podzemní vody ze studny na pozemcích parc. č. PK XA, XB, XC a XD, v kat. území Chyňava v množství maximálně 1 170 m3/měsíc a 14 034 m3/rok. Povolení bylo vydáno na dobu 50 let od právní moci rozhodnutí s tím, že voda bude sloužit k zásobování areálu živočišné výroby osoby zúčastněné na řízení. [2] V řízení o žádosti o povolení k nakládání s vodami osoba zúčastněná na řízení doložila rozhodnutí ze dne 15. 9. 1965, č. j. 5338/1965405, kterým Okresní národní výbor Beroun vydal jednotnému zemědělskému družstvu Úsvit Chyňava (dále jen „JZD Chyňava“) rozhodnutí o povolení zvláštního užívání vody a stavební povolení k vodnímu dílu v rámci akce nazvané „Okres Beroun – obec Chyňava – vodovod pro areál JZD Chyňava“, jehož součástí bylo vedle výstavby vodovodu i vybudování studny na pozemku parc. č. PK XA. Dále doložila kupní smlouvu ze dne 22. 2. 1994, na základě které osoba zúčastněná na řízení koupila od Zemědělského družstva Úsvit Chyňava, v likvidaci (jako prodávajícího) nemovitosti JZD Chyňava, včetně zdrojů vody a vybudovaných vodovodních přípojek pro areál živočišné výroby (viz čl. I poslední odstavec smlouvy). [3] Žalobce podal proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost žalobu, kterou Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s žalovaným, že z textu dopisu JUDr. Karla Lahodného ze dne 13. 1. 2009, adresovaného osobě zúčastněné na řízení jménem žalobce, lze bez pochybností dovodit vědomost žalobce o vydání prvostupňového správního rozhodnutí vodoprávního úřadu a seznámení se s jeho obsahem (řešením otázky, jež byla předmětem rozhodování – tj. povolením k nakládání s vodami, konkrétně k odběru podzemní vody osobě zúčastněné na řízení ze studny umístěné na pozemku žalobce). Krajský soud upozornil, že žalobce v předchozím řízení ani v podané žalobě nezpochybnil, že byl dopis ze dne 13. 1. 2009 (navazující na vydání prvostupňového rozhodnutí, na které výslovně odkazuje) napsán jeho jménem tehdejším zástupcem. Pokud se žalobce s prvostupňovým správním rozhodnutím prokazatelně seznámil již v roce 2009, nemohl se dle krajského soudu dovolávat jeho neoznámení. Žalovaný tak dle krajského soudu dospěl ke správnému závěru, že odvolání bylo podáno opožděně. [4] Krajský soud též ve shodě s žalovaným uvedl, že z hlediska posouzení odvolání jako opožděného není důvodná žalobcova argumentace, že byl účastníkem řízení dle § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (jako dotčená osoba, na kterou se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu). Nemohla se na něj proto vztahovat devadesátidenní subjektivní lhůta pro podání odvolání, neomezená objektivní lhůtou dle § 84 odst. 2 ve spojení s § 83 odst. 2 správního řádu. Dle krajského soudu mohl být žalobce účastníkem řízení pouze podle § 27 odst. 2 správního řádu, přičemž v takovém případě platí, že pokud správní orgán účastníku řízení rozhodnutí neoznámí, náleží takové osobě poté, co se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozví, třicetidenní subjektivní odvolací lhůta, omezená jednoroční objektivní lhůtou, jež plyne od doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků. I v případě, že by se žalobce o rozhodnutí nedozvěděl, tedy odvolání bylo podáno po marném uplynutí jednoroční objektivní lhůty. II. Kasační stížnost a vyjádření účastníků [5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítal, že mu prvostupňové správní rozhodnutí nebylo nikdy doručeno; řádné doručení rozhodnutí za podmínek stanovených § 19 a násl. správního řádu nelze dle stěžovatele dovodit ani z dopisu ze dne 13. 1. 2009. Krajský soud navíc dospěl k závěru o doručení prvostupňového rozhodnutí, aniž s ním stěžovatele dopředu seznámil a poskytl mu prostor na něj procesně reagovat. Stěžovatel trval na tom, že se s obsahem prvostupňového správního rozhodnutí poprvé seznámil až dne 8. 11. 2017, kdy pořídil jeho kopii ze správního spisu vodoprávního úřadu. Teprve v tento okamžik tedy došlo k oznámení rozhodnutí, a odvolání (podané dne 20. 11. 2017) proto nebylo možno pokládat za opožděné. [6] Stěžovatel měl taktéž za to, že mu svědčí vlastnické právo ke stavbě studny na pozemku parc. č. st. XE v kat. území Ch. [dříve pozemku parc. č. zjednodušené evidence (PK) XA v kat. území Ch.]. Domníval se proto, že s ním v řízení o vydání povolení mělo být jednáno jako s nerozlučným společníkem osoby zúčastněné na řízení (jako žadatelem o povolení). [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel uplatnil totožné námitky jako v předchozím správním řízení a v podané žalobě. Dle názoru žalovaného stěžovatel nerozlišuje mezi oprávněním k odběru podzemních vod a vlastnictvím stavby studny, nadto v řízení nepředložil žádný důkaz, kterým by vlastnictví studny prokázal. Žalovaný se tak v plném rozsahu ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského soudu, na jehož odůvodnění ve vyjádření odkázal. [8] Osoba zúčastněná na řízení v podaném vyjádření poukázala na skutečnost, že z listin doložených ve správním řízení vyplynulo, že stěžovatel byl s vydáním prvostupňového správního rozhodnutí a jeho obsahem nepochybně obeznámen. V souvislosti s otázkou vlastnictví studny připomněla, že stěžovatel studnu na pozemku parc. č. st. XE v kat. území Ch. nepostavil, ani ji nenabyl koupí. To potvrdil i Státní pozemkový úřad ve sdělení ze dne 2. 1. 2018, v němž uvedl, že předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a Pozemkovým fondem byl pouze pozemek parc. č. (PK) XA, nikoli vodní zdroj v podobě studny, jejímž vlastníkem Pozemkový fond nikdy nebyl. Osoba zúčastněná na řízení uzavřela, že vodoprávní úřad měl za prokázané její vlastnické právo na základě doložených listinných podkladů a nepanovala o něm žádná pochybnost. Ostatně ani stěžovatel tuto skutečnost v průběhu roku 2008, kdy probíhalo správní řízení o povolení nakládání s vodami, jakož i jejich vzájemná jednání, nezpochybňoval. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [10] Krajský soud v napadeném rozsudku správně vycházel z toho, že byloli stěžovatelem podané odvolání zamítnuto jako opožděné, nelze se v řízení zabývat věcnými námitkami směřujícími proti rozhodnutí o vydání povolení k nakládání s vodami. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je soud v případě žaloby směřující proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného (nebo nepřípustného) oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o odvolání opožděné nebo nepřípustné a zda mohl být žalobce neprovedením odvolacího přezkumu zkrácen na svých právech (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2003, č. j. 5 A 14/2002  35, č. 287/2004 Sb. NSS, usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 8 As 51/2006  105, též rozsudky ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 As 51/2006  112, ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007  111, ze dne 23. 12. 2009, č. j. 5 As 105/2008  135, ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 10/2010  75, ze dne 25. 1. 2018, č. j. 9 As 100/2017  46). [11] Nejvyšší správní soud dále ve shodě s krajským soudem z obsahu připojeného správního spisu ověřil, že v něm chybí doklad o (řádném) doručení prvostupňového správního rozhodnutí stěžovateli jako účastníkovi správního řízení. Právě na takové situace nicméně míří právní úprava obsaž