3 As 224/2020 — Nejvyšší správní soud

3 As 224/2020- 39 - text pokračování 3 As 224/2020 - 44 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobkyně: Mgr. M. D., zastoupena Mgr. Liborem Štajerem, advokátem se sídlem Hellichova 458/1, Praha 1, proti žalované: Česká lékárnická komora, se sídlem Rozárčina 1422/9, Praha 4, zastoupena Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem se sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10, o přezkoumání rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory ze dne 21. 10. 2015, č. j. 569/ČR/2015, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 Ad 26/2016 - 68, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je p o v i n n a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 3 400 Kč do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, advokáta Mgr. Libora Štajera. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Čestná rada České lékárnické komory (dále jen „čestná rada“) jako orgán příslušný podle § 18 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen „zákon č. 220/1991 Sb.“) a § 16 odst. 1 Organizačního řádu České lékárnické komory (dále jen „Organizační řád“), uznala v záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalobkyni vinnou ze spáchání disciplinárního deliktu podle § 1 odst. 2 Disciplinárního řádu České lékárnické komory (dále jen „Disciplinární řád“), neboť jako odborný zástupce provozovatele Lékárny Cyrmex, se sídlem nám. Svobody 1613, Pohořelice (dále jen „předmětná lékárna“), společnosti Cyrmex, s.r.o., v přesně nezjištěné době, přinejmenším od 14. 5. 2015 do dne vydání tohoto rozhodnutí, připustila v rozporu s bodem 8) Etického kodexu České lékárnické komory (dále jen „Etický kodex“) směřování pacientů z ordinací jednotlivých lékařů do předmětné lékárny, a to poskytnutím slevy ve výši 20 Kč při nákupu volně prodejného sortimentu v hodnotě nad 100 Kč za každou návštěvu lékaře. Tím porušila svou povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony, dále povinnost znát a dodržovat stavovské předpisy České lékárnické komory a povinnost zachovávat respekt k orgánům stavovské samosprávy. Popsaným jednáním došlo k závažnému porušení povinností člena komory stanovených v § 9 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 220/1991 Sb., v § 7 odst. 1 písm. a) a b) Organizačního řádu a v bodech 1), 8), 11) a 12) Etického kodexu. Za tato porušení povinností člena komory uložila čestná rada žalobkyni disciplinární opatření v podobě pokuty ve výši 10.000 Kč. [2] Rozhodnutí čestné rady následně žalobkyně napadla žalobou podanou Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), neboť mimo jiné měla za to, že se uvedeným skutkem nedopustila deliktu, který jí byl kladen za vinu. Podle jejího názoru především nebyla naplněna skutková podstata uvedená v bodu 8) Etického kodexu. [3] Městský soud po posouzení žaloby dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nezákonné, a proto jej zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Nejprve konstatoval, že mezi účastníky řízení není sporný skutkový stav. Spornou otázkou bylo, zda vytýkané jednání bylo možné podřadit pod porušení bodu 8) Etického kodexu. Městský soud z příslušného ustanovení Etického kodexu vyvodil, že kromě přijetí jednoho z opatření uvedených v tomto ustanovení (konkrétně dohoda s lékaři o směřování pacientů do určité lékárny), musí takovéto opatření představovat nekalou soutěžní praktiku a dále v důsledku této praktiky musí přinejmenším hrozit, že bude jiná lékárna vyřazena z činnosti. Podle městského soudu bylo prokázáno, že byla splněna první podmínka porušení bodu 8) Etického kodexu, tj. spáchání jednoho z uvedených opatření. Městský soud však zároveň podotkl, že ne každé takové jednání představuje porušení Etického kodexu. Z napadeného rozhodnutí nevyplývaly žádné skutkové ani právní závěry, na základě kterých by jednání žalobkyně bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, např. že by byly uzavírány dohody s lékaři o výlučném směřování pacientů do dané lékárny anebo že by bylo lékařům či zdravotním sestrám nabízeno jakékoliv protiplnění. [4] Ztotožnil se se žalobkyní, že sleva poskytovaná pacientům na základě slevové karty byla relativně nízká a vztahovala se jen na léčiva prodejná bez lékařského předpisu. Nejednalo se tak na první pohled o nepřiměřeně agresivní propagaci. Z daného skutku bez dalšího nevyplývalo, že