2 Afs 79/2021 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 79/2021- 39 - text 2 Afs 79/2021 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: Scuderia Praha a.s., se sídlem Čistovická 1707/98, Praha 6, zast. JUDr. Martinou Mervartovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Václavské nám. 837/11, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2017, č. j. 48789/17/5300-21443-702551, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2021, č. j. 5 Af 3/201853, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 11. 2017, č. j. 48789/17/5300-21443-702551 (dále jen „napadené rozhodnutí“), částečně změnil a ve zbytku ponechal beze změny dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 23. 3. 2017, č. j. 2265858/17/2006-51523-110938 (dále jen „dodatečný platební výměr“), kterým správce daně podle zákona č. 586/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen „zákon o DPH“), a podle § 147 a § 143 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“), doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za říjen 2014 ve výši 2 458 259 Kč, a podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu žalobkyni předepsal penále ve výši 20 % z částky dodatečně vyměřené daně oproti poslední známé dani, tj. 491 651 Kč. Žalovaný v napadeném rozhodnutí přehodnotil závěr správce daně stran výpočtu doměřené daně a ve smyslu § 37 odst. 1 zákona o DPH ji zvýšil na částku 2 973 700 Kč; penále pak zvýšil na částku 594 740 Kč. Daň byla doměřena na základě daňové kontroly, jejímž předmětem bylo (po rozšíření jejího předmětu) prověření oprávněnosti uplatněného osvobození od daně při dodání tří vozidel značky Ferrari California T do jiného členského státu. Správce daně konstatoval, že žalobkyně nesplnila podmínky dle § 64 zákona o DPH. [2] Zrušení napadeného rozhodnutí a dodatečného platebního výměru se žalobkyně domáhala žalobou. Namítala nezákonnost daňové kontroly spočívající v jejím provedení místně nepříslušným správcem daně a absencí postupu dle § 145 odst. 2 daňového řádu, což způsobilo i nezákonnost předepsaného penále, jehož vzniku žalobkyně dle § 251 odst. 4 daňového řádu mohla předejít. Dále žalobkyně upozorňovala na nesprávné skutkové a právní posouzení z důvodu neprovedení navržených důkazů a chybné a účelové interpretace zjištěných skutečností. Žalobkyně měla za to, že předložila důkazní prostředky prokazující splnění všech podmínek pro uplatnění osvobození od daně z přidané hodnoty, o nichž neměla ve chvíli uskutečnění obchodu ani ve chvíli jejich předložení správci daně důvod pochybovat; že deklarovaný dopravce pan R. O. přepravu vozidel na Slovensko neuskutečnil, se žalobkyně dozvěděla až dne 30. 3. 2016. Až do této chvíle žalobkyně setrvávala v dobré víře v informace poskytnuté pořizovatelem vozidel, nárok na osvobození tedy má, a to plně v souladu s judikaturou SDEU (rozsudek č. C-409/04 ve věci Teleos). Žalovaný měl dle jejího názoru zohlednit i subjektivní stránku věci, její postavení a měl se zabývat otázkou její dobré víry v čase uskutečnění obchodu. Dovozovat absenci její dobré víry z důvodu, že se podílela na vyplnění CMR nákladního listu, který se ukázal být nepravdivým, nelze. Žalovaný dle žalobkyně jednal v rozporu s § 92 odst. 2 a 7 daňového řádu. Rezignoval také na svoji povinnost stanovenou § 93 odst. 3 daňového řádu, neboť nevyslechl klíčového svědka, pana M., který byl jednatelem pořizovatele vozidel, společnosti Air Glue Slovakia s.r.o. Jeho výslech účelově označil za nadbytečný, přestože ho předvolal a používal jako důkazní prostředek jeho výpověď z jiného daňového řízení. Závěrem žalobkyně brojila proti nesprávně stanovenému základu daně. Dle jejího názoru daň neměla být spočítána dle § 37 odst. 1 zákona o DPH; žalovaný z kupních smluv nesprávně a účelově dovodil, že ujednané ceny byly bez DPH, přitom je zjevné, že smluvní strany nikdy neměly v úmyslu s nimi jakkoli dále kalkulovat, neboť je považovaly za osvobozené od placení DPH. Sjednanou kupní cenu dle zákona o DPH nelze měnit, ale žalovaný tak učinil. Rozsudek městského soudu [3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2021, č. j. 5 Af 3/201853 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu jako nedůvodnou zamítl. [4] Nejprve se městský soud zabýval námitkou nezákonnosti daňové kontroly. Ze správního spisu zjistil, že kontrola byla skutečně provedena Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, nikoliv pro hlavní město Prahu, ale bylo tak učiněno na základě dožádání podle § 17 odst. 1 daňového řádu, přičemž postup správce daně shledal městský soud v souladu se zákonem. Pochybení městský soud neshledal ani v tom, že správce daně nevyzval žalobkyni k podání dodatečného daňového tvrzení. