3 As 144/2020 — Nejvyšší správní soud

3 As 144/2020- 35 - text  3 As 144/2020 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: J. V., zastoupeného JUDr. Evou Nekolnou, advokátkou se sídlem K Horkám 415/16, Praha 10, proti žalované: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy, se sídlem Slezská 100/7, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 28. 4. 2017, č. j. SVS/2017/048227-G, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č. j. 46 A 141/2017 – 38, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Středočeský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 2. 2017, č. j. SVS/2017/021796-S, byla výrokem I. povolena výjimka z bodu číslo 1 nařízených mimořádných veterinárních opatření vydaných správním orgánem I. stupně dne 18. 1. 2017 podle § 13 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 243/2016 Sb. (dále jen „veterinární zákon“), tj. výjimka pro přesun všech koní z hospodářství registrační číslo CZ 21135686 a CZ 21086984. Výrokem II. bylo dále stanoveno, že v případě přesunutí koní do hospodářství mimo území kraje musí být tito koně ustájeni personálně i prostorově odděleně od ostatních koní minimálně do doby známého negativního výsledku zdravotních zkoušek dle platné Metodiky kontroly zdraví a nařízené vakcinace pro rok 2017, přičemž tyto zdravotní zkoušky musí být provedeny v nejkratší možné lhůtě, nejpozději však do 3 dnů od přísunu do hospodářství. Správní orgán I. stupně rozhodl o vyloučení odkladného účinku odvolání proti jeho rozhodnutí (výrok III.). Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. [2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 28. 4. 2017, č. j. SVS/2017/048227-G, změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že ve výroku III. za slova „§ 85 odst. 2 písm. a)“ doplnila „zákona č. 500/2004 Sb., správní řád“. Ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Proti rozhodnutí žalované se žalobce bránil žalobou. [3] Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. V napadeném rozsudku se předně zabýval otázkou aktivní věcné legitimace. Dospěl k závěru, že žalobci věcná legitimace nesvědčí a rozhodnutí správních orgánů nikdy negativně nezasáhly do jeho právní sféry. Krajský soud tento závěr odůvodnil povahou a vzájemným vztahem opatření podle ustanovení § 13 odst. 1 písm. c) a odst. 3 veterinárního zákona ze dne 18. 1. 2017 a rozhodnutí správního orgánu I. stupně jakožto rozhodnutí o individuální výjimce z mimořádných veterinárních opatření dle ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) veterinárního zákona. Jelikož správní orgán I. stupně vyloučil odkladný účinek odvolání, rozhodnutí tak vyvolalo právní účinky okamžikem jeho doručení. Zároveň dle ustanovení § 76 odst. 4 písm. b) veterinárního zákona doručením zápisu o ukončení opatření zanikly účinky opatření ze dne 18. 1. 2017, ze kterých rozhodnutí správního orgánu I. stupně stanovovalo výjimku. S ohledem na stejný okamžik doručení těchto písemností žalobci, nemohlo rozhodnutí správního orgánu I. stupně negativně zasáhnout do právní sféry žalobce, kterému proto nesvědčí aktivní věcná legitimace. [4] Byť krajský soud konstatoval, že již tento závěr postačuje k zamítnutí žaloby, zabýval se věcně i dalšími žalobními námitkami. Jako nedůvodnou označil námitku, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně nemohlo být vůbec vydáno, neboť řízení mohlo být zahájeno pouze na žádost žalobce. Krajský soud akcentoval rozdíl mezi řízením o povolení individuální výjimky z mimořádných veterinárních opatření podle § 49 odst. 1 písm. c) veterinárního zákona a nařízením a ukončením mimořádných veterinárních opatření podle § 13 veterinárního zákona. Uvedl, že na nařízení a ukončení mimořádných veterinárních opatření podle § 13 odst. 3 a 5 veterinárního zákona se v souladu s § 76 odst. 4 téhož zákona neuplatní správní řád, zatímco na řízení o povolení individuální výjimky z mimořádných veterinárních opatření podle § 49 odst. 1 psím. c) veterinárního zákona se v souladu s § 76 odst. 1 veterinárního zákona správní řád uplatní. Ve vztahu k § 49 odst. 1 písm. c) veterinárního zákona, který krajským veterinárním správám svěřuje pravomoc rozhodovat o povolení individuální výjimky, následně dovodil, že