10 As 166/2022 — Nejvyšší správní soud

10 As 166/2022- 93 - text  10 As 166/2022 - 103 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) P. B., b) P. B., c) TAARTRADE, spol. s r. o., Měšice 557, Tábor, d) L. B., všichni zastoupeni advokátkou Mgr. Radanou Vítovcovou, Pod Tržním náměstím 612/6, Tábor, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupené advokátem JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., Na Pankráci 1683/127, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2021, čj. KUJCK 16103/2021, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 22. 2. 2021, čj. KUJCK 23498/2021, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a c) a kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2022, čj. 61 A 7/2021 – 228, t a k t o : I. Kasační stížnost žalobce a) a c) s e z a m í t á . II. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení se s e z a m í t á . III. Žalobci b) a d), žalovaný a osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. IV. Osoba zúčastněná na řízení je povinna zaplatit žalobcům a) a c) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 260 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Radany Vítovcové, advokátky. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] V této věci se jedná o vyvlastnění nemovitých věcí v souvislosti s výstavbou dálnice. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 2. 2021, které bylo vydáno podle § 4a zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění do 30. 12. 2020, výroky I.a až I.d rozhodl o odnětí vlastnického práva žalobců k vyvlastňovaným nemovitým věcem a výrokem I.e určil osobě zúčastněné na řízení (vyvlastniteli) lhůtu 4 roky k zahájení účelu vyvlastnění ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Dále výroky II.a až II.d uložil vyvlastniteli povinnost zaplatit žalobcům zálohu na náhradu za vyvlastnění. Výrokem II.e uložil stejnou povinnost vyvlastniteli ve vztahu ke společnosti Milan Král, a. s., která představovala zálohu na náhradu za zánik věcného břemene jízdy, volného příjezdu a výjezdu pro pozemek parc. č. X (zatěžuje pozemky parc. č. X a Y ve vlastnictví žalobců). Výrokem III žalovaný zamítl žádost žalobců o náhradu nákladů zastoupení. [3] Opravným rozhodnutím ze dne 22. 2. 2021 žalovaný opravil nesprávnosti v označení pozemků a staveb v žalobou napadeném rozhodnutí. [4] Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu ke krajskému soudu. [5] Krajský soud rozsudkem, který je označen v záhlaví, rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2021 ve znění opravného usnesení je ve výroku II nicotné (výrok I), že se rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2021 ve znění opravného usnesení ve výroku I.d ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení (výrok II) a že ve zbytku se žalobu zamítá (výrok III). Ostatními výroky (IV – VII) rozhodl krajský soud o nákladech řízení. II. Kasační stížnost žalobců a) a c) [6] Proti výrokům III, V, VI a VII rozsudku krajského soudu podali žalobci a) a c) kasační stížnost. [7] Podle žalobců a) a c) nejsou dány důvody pro vyvlastnění. Jejich nemovité věci faktické stavbě dálnice nepřekáží, neboť jedinou údajnou překážkou je podle osoby zúčastněné na řízení jejich veřejné právo na napojení k veřejné komunikaci. Krajský soud pak dovodil právní nezbytnost vyvlastnění (ne faktickou), čímž však rozšířil vyvlastnění nad rámec taxativního výčtu práv soukromoprávní povahy dle § 2 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Přijetí názoru krajského soudu by znamenalo, že by v zásadě bylo možné s poukazem na právní nezbytnost zrušit procesem vyvlastňovacího řízení jakékoli veřejné právo a vyvlastnit s poukazem na takovou nezbytnost jakékoli právo soukromoprávní povahy. To je ovšem v rozporu s ústavními principy, Listinou základních práv a svobod, zásadou legitimního očekávání a předvídatelností rozhodnutí soudů a správních orgánů. [8] Žalobci a) a c) považují za nesprávné a nepřezkoumatelné úvahy krajského soudu k námitce nepotřebnosti vyvlastnění, které jsou obsaženy v bodech 201212 napadeného rozsudku. Krajský soud vzal za prokázané tvrzení žalovaného, že připojení nemovitých věcí žalobců a) a c) je nemožné pro rozpor s technickými normami. Tuto úvahu krajský soud náležitě neodůvodnil. Nezjistil, o jakou technickou normu se jedná. Nezabýval se ani námitkou, že by připojení bylo možné např. v případě dostavby odbočovacího a napojovacího pruhu, či využití určitého opatření  kupř. omezení rychlosti v daném úseku [to žalobci a) a c) doložili znaleckým posudkem]. Dálnice a příjezd k nemovitým věcem stěžovatelů by tedy mohly koexistovat. [9] Úvahy krajského soudu o tom, že na daném místě nelze vybudovat odpočívku, jsou nesprávné a ničím nepodložené. Podle žalobců a) a c) odpočívka může být ve vlastnictví soukromých osob a vysvětlili, proč by mohla být vybudována v rozsahu stávající lokality, v zastavěné ploše a bez nutnosti měnit územní plán města Tábor. Závěr krajského soudu o nutných změnách územního plánu města Tábor, které nezávisí na vůli osoby zúčastněné na řízení (vyvlastnitele), je tedy nepřesný, což žalobci a) a c) dále rozvedli. [10] Podstatné podle žalobců a) a c) je to, že zachování stávajícího připojení lokality v její aktuální podobě na dálnici D3 je realizovatelné. Vyvlastnění tedy není nezbytné a potřebné k naplnění účelu vyvlastnění. Osoba zúčastněná na řízení nevyvinula žádné úsilí k tomu, aby variantu zachování sjezdu rozpracovala. Rozhodnutí o odnětí vlastnického práva je proto nepřiměřené a protiústavní. [11] Podle žalobců a) a c) krajský soud dále nesprávně posoudil otázku dostatečné snahy osoby zúčastněné na řízení o uzavření dohody s vlastníky nemovitých věcí. Formální jednání, které proběhlo, nelze považovat za dostatečně vyvinuté úsilí. [12] Žalobci a) a c) namítli, že na jejich případ byla nepřípustně aplikována retroaktivně platná právní úprava. Podle jejich názoru jsou předpisy, které se použijí na posuzovanou věc, podle příslušných přechodných ustanovení použitelné pouze v té podobě, v jaké byly platné a účinné v době před zahájením stavebního řízení o dostavbu daného úseku dálnice D3. Osoba zúčastněná na řízení jako vyvlastnitel tedy použila nesprávně novější znění příslušného zákona, a to včetně institutu mezitímního rozhodnutí podle § 4a liniového zákona. To vše se stalo 8 let poté, co bylo obnoveno stavební řízení o povolení stavby v důsledku nezákonného správního rozhodnutí o povolení stavby. Žalobci a) a c) popsali, že stavba dálnice v daném úseku již fakticky existuje. Není ani pravda, že by stále existovalo napojení žalobců a) a c) na komunikaci. Naopak příjezd je od roku 2013 omezen. Není jistě v souladu se zákonem, aby stavebník dosáhl legalizace nepovolené stavby za použití institutu vyvlastnění vlastnického práva k nemovitým věcem žalobce a) a c), což platí zejména v situaci, v níž neexistuje územní rozhodnutí k dané věci. Vyvlastnění práv nelze odůvodnit ani nutností dodatečně povolit stavbu, která již byla postavena. Takový postup žalobci a) a c) nemohli předvídat. [13] Žalobci a) a c) dále namítli, že napadený rozsudek je zmatečný, protože je v něm rozpor mezi body 155 a body 217  224. Na jedné straně krajský soud uvádí, že nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/18 a sdělení téhož soudu ze dne 15. 2. 2021 měly význam pouze pro jeho procesní postup, avšak na druhé straně krajský soud naopak uvádí, že námitky protiústavnosti se kryjí s otázkami, jimiž se Ústavní soud v tomto nálezu zabýval. Tento právní závěr je ovšem podle žalobců a) a c) chybný. Námitka protiústavnosti měla být posouzena konkrétně a individuálně ve vztahu k zásahu do ústavních práv žalobců a) a c). Podle citovaného nálezu Ústavního soudu je možné oddělit výroky o vyvlastnění a náhradě za vyvlastnění pouze v případě, v němž je poskytnuta obhajitelná protihodnota, která je vyplacena v přiměřené lhůtě. To v projednávané věci nebylo splněno. Žalobci a) a c) dále popsali, proč je náhrada za vyvlastnění nepřiměřená. Žalobci a) a c) rovněž podotkli, že v projednávané věci se nevyvlastňuje kus pole, nýbrž fungující podnik žalobce a). [14] Za zmatečné a neurčité považují žalobci a) a c) také úvahy krajského soudu o tom, že není důvod posuzovat námitky jejich diskriminace. Krajský soud se tak nevypořádal se všemi žalobními námitkami. Žalobci a) a c) v této souvislosti také krajskému soudu vytkli, že selektivně odděluje postup jednotlivých orgánů státní moci, které jednají ve shodě s jediným cílem. Nikdy však nebyl komplexně posouzen celkový zásah do práv žalobců a) a c), což je jen zdůrazněno odnětím majetku bez přiměřené prot