3 Ao 24/2021 — Nejvyšší správní soud

3 Ao 24/2021- 58 - text  3 Ao 24/2021 - 63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci navrhovatelky: Mgr. J. N., zastoupená advokátem Doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., se sídlem Optátova 46, Brno, proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy vydaného odpůrcem dne 18. 11. 2021, pod č. j. MZDR 47828/2020-31/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření odpůrce ze dne 14. 1. 2022, č. j. MZDR 1519/2022-1/MIN/KAN, takto : I. Opatření obecné povahy ze dne 18. 11. 2021, č. j. 47828/202031/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření ze dne 14. 1. 2022, č. j. 1519/20221/MIN/KAN, bylo v části čl. II písm. c) a d) v rozporu se zákonem. II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů řízení částku 15 467 Kč k rukám jejího zástupce Doc. JUDr. Zdeňka Koudelky, Ph.D., do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Navrhovatelka se návrhem na zrušení opatření obecné povahy domáhala zrušení části čl. II písm. c) a d) v záhlaví označeného mimořádného opatření odpůrce. Tento návrh v průběhu řízení změnila a navrhla soudu, aby dotčenou část mimořádného opatření prohlásil za nezákonnou. [2] Odpůrce mimořádné opatření vydal s odkazem na § 80 odst. 1 písm. g) a § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). S účinností od 22. 11. 2021 jím stanovil podmínky, za nichž byli poskytovatelé zdravotních služeb povinni provést osobám vyšetření na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 pomocí RT-PCR testu hrazené z veřejného zdravotního pojištění bez indikace lékařem či orgánem veřejného zdraví (dále jen „hrazené testování“). V čl. I stanovil poskytovatelům zdravotních služeb povinnost, aby na žádost osob účastnících se veřejného zdravotního pojištění v České republice a spadajících do některé z kategorií definovaných v čl. II mimořádného opatření provedli hrazené testování nejvýše pětkrát v kalendářním měsíce, resp. nejvýše dvakrát v kalendářním měsíci. V čl. II definoval oprávněné osoby, jimž lze na jejich žádost ve stanovených intervalech provést hrazené testování. Byly jimi a) osoby do dovršení 18 let věku; b) osoby, které se pro kontraindikaci nemohly podrobit očkování proti onemocnění covid-19; c) osoby očkované proti onemocnění covid-19, pokud i) od podání první dávky v případě jednodávkového schématu neuplynula doba 14 dnů, ii) v případě dvoudávkového schématu dosud nebyla podána druhá dávka očkovací látky a od aplikace první dávky očkovací látky neuplynula maximální doba stanovená pro aplikaci její druhé dávky, iii) od aplikace druhé dávky očkovací látky v případě dvoudávkového očkovacího schématu neuplynula doba 14 dnů; d) osoby očkované proti onemocnění covid-19 za podmínky, že uplynulo nejméně 14 dnů od dokončeného očkovacího schématu. V čl. III odpůrce stanovil, že se toto opatření považuje za opatření proti infekčním onemocněním podle § 30 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) a čl. IV s účinností od 22. 11. 2021 zrušil mimořádné opatření ze dne 22. 10. 2021, č. j. MZDR 47828/202030/MIN/KAN. [3] Článek I napadeného mimořádného opatření odpůrce s účinností ode dne 17. 1. 2022 změnil mimořádným opatřením ze dne 14. 1. 2022, č. j. MZDR 1519/2022-1/MIN/KAN tak, že sjednotil počet hrazeného testování u všech osob definovaných v článku II na nejvýše pětkrát v kalendářním měsíci. Mimořádným opatřením ze dne 24. 2. 2022, č. j. MZDR 1519/20222/MIN/KAN pak napadené mimořádné opatření s účinností ode dne 8. 6. 2021 zrušil. II. Podstatný obsah návrhu a vyjádření odpůrce [4] Navrhovatelka ke své aktivní procesní legitimaci uvedla, že je zdravý neočkovaný člověk, který nemá potvrzení o prodělaném onemocnění covid-19 mladší 180 dnů. Ačkoli je občankou České republiky a zdravotně pojištěná, nemá podle napadeného opatření právo na žádné hrazené testování. [5] Nezákonnost napadeného opatření navrhovatelka spatřuje v jeho diskriminačním charakteru. Má za to, že odpůrce umožňuje hrazené testování pouze privilegovaným občanům, aniž by k tomu měl legitimní důvod. Jeho skutečným cílem tak není ochrana obyvatelstva před onemocněním covid-19, ale státní donucení neočkovaných osob k „dobrovolnému“ očkování. Dále má za to, že odpůrce v odůvodnění mimořádného