by se jednalo o nekalou soutěž. Městský soud dodal, že čestná rada se ani nijak nepokusila zdůvodnit, proč v projednávané věci došlo k nekalé soutěži a její argumentace se s předmětem řízení zcela míjela. Pokud žalovaná porušení Etického kodexu podmínila existencí nekalosoutěžního jednání, nemohly orgány žalované tento aspekt následně ignorovat. Podle městského soudu by však postačilo prokázat, že došlo k ohrožení zájmů chráněných pravidly hospodářské soutěže, což čestná rada v napadeném rozhodnutí neučinila. Městský soud proto uzavřel, že nebylo prokázáno splnění druhé podmínky pro porušení bodu 8) Etického kodexu. [5] Městský soud dále dospěl k závěru, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá ani naplnění třetí podmínky pro porušení bodu 8) Etického kodexu, tj. že by v důsledku tohoto jednání mohla být jiná lékárna vyřazena z provozu a ani které další lékárny pokrývaly segment trhu, na nějž se zaměřovala příslušná lékárna, jejíž odbornou zástupkyní byla žalobkyně. Nevyplývalo z něj ani to, zda v důsledku jednání žalobkyně vznikla hrozba, že by některá z lékáren byla vyřazena z činnosti. Městský soud podotkl, že vzhledem k rozsahu a intenzitě reklamy se jeví jako nanejvýš nepravděpodobné, aby takováto reklama mohla ohrozit či vyřadit jinou lékárnu z provozu. [6] Městský soud na závěr uvedl, že odkazy na porušení dalších ustanovení obsažených ve stavovských předpisech žalované byly v napadeném rozhodnutí nadbytečné, neboť jediné konkrétní porušení povinnosti, které bylo žalobkyni kladeno za vinu, bylo právě porušení bodu 8) Etického kodexu. Povinnost jednat eticky vyplývala z § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. a nebylo proto podle městského soudu potřeba odkazovat na další ustanovení vnitřních právních předpisů žalované. Nadbytečné odkazy na ustanovení vnitřních předpisů by však na výsledku řízení nic nezměnily, neboť žalobkyně byla potrestána pouze za jedno disciplinární provinění. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [7] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [8] Stěžovatelka předně namítla, že žalobkyně porušila více etických povinností, a to konkrétně body 1), 8), 11) a 12) Etického kodexu. V případě bodů 8) a 11) Etického kodexu čestná rada rozhoduje, jaké jednání a jaká forma reklamních a marketingových aktivit je přípustná a jaká nikoliv, resp. zda je komerční činnost slučitelná s důstojností profese lékárníka. [9] Stěžovatelka má za to, že žalobkyně porušila bod 8) Etického kodexu, neboť jako lékárník se účastnila jednání, které by mohlo omezovat hospodářskou soutěž, zejména tím, že uzavřela dohodu o směřování pacientů ze strany lékařů do určité lékárny. Nesouhlasí přitom s výkladem městského soudu, podle něhož by muselo dojít ke splnění všech tří podmínek pro naplnění skutkové podstaty uvedené v předmětném bodě 8) Etického kodexu. Pokud žalobkyně uzavřela dohodu o směřování pacientů nebo předpisů vyplněných lékaři do určité lékárny, zkoumání počtu lékáren v Pohořelicích (v současnosti 2) nebo předepisujících lékařů (v současnosti 16 střídajících se lékařů) nebylo podle ní pro posouzení věci podstatné. Ani subsidiární použití § 2976 odst. 1 občanského zákoníku podle ní nebylo na místě, stanoví-li bod 8) Etického kodexu jako lex specialis jinak. Zda skutečně došlo k omezení hospodářské soutěže a v jakém rozsahu, není podle jejího názoru pro věc významné. Čestná rada proto nebyla povinna vést dokazování k tomu, zda skutečně a v jakém rozsahu žalobkyně omezila hospodářskou soutěž. Podstatná je pouze skutečnost, zda došlo k „uzavření dohody o směřování pacienta“. [10] Stěžovatelka dále namítala, že žalobkyně byla uznána vinnou taktéž z porušení bodu 11) Etického kodexu, přičemž městský soud k odkazu na další ustanovení disciplinárního řádu a Etického kodexu uvedl, že z nich vyplývá obecná povinnost lékárníka jednat eticky a že tyto odkazy byly v napadeném rozhodnutí nadbytečné. Stěžovatelka má za to, že z bodu 11) Etického kodexu vyplývá povinnost nevykonávat komerční činnosti neslučitelné s důstojností profese lékárníka a ani výkon své profese s těmito činnostmi nespojovat, což podle ní nelze podřadit pod obecnou povinnost lékárníka jednat eticky. Městský soud tak na jedné straně dovoluje stěžovatelce vytvářet etická pravidla v oboru farmacie, na druhé straně však odmítá posoudit aplikaci použité normy z důvodu nadbytečnosti. Takovýto přístup považ