3 Afs 407/2019 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 407/2019- 43 - text  3 Afs 407/2019 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: JP servisAMS s.r.o., se sídlem Podkrušnohorská 432, Litvínov  Chudeřín, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2016, č. j. 24204/16/510041458711693, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 15 Af 60/2016  79, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Ústecký kraj, územní pracoviště v Mostě (dále jen „správce daně“) zahájil dne 1. 7. 2015 vůči společnosti JP servisOIL s.r.o. (dále jen „dlužník“) daňovou exekuci a v tentýž den provedl soupis jejího majetku. V protokolu o soupisu věcí ze dne 1. 7. 2015 byl mimo jiné uveden nákladní automobil MAN 18.393 FLS TGA – tahač návěsů, RZ 6U0 6858, číslo podvozku (VIN): WMAH08ZZX6G182568 a nákladní návěs AUREPA 185 L, RZ 6U0 9999, číslo podvozku (VIN): 9387125408 (dále jen „předmětná vozidla“). Dne 15. 7. 2015 žalobkyně na základě § 179 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, požádala o vyloučení předmětných vozidel z daňové exekuce, neboť se stala na základě uzavřených smluv o koupi najaté věci, které správci daně předložila, jejich vlastníkem. Správce daně rozhodnutím ze dne 25. 9. 2015, č. j. 2010617/15/251000540505142, žádosti žalobkyně nevyhověl a předmětná vozidla z daňové exekuce nevyloučil. Proti rozhodnutí správce daně podala žalobkyně odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím (dále jen „rozhodnutí žalovaného“) podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně následně bránila žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“). Měla za to, že rozhodnutím daňových orgánů bylo zasaženo do jejího vlastnického práva k předmětným vozidlům a rozhodnutí žalovaného považovala za nezákonné, věcně nesprávné a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Uvedla, že vlastnické právo k předmětným vozidlům na ni přešlo ke dni 2. 1. 2015 poté, kdy po skončení nájmu zaplatila sjednanou kupní cenu, což doložila příslušnými účetními doklady. Závěr žalovaného o tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání jejího vlastnického práva, považovala za nesrozumitelný. Trvala na tom, že žalovaný ve svém rozhodnutí neuvedl žádný právní důvod či důkaz, který by zpochybňoval její vlastnické právo k předmětným vozidlům, a unesla tak důkazní břemeno ohledně převodu vlastnického práva. Zdůraznila, že převod vlastnického práva byl mezi dlužníkem a žalobkyní nesporný. [3] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Soud nejprve žalobkyni upozornil, že její povinností bylo tvrdit konkrétní porušení zákonného ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. K namítané nepřezkoumatelnosti uvedl, že žalobkyně nijak neupřesnila, jaké okolnosti daného případu nevzal žalovaný v potaz, a poznamenal, že žalovaný reagoval na všechna skutková zjištění vyplývající ze správního spisu. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného považoval za dostatečné a srozumitelné. Soud dále poznamenal, že v projednávané věci bylo předmětem přezkumu především unesení důkazního břemene týkajícího se převodu vlastnického práva na žalobkyni, s nímž se dle jeho názoru žalovaný vypořádal dostatečně. Žalobkyně měla povinnost prokázat, že jí svědčilo vlastnické právo k předmětným vozidlům. Soud v této souvislosti pokládal za nezbytné zdůraznit, že žalobkyně a dlužník byly personálně provázáni osobou Petra Jasanského, který byl v předmětném období jednatel i společník obou společností. Obchodní aktivity obou společností proto vnímal jako projev jeho určité obchodní strategie. Za této situace bylo potřeba klást větší důraz na prokázání faktického uskutečnění jednotlivých obchodních transakcí. [4] Po prostudování žalobkyní doložených smluv o koupi najaté věci soud zjistil, že z nich nevyplývá, kdy došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným vozidlům. Měl však za to, že by odporovalo smyslu uvedených smluv, pokud by k přechodu vlastnického práva došlo navzdory tomu, že nebylo řádně zaplaceno nájemné za celou dobu trvání smluvního vztahu. Vlastnické právo tak mohlo na žalobkyni přejít pouze za předpokladu, že řádně uhradila sjednané nájemné v plné výši a že po skončení nájmu také zaplatila sjednanou cenu. V případě nákladního přívěsu AUREPA mělo ke skončení nájmu dojít dne 25. 