správní orgán I. stupně mohl své rozhodnutí vydat i z moci úřední. Krajský soud učinil tento závěr na základě systematického výkladu s odkazem na § 17 odst. 4 veterinárního zákona, který pojednává o individuální výjimce z ochranného a zdolávacího opatření, jež lze vydat „k odůvodněné žádosti chovatele“ nebo „z úřední povinnosti“. Uzavřel, že při výkladu „povolení individuální výjimky“ dle § 49 odst. 1 písm. c) veterinárního zákona tak není možné omezit se pouze na užití jazykového výkladu a dovodit, že individuální výjimka může být povolena pouze na žádost, nýbrž je potřeba použít i výše popsaný systematický výklad. [5] Krajský soud se vypořádal i s námitkou žalobce týkající se jeho nemožnosti vyjádřit se k věci, neboť mu protokoly o kontrole byly zaslány společně s rozhodnutím správního orgánu I. stupně a zápisem o ukončení opatření. Uvedl, že pokud mohl správní orgán I. stupně rozhodnout o povolení individuální výjimky z moci úřední, mohlo být toto rozhodnutí prvním úkonem ve věci. Odkázal na komentářovou literaturu, která takovou možnost dovozuje u rozhodnutí o změně nebo ukončení mimořádného veterinárního opatření podle § 49 odst. 1 písm. d) veterinárního zákona v případech, kdy tímto postupem nedochází k rozšíření či zpřísnění uložených povinností. S ohledem na povahu rozhodnutí o povolení individuální výjimky, které odstraňuje zákazy, příkazy nebo omezení stanovené mimořádným veterinárním opatřením pak tento závěr dovodil i pro rozhodnutí správního orgánu I. stupně. [6] K žalobcem tvrzené změně vlastnictví koní krajský soud uvedl, že tato na rozhodnutí správního orgánu I. stupně nemohla mít vliv, neboť nařízení dle § 13 odst. 1 písm. c) veterinárního zákona se nařizují chovateli. Jelikož chovatelem je dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona každý, kdo zvíře nebo zvířata vlastní nebo drží anebo je pověřen se o ně starat, přičemž žalobce v žalobě netvrdil, že by koně nedržel, nebo by nebyl pověřen se o ně starat, krajský soud uzavřel, že ani tato námitka není důvodná. Konečně, námitky stran absence zákonného pověření ke kontrole v protokolech o kontrole, absence zákonného důvodu pro kontroly, podjatosti úřední osoby, nedostatečného vypořádání se s námitkami proti protokolům o kontrole, neprofesionálního provádění kontrol, týraní zvířat a nezákonného účelu postupu správního orgánu I. stupně označil krajský soud za nedůvodné, neboť se vztahovaly na postup správního orgánu I. stupně a žalované v průběhu kontroly a nařízení opatření podle § 13 veterinárního zákona či následného postupu Městského úřadu Votice. Řízení o povolení individuální výjimky z mimořádných veterinárních opatření a nařízení mimořádných veterinárních opatření jsou přitom zcela samostatnými postupy. [7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Předně argumentoval, že o povolení výjimky nežádal. Krajskému soudu vytkl, že zcela pominul a bagatelizoval skutečnost, že v době rozhodnutí správního orgánu I. stupně již nebyl vlastníkem koní a nemohl tak ani být adresátem výjimky. Poukázal na rozdílné okamžiky zahájení správního řízení v případě jeho zahájení na žádost dle § 44 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a v případě, kdy dojde k zahájení ex offo dle § 46 správního řádu. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že kdyby správní orgán I. stupně postupoval zákonným způsobem, nebylo by následné zabrání koní na základě rozhodnutí Městského úřadu ve Voticích ze dne 17. 2. 2017, č. j. 5110/2017/ŽP-Po, možné. Dále uvedl, že správní orgány nepostupovaly tak, aby byl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. V této souvislosti uvedl, že v řízení před správními orgány vznesl námitky týkající se absence zákonného pověření ke kontrole v protokolech o kontrole, absence zákonného důvodu pro kontroly, podjatosti úřední osoby, nedostatečného vypořádání se s námitkami proti protokolům o kontrole, neprofesionálního provádění kontrol, týraní zvířat a nezákonného účelu postupu správního orgánu I. stupně, přičemž všechny tyto námitky měly poukázat právě na jednání správních orgánů v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu. Krajskému soudu následně vyčetl, že tyto námitky „zcela nedůvodně přešel, aniž by je všechny zhodnotil