opatření nijak nevysvětluje rozdílný přístup k očkovaným a neočkovaným osobám, což podle ní způsobuje rovněž nepřezkoumatelnost napadeného aktu. [6] Odpůrce ve svém vyjádření předně poukázal na základní principy přezkumu opatření obecné povahy, jež plynou z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2011, č. j. 6 Ao 7/2010-73. V souvislosti s tím zdůraznil, že epidemie onemocnění covid-19 vytváří bezprecedentní situaci, kterou je nutné posuzovat komplexně s vědomím, že odborné poznatky o ní se dynamicky vyvíjí a informace a podklady pro správní uvážení tak nejsou zcela k dispozici. Napadené opatření neočkovaným osobám neupírá bezplatnou zdravotní péči, neboť kterékoli osobě, která byla vystavena rizikovému kontaktu nebo má příznaky tohoto onemocnění, je hrazené testování provedeno. V ostatních případech jsou preventivní testy pouze vstupenkou neočkovaných osob k volnočasovým aktivitám, k čemuž podle odpůrce již není žádný důvod, je-li současně široce dostupné očkování proti tomuto onemocnění, jež je plně hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. [7] Navrhovatelka i odpůrce ve svých podáních souhlasili s tím, aby soud o návrhu rozhodl bez jednání. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Návrh je důvodný. [9] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky nezbytné k tomu, aby o návrhu meritorně rozhodl. Jak uvedl výše, odpůrce napadené mimořádné opatření již zrušil a nahradil mimořádným opatřením ze dne 24. 2. 2022, č. j. MZDR 1519/20222/MIN/KAN. [10] Podle § 13 odst. 4 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při onemocnění COVID-19 (dále jen „pandemický zákon“) platí, že „[p]ozbylo-li mimořádné opatření platnosti v průběhu řízení o jeho zrušení, nebrání to dalšímu postupu v řízení. Dojde-li soud k závěru, že opatření obecné povahy nebo jeho části byly v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci, anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem, v rozsudku vysloví tento závěr.“ [11] Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 14. 4. 2021, č. j. 8 Ao 1/2021-133, ze dne 27. 5. 2021, č. j. 7 Ao 6/2021-112 či ze dne 30. 7. 2021, č. j. 5 Ao 25/2021-51, k citovanému ustanovení poznamenal, že umožňuje soudu přezkoumat opatření obecné povahy, které již pozbylo platnosti a výrokem deklarovat jeho nezákonnost. Zrušení mimořádného opatření přitom je třeba zahrnout pod pojem pozbytí platnosti. Jelikož se předmět řízení nemění (předmětem přezkumu je i nadále zákonnost stejného opatření), není nutné postupovat podle § 95 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu a o návrhu připuštění změny návrhu rozhodovat. Předpokladem nové výrokové možnosti je však i v této situaci návrh, kterým se navrhovatel prohlášení nezákonnosti domáhá. [12] Takový návrh navrhovatelka vznesla v podání ze dne 7. 3. 2022. Navrhla v něm, aby Nejvyšší správní soud prohlásil čl. II písm. c) a d) napadeného mimořádného opatření za rozporný se zákonem a přiznal jí náhradu nákladů řízení. [13] Soud se dále zabýval otázkou, zda navrhovatelka byla k podání takového návrhu aktivně procesně legitimována. [14] Podle § 101a odst. 1 věty první soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) platí, že „[n]ávrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen.“ [15] Aktivní procesní legitimace představuje podmínku řízení, kterou musí navrhovatel splňovat, aby mohl podat k soudu návrh na zrušení opatření obecné povahy. Navrhovatel ji splní tehdy, pokud v návrhu myslitelně a logicky konsekventně tvrdí, že byl napadeným opatřením dotčen ve své právní sféře. Zda je takové dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze a předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné dotčeným konkrétním opatřením obecné povahy (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS, bod 34). Nesplní-li navrhovatel tuto podmínku, soud shledá, že návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou, a v souladu s § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jej odmítne. [16] Podle čl. III napadeného mimořádného opatření byl tento akt přijat za účelem boje proti infekčním onemocněním podle § 30 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. V důsledku toho bylo testování na přítomnost onemocnění covid-19 vymez