5. 2015, žalobkyně však tvrdila, že k přechodu vlastnického práva došlo již ke 2. 1. 2015. Převod tohoto vozidla nebyl žalobkyní prokázán. Z dokumentu nazvaného „Likvidace vydaných faktur“, který žalobkyně připojila ke svému návrhu, navíc nevyplývala existence faktury č. PM15/01, kterou měla být fakturována kupní cena za předmětná vozidla. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně důkazy připojenými ke svému návrhu neprokázala, že se stala vlastníkem předmětných vozidel. [5] Soud dále poznamenal, že správce daně nevycházel pouze z důkazů navržených žalobkyní, ale taktéž provedl místní šetření u dlužníka, jakož i u samotné žalobkyně. Z výsledků místních šetření soud zjistil, že provedená fakturace neodpovídala době existence nájemních vztahů. I přes dodatečnou opravu však nebyly zcela napraveny všechny rozdíly mezi obsahem smluv a prováděnou fakturací. Soud proto nepovažoval za pravdivé tvrzení žalobkyně, že řádně platila nájemné, a obchodní vztahy mezi ní a dlužníkem označil za nestandardní. Z výsledků místních šetření bylo rovněž zjištěno, že žalobkyně zařadila předmětná vozidla do svého majetku k 1. 1. 2015, ačkoliv k tvrzenému přechodu vlastnického práva mělo dojít až dne 2. 1. 2015. Ani v průběhu roku 2015 se žalobkyně k předmětným vozidlům nechovala jako vlastník, neboť nadále přijímala dlužníkem vystavené faktury na nájem nákladního přívěsu AUREPA, které byly opraveny (dle soudu účelově) až po zahájení daňové exekuce. Dalším důkazem o tom, že vlastníkem předmětných vozidel byl nadále dlužník, byl výpis z registru silničních vozidel, podle kterého byl k 9. 9. 2015 veden jako jejich vlastník nadále dlužník. Soud taktéž zpochybnil pravdivost faktury č. PM15/01, která se lišila od dalších faktur vystavených dlužníkem v roce 2015 a navzdory sjednanému způsobu platby bankovním převodem byla vystavena na úhradu v hotovosti. Soud považoval za podstatné, že jednatel obou společností během soupisu majetku dlužníka uvedl, že předmětná vozidla dlužník pronajímá žalobkyni. Tím bylo jednoznačně prokázáno, že vlastníkem předmětných vozidel byl dlužník. [6] Všechny tyto skutečnosti podle přesvědčení soudu ve svém souhrnu potvrzovaly správnost postupu daňových orgánů a naopak vyvracely tvrzení žalobkyně o převodu vlastnického práva. Její tvrzení, že žalovaný neuvedl žádný důvod či důkaz, kterým by zpochybnil převod vlastnického práva, považoval soud za neopodstatněné, a ztotožnil se s hodnocením důkazů provedených žalovaným, jakož i s jeho skutkovými závěry. K souladnému tvrzení žalobkyně a dlužníka, že k převodu vlastnického práva došlo, soud uvedl, že s ohledem na personální propojení obou společností nemá jejich shodné tvrzení žádnou důkazní hodnotu. Předložené doklady považoval soud za nevěrohodné, na čemž nemůže nic změnit ani jejich formální perfektnost. Krajský soud uzavřel, že žalobkyně v daňovém řízení neunesla důkazní břemeno, neboť důvěryhodně neprokázala, že na ni přešlo vlastnické právo k předmětným vozidlům. Nebylo přitom podle něj rozhodné, že nezazněl žádný právní argument pro neplatnost převodu vlastnického práva. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a replika stěžovatelky [7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [8] V prvé řadě namítala, že správce daně ji měl v souladu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, č. j. 7 Afs 348/2018  32, v případě neunesení důkazního břemene vyzvat a poskytnout jí příležitost doplnit svá tvrzení a důkazy. Krajský soud pochybil, neboť tuto judikaturu sice zmínil, ale neaplikoval na její případ. Dále namítala, že některé závěry krajského soudu nemají oporu ve spisu ani v provedeném dokazování a soud ani v napadeném rozsudku neuvedl, na základě jakých podkladů dospěl ke svým skutkovým zjištěním. Jednalo se konkrétně o personální propojení dlužníka a stěžovatelky. V tomto bodě spatřuje rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. [9] Stěžovatelka také nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že nebyl prokázán převod vlastnického práva. Má za to, že na podporu svého tvrzení dostačuje předl