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/201455, konstatoval, že výzvu podle § 145 odst. 2 daňového řádu je správce povinen vydat pouze v případě, kdy disponuje konkrétními věcnými důvody, které nasvědčují tomu, že daň bude doměřena. Městský soud konstatoval, že tato podmínka v posuzovaném případě splněna nebyla, neboť v době zahájení kontroly správce daně disponoval pouze informací, že se žalobkyně objevuje v řetězcích plátců v rámci obchodování s motorovými vozidly, přičemž jeden z jeho článků prověřuje Finanční úřad pro Plzeňský kraj; konkrétně pak měl informaci, že jedno z vozidel, které žalobkyně dodala společnosti Air Glue Slovakia s.r.o. na Slovensko, se objevilo zpátky v České republice. Na základě této informace správci vznikly pochybnosti o skutečném dodání předmětného vozidla společnosti Air Glue Slovakia s.r.o., správce však neměl konkrétní informace umožňující postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu; jednalo se o informace obecné, nepodložené a nenasvědčující, že žalobkyni bude daň doměřena. Ty byly získány až v průběhu daňové kontroly. V návaznosti na toto posouzení neshledal městský soud nezákonné ani předepsané penále. [5] K vypořádání námitky nesprávného skutkového a právního posouzení městský soud předně uvedl, že podstatou sporu mezi žalobkyní a žalovaným je splnění pouze jedné z podmínek nezbytných pro osvobození od DPH podle § 64 odst. 2 zákona o DPH, a to zda byl dopravní prostředek přepraven nebo odeslán do jiného členského státu. Její splnění je v souladu s § 92 odst. 3 daňového řádu povinna prokázat osoba povinná k dani – tedy žalobkyně jakožto prodávající. Městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010, č. j. 8 Afs 14/2010195, upozornil na to, že písemné prohlášení pořizovatele o přepravě je způsobilým důkazem jen za předpokladu, že odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. V případě pochybností je to prodávající, kdo musí prokázat existenci dobré víry, že se svým jednáním neúčastnil daňového podvodu (například že přijal dostatečná opatření bránící riziku možného daňového podvodu). Městský soud naznal, že v posuzované věci nejsou předložená prohlášení věrohodným podkladem k prokázání skutečnosti, že předmětná vozidla fakticky opustila území České republiky; jsou zcela obecná. Zákon sice nestanovuje jejich obsah a formu, bylo však na žalobkyni, aby si zajistila relevantní podklady k prokázání, že k dodání do jiného členského státu skutečně došlo. Dalším důkazem byly mezinárodní přepravní listy, které však zpochybnila výpověď R. O., údajného dopravce. Městský soud tedy uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno. [6] Dále se s ohledem na rozsudek SDEU ve věci Teleos a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2012, č. j. 8 Afs 18/2011219, městský soud zabýval tím, zda žalobkyně mohla na základě předložených podkladů nabýt dobrou víru, že se přeprava vozidel uskutečnila tak, jak to vyplývá z mezinárodních přepravních listů; dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně tvrdila, že učinila obezřetnostní šetření, ale nijak toto tvrzení neprokázala a nepotvrdil je ani správní spis. Z toho naopak vyplynulo, že s pořizovatelem žalobkyně obchodovala poprvé a spoléhala se přitom na tvrzení svého zaměstnance P. K., který se před sedmi lety setkal s jednatelem pořizovatele. Žalobkyně dle městského soudu neučinila žádné kroky k prověření deklarovaného dopravce, ani nepřijala žádná opatření, která by pořizovateli zamezila nesplnění povinnosti odvést daň. Městský soud proto naznal, že žalobkyně jednala neopatrně a nemohla tak nabýt dobrou víru. Na posuzovanou věc proto nebylo možné aplikovat citovanou judikaturu. [7] Městský soud upozornil také na to, že žalobkyně nekonkretizovala, jaké další podrobnosti obchodního případu vyjma osvětlení detailů přepravy měla