8 As 184/2020 — Nejvyšší správní soud

8 As 184/2020- 35 - text 8 As 184/2020 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Dr. Ing. R. R., MSc., MBA, LLM, zast. Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou se sídlem Krhanická 988/7, Praha 4, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020, čj. 14 A 15/2017-32, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Celní pátrací úřad Hamburk přípisy ze dne 20. 7. 2015 a 6. 10. 2015 požádal podle Úmluvy o vzájemné pomoci a spolupráci mezi celními správami, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, publikované pod č. 50/2009 Sb. m. s. (dále jen „Neapolská úmluva II“), o sdělení údajů týkajících se žalobce (dále „stěžovatel“) pro účely probíhajícího trestního vyšetřování pro podezření z organizovaného daňového úniku proti německé společnosti MOLTO Industries GmbH a stěžovateli, které bylo vedeno z pověření Státního zastupitelství v Rostocku. Na žádost německého celního orgánu reagoval žalovaný záznamem ze dne 4. 3. 2016, čj. 7896-3/2016-900000-311 (dále jen „záznam“), který obsahoval dožádané informace o stěžovateli. [2] Stěžovatel podal dne 6. 6. 2017 u žalovaného žádost o opravu nesprávných a nepravdivých údajů obsažených v záznamu spolu se stížností na jednání a postup jeho zpracovatelů podle § 175 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, kterou současně předložil i dozorujícímu státnímu zastupitelství ke zvážení, zda jednání zpracovatelů nenaplňuje znaky přestupku. Žalovaný na výše uvedené podání reagoval přípisem ze dne 27. 7. 2017, ve kterém konstatoval, že postup žalovaného byl v dané věci shledán legitimním. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 přípisem ze dne 9. 6. 2017 stěžovateli sdělil, že se ve věci nejedná o podezření ze spáchání trestného činu či přestupku. Podání stěžovatele nepovažuje ani za žádost o přezkum postupu policejního orgánu, neboť k dotčenému jednání došlo de facto mimo přímé úkony v rámci trestního spisu vedeného u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. [3] Následně stěžovatel podal u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který stěžovatel spatřoval ve vypracování záznamu. Městský soud žalobu v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek podmínek řízení, jelikož žalovaný při vypracování a předání záznamu jednal v roli orgánu činného v trestním řízení, přičemž správní soudy nemají pravomoc posuzovat a přezkoumávat zákonnost úkonů orgánů činných v trestním řízení (rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, čj. 2 Aps 2/2004-69, č. 623/2005 Sb. NSS, a ze dne 18. 2. 2010, čj. 7 Aps 1/201053). [4] Městský soud uvedl, že v době, kdy žalovaný vyhotovoval záznam a předával jej německým celním orgánům, bylo proti stěžovateli ve Spolkové republice Německo vedeno vyšetřování pro podezření z organizovaného daňového úniku z pověření Státního zastupitelství v Rostocku, které zahájilo proti stěžovateli i přípravné řízení. Celní pátrací úřad Hamburk tak vystupoval v pozici orgánu provádějícího šetření za účelem zjištění, zda došlo k trestně postižitelnému jednání, a jeho činnost byla dozorována Státním zastupitelstvím v Rostocku. Přestože v dožádání německého celního orgánu není uveden přímo odkaz na ustanovení trestních předpisů, je třeba vyjít z čl. 3 odst. 1 Neapolské úmluvy II, ve kterém je stanoveno, že úmluva upravuje vzájemnou pomoc a spolupráci v rámci trestního vyšetřování deliktů porušujících vnitrostátní celní předpisy a celní předpisy Společenství, které je v pravomoci dožadujícího orgánu podle vnitrostátních předpisů daného členského státu. Tomuto hodnocení dle městského soudu odpovídá i následný průběh vyšetřování. Dne 8. 6. 2016 a 21. 6. 2016 byla podepsána Dohoda o vytvoření společného vyšetřovacího týmu za účelem spolupráce při šetření trestné činnosti mj. stěžovatele a následně byla proti stěžovateli podána ve Spolkové republice Německo obžaloba. [5] Je tak třeba podle názoru městského soudu vycházet z toho, že dotčené dožádání a vyřízení tohoto dožádání mělo za cíl získání poznatků k podezření, zda došlo k trestné činnosti, a že v průběhu tohoto přípravného řízení začala být věc dozorována i Státním zastupitelstvím v Rostocku. Městský soud proto uzavřel, že žalovaný nejednal jako správní orgán, nýbrž záznam vyhotovil jako orgán činný v trestním řízení, neboť k tomuto byl příslušný z toho důvodu, že se jednalo o porušení celních předpisů. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Stěžovatel napadl usnesení městského soudu kasační stížností, z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. [7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku stran postavení, ve kterém se žalovaný nacházel. Zároveň dle stěžovatele napadené usnesení trpí nedostatkem důvodů. Tímto tak byla způsobena nezákonnost usnesení o odmítnutí žaloby, která spočívá v nesprávném rozhodnutí o nedostatku pravomoci městského soudu. [8] Stěžovatel považuje za nepřípustné, aby městský soud postavení žalovaného odvozoval od toho, v jakém údajném postavení byl zahraniční celní orgán, a od okolností odehrávajících se na území jiného státu. Právní postavení dožadujícího orgánu i okolnosti odehrávající se na území Spolkové republiky Německo městský soud dovozuje, aniž by byly jakkoliv prokázány. Městský soud postavení žalovaného jako orgánu činného v trestním řízení dovozuje úvahou, navzdory prokázaným faktům, že důvodem vypracovaného záznamu byla žádost Celního pátracího úřadu Hamburk ve věci jím vedeného přípravného trestního řízení, dožadujícím orgánem byl jednoznačně stanoven okruh otázek, žádost o informace o osobě stěžovatele byla vznesena v souladu s Neapolskou úmluvou II, ze záznamu vyplývá, že ke dni vypracování záznamu proti stěžovateli na území České republiky neprobíhalo žádné trestní řízení, dále Dohoda o vytvoření společného vyšetřovacího týmu „Pietro“, kterou byla založena účast žalovaného a dozorujícího státního zastupitelství České republiky na šetření probíhajícím v Německu, byla uzavřena až 21. 6. 2016, a dozorující státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ve stanovisku ze dne 9. 6. 2017 jasně sdělil, že k dotčenému jednání došlo mimo úkony v rámci vedeného trestního spisu. [9] Z výše uvedených skutečností tak dle stěžovatele vyplývá, že na území České republiky proti osobě stěžovatele žádné trestní řízení neprobíhalo, a že do 21. 6. 2016 se žalovaný nikterak aktivně (tedy v postavení orgánu činného v trestním řízení) nepodílel ani na šetření probíhajícím v Německu. Zpracování a předání záznamu nebylo realizováno v rámci žádného trestního řízení probíhajícího na území České republiky, ani žádného trestního řízení probíhajícího na základě společného vyšetřování. Jednalo se pouze o vyřízení žádosti dožadujícího orgánu, což (bez ohledu na to, o jaké řízení v Německu se jedná) nemůže postavení žalovaného v České republice nijak ovlivnit. [10] Stěžovatel dále namítá, že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by orgán celní správy mohl nabýt postavení orgánu činného v trestním řízení i jinak, nežli způsobem stanoveným zákonem a za splnění tam definovaných předpokladů. Rovněž z žádného právního předpisu nevyplývá, že by celní orgán mohl nabýt postavení orgánu činného v trestním řízení dočasně při vyřizování požadavku na předání informace ke konkrétní osobě, který jim byl adresován v rámci řízení probíhajícího v jiném členském státě EU. Konečně pak nevyplývá z právních předpisů ani to, že by celní orgány měly nabýt postavení orgánu činného v trestním řízení zpětně tak, že by se jejich nabyté postavení orgánu činného v trestním řízení vztahovalo i na jejich jednotlivé úkony realizované před tím, nežli v souladu se zákonem takové postavení v konkrétní věci nabyly. [11] Stěžovatel poukázal na to, že žalovaný byl dožádán toliko o poskytnutí informace. V případě vyhotovení a předání záznamu žalovaný nebyl žádán ani o žádné šetření, ani o sledování a již vůbec se nejednalo o spolupráci podle hlavy IV. Neapolské úmluvy II. Použití informací jako důkazu příslušnými orgány dožadujícího státu není omezeno souhlasem příslušných orgánů dožádaného státu (čl. 14 Neapolské úmluvy II). Stěžovatel tak nemá v dožadujícím státu proti informacím předaným dožádaným státem žádnou obranu. [12] Závěrem stěžovatel uvedl, že soudní rozhodnutí založené na úvahách ignorujících skutkový stav i platnou právní úpravu, ve kterém městský soud překlenuje rozpor s fakty a zákonem svérázným výkladem založeným z valné většiny na vlastních domněnkách