3 Azs 215/2021

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2020. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce přicestoval do České republiky na konci listopadu 2019 letecky z Baku na tříměsíční pracovní vízum. Žádost o azyl podal dne 3. 2. 2020. V ní uvedl, že je šíitského vyznání, nemá žádné politické názory, o politiku se zajímá jen trochu. Důvodem pro opuštění země původu byla špatná životní úroveň a omezené možnosti uplatnění na pracovním trhu, žalobce sám pak v důsledku problémů svého bratra byl podroben častým policejním kontrolám. K podání žádosti se odhodlal v okamžiku, kdy ztratil pas a končilo mu pracovní vízum. Žalobce má obavy vrátit se do Ázerbajdžánu, neboť po návratu z Evropy musí člověk zaplatit policii vysoký úplatek, jinak ho zadrží. Žalobce se také zmínil, že musel platit úplatky policii v době do roku 2012, kdy provozoval stánek na tržišti.

Po posouzení výše uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalobce nesplňuje žádnou z podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, napadené rozhodnutí žalovaného proto vyhodnotil jako zákonné.

Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel má výhrady zejména ke způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s otázkou naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Je přesvědčen, že krajský soud své závěry v tomto bodu nedostatečně zdůvodnil a napadený rozsudek je tak nepřezkoumatelný. Stěžovatel má za to, že soud nevzal řádně v úvahu nebezpečí, které mu po návratu do Ázerbajdžánu hrozí, přičemž v případě pochybností či nedostatku jiných důkazů mělo být rozhodnuto ve prospěch stěžovatele. V uvedeném pochybení spatřuje také důvod přijatelnosti své kasační stížnosti, neboť se jedná o vadu, která mohla mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.

Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je  kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce  pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“

V projednávané věci nenastolil stěžovatel žádnou otázku, k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyjádřit v zájmu sjednocování judikatury. Přijatelnost své kasační stížnosti spatřuje v závažném pochybení krajského soudu, které mohlo mít významný dopad do jeho práv. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že zajisté i hrubé pochybení krajského soudu v řízení o žalobě může být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti, nelze ovšem pustit ze zřetele, že i v tomto případě musí být naplněny požadavky zákona, tedy že musí být splněna především podmínka podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele. Muselo by tedy dojít k natolik extrémnímu vybočení ze zákonem předepsaného postupu v řízení či např. natolik zásadnímu nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, které soud na jeho základě učinil, že by bylo v rozporu se samotným právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, pokud by Nejvyšší správní soud ponechal takové pochybení bez povšimnutí. V projednávané věci však evidentně k žádnému pochybení tohoto druhu nedošlo. Odůvodnění napadeného rozsudku je sice stručné a ohledně jednotlivých azylových důvodů poněkud paušální, s ohledem na kvalitu předestřeného azylového příběhu je však lze považovat ještě za adekvátní. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle výše citovaného § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o této stížnosti (§ 60 odst. 1 a 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).