1 As 354/2020 — Nejvyšší správní soud

1 As 354/2020- 112 - text  1 As 354/2020 - 117 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové, soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: Ing. R. M., zastoupené JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem se sídlem Revoluční 767/25, Praha 1, proti žalovanému: Policejní prezident, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2018, č. j. PPR847121/ČJ2018990131, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2020, č. j. 14 Ad 16/2018  127, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Správní soudy v této věci přezkoumávají rozhodnutí o propuštění žalobkyně ze služebního poměru. Klíčové je zejména posouzení, zda služební funkcionářka dodržela zákonnou lhůtu pro doručení rozhodnutí. [2] Služební funkcionářka propustila žalobkyni rozhodnutím ze dne 21. 3. 2018, č. 11/2018, ze služebního poměru příslušnice Policie České republiky. Žalobkyně po dobu čtyř let nevykonávala službu z důvodu na sebe přesně navazujících ošetřování člena rodiny (z jednoho dítěte na druhé) a neschopností ke službě kvůli vlastní nemoci. Žalobkyně si nárokovala služební volno jako osamělá příslušnice v délce 16 dnů, a nikoli v běžné délce 9 dnů. [3] Služební funkcionářka zjistila, že žalobkyně žije ve společné domácnosti s otcem svých dětí a není tedy osamělou příslušnicí ve smyslu § 71 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Žalobkyně porušila služební slib tím, že se dopustila zavrženíhodného jednání majícího znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Proto služební funkcionářka žalobkyni propustila ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. [4] Žalovaný změnil nepřesnosti ve výroku rozhodnutí služební funkcionářky a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl. II. Kasační stížnost žalobkyně, vyjádření žalovaného, replika žalobkyně a duplika žalovaného [5] Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatelky nebyla dodržena objektivní ani subjektivní lhůta k doručení rozhodnutí o propuštění, přičemž tyto lhůty jsou prekluzivní. Žalovaný ani městský soud se prekluzí nezabývali, i když ji mají zkoumat z úřední povinnosti. [6] Správní orgány také nezjistily dostatečně stav věci v otázce, zda je stěžovatelka osamělou příslušnicí. Žalovaný neprovedl důkaz výslechem otce stěžovatelčiných dětí A. B. a považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný, ačkoli byl dán zásadní rozpor se závěry trestního řízení; městský soud v tomto postupu neshledal pochybení. Trestní rozsudek stěžovatelku nepravomocně zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byla stíhána. Jednalo se o totožný skutek, pro který byla stěžovatelka propuštěna ze služebního poměru. Městský soud tento rozsudek nezohlednil. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitku nedodržení zákonných lhůt uplatnila stěžovatelka až v kasační stížnosti. Za počátek běhu objektivní lhůty je třeba považovat poslední den jednání stěžovatelky. Pokud jde o subjektivní lhůtu, služební funkcionářka se o jednání stěžovatelky dozvěděla nejdříve dne 28. 2. 2018, kdy bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky. Do té doby služební funkcionářka neměla natolik určité a věrohodné informace, aby mohla stěžovatelku propustit ze služebního poměru. [8] Stěžovatelka podle žalovaného v žalobě nenamítla, že ve správním řízení nebyl proveden výslech svědka A. B.. Naopak pracovala s protokolem o výslechu tohoto svědka, který provedly orgány činné v trestním řízení za přítomnosti stěžovatelčina obhájce. Žalovaný se znovu vyjádřil k pojmu „osamělý příslušník“. [9] Trestní soud podle žalovaného nevycházel ze stejných důkazů jako správní orgány a městský soud. Služební funkcionářka i žalovaný byli povinni zjišťovat skutkový stav pouze ke dni vydání svých rozhodnutí; další průběh trestního řízení tedy není pro posouzení věci klíčový. Pochybení orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku byla stěžovatelka zproštěna obžaloby, nemá vliv na propuštění ze služebního poměru včetně soudního přezkumu. Žalovaný se neztotožnil s výkladem a hodnocením pojmu „osamělý příslušník“, jak jej provedl trestní soud; takový výklad není pro služební funkcionáře ani správní soudy závazný. Na dokazování v rámci trestního řízení jsou kladeny vyšší nároky, oproti tomu služební funkcionář nerozhoduje o vině či trestu za trestný čin. Žalovaný zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vycházel přitom z důkazů, které stěžovatelka nezpochybnila. [10] Stěžovatelka v replice uvedla, že objektivní lhůta běžela od června roku 2016. K posouzení počátku běhu této lhůty je třeba vymezit charakter jednání, které služební funkcionářka stěžovatelce vytýkala. To však v rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru chybí. Jednání stěžovatelky není trvající, neboť za trvající jednání se považuje pouze udržování protiprávního stavu. Jednání stěžovatelky nelze posuzovat ani jako pokračující, neboť není naplněn jednotný záměr, který charakterizuje subjektivní stránku pokračujícího jednání a představuje jedinou vůli vést každý dílčí útok proti stejnému chráněnému zájmu. V posuzované věci šlo vždy o jednorázové jednání, které není trvající ani pokračující. Z výroku rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru není zřejmé, že by se služební funkcionářka zabývala naplněním důvodu pro propuštění ze služebního poměru kvůli jednání stěžovatelky z února 2018, aby bylo možné tvrdit, že jednání z února 2018 samo o sobě naplňuje důvody pro propuštění ze služebního poměru. [11] Služební funkcionářka se o jednání stěžovatelky dozvěděla nejpozději v lednu 2017, kdy podala trestní oznámení. Nejpozději tehdy proto měla natolik určité a věrohodné informace, aby zahájila řízení o propuštění ze služebního poměru, a proto nemusela čekat na zahájení trestního stíhání. Trestní oznámení musí obsahovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. To však z trestního oznámení, které podala služební funkcionářka, neplyne. Stěžovatelka navrhla, aby si Nejvyšší správní soud vyžádal trestní oznámení k provedení dokazování. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by služební funkcionářka ještě v únoru 2018 nemohla mít povědomí o charakteru protiprávního jednání. [12] Žalovaný v duplice uvedl, že stěžovatelka nepřípustně rozšiřuje žalobní body až v kasačním řízení a že správní orgány ani krajský soud nemají povinnost výslovně vypořádat nevznesenou námitku prekluze. Jsou sice povinni k prekluzi přihlédnout, avšak v případě stěžovatelky prekluze nenastala. Podle žalovaného má jednání stěžovatelky pokračující charakter. Žalovaný upozornil také na to, že zprošťující trestní rozsudek, na který odkazuje stěžovatelka, byl zrušen. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [13] Kasační stížnost je podána včas, osobou k tomu oprávněnou a míří proti rozhodnutí, proti kterému je kasační stížnost přípustná. [14] Kasační stížnost není důvodná. III. A. Vázanost městského soudu závěry nepravomocného trestního rozsudku [15] Stěžovatelka namítá, že městský soud nezohlednil nepravomocný rozsudek trestního soudu, jímž byla zproštěna obžaloby za jednání, které se stalo i důvodem jejího propuštění ze služebního poměru. [16] Podle § 52 odst. 2 s. ř. s. je správní soud vázán rozhodnutím trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Řízení ve věci propuštění ze služebního poměru a případné trestní řízení probíhají na sobě nezávisle a mohou, nicméně nemusejí, skončit obdobným výsledkem. [17] Městský soud (v souvislosti s návrhem na přerušení řízení) vysvětlil, že služební funkcionář nemá v řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru posuzovat, zda příslušník spáchal trestný čin, to náleží výhradně orgánům činným v trestním řízení. Služební funkcionář zkoumá pouze naplnění znaků trestného činu. Městský soud vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 As 87/2014  65, bodu 26, podle něhož má služební funkcionář pravomoc samostatně posoudit, zda jednání příslušníka vykazuje znaky trestného činu, a správní soud je oprávněn úvahu služebního funkcionáře o této věci přezkoumat. Proto nemusel městský soud vyčkávat, kdy a jakým výsledkem skončí trestní řízení. I kdyby totiž v okamžiku rozhodnutí správního soudu existovalo